Gastronom Luboš Kastner má za to, že spropitné by v českých restauracích i nadále mělo být dobrovolné. Personál by se totiž jinak nemusel snažit, protože by rovnou počítal s jistými penězi. Představitel Svazu malých a středních podniků a živnostníků i restauratérského spolku Apron v rozhovoru pro CNN Prima NEWS dále například hovořil o potřebě zlegalizovat spropitné, aby se tak pomohlo číšníkům a servírkám.
Jaká by podle vás měla být ideální forma spropitného v Česku? Má zůstat, na co jsme zvyklí, tedy že si zákazník určí „dýško“ sám? Nebo by měla být nějaká sazba, například 10 procent jako mnohde v zahraničí, která by se připočítávala k účtu?
Jsem spíše příznivec dobrovolného spropitného. Oceňuje službu a výkon daného číšníka, a tak by to mělo zůstat. Nemyslím si, že bychom měli nastavovat nějaké fixní sazby. Ono by to pak možná zavánělo tím, že by se číšníci nesnažili a tak trochu s tím počítali, což by nebylo úplně dobře. Česká gastronomie má v úrovni servisu ještě co dohánět.
Zeptám se čistě hypoteticky. Kdyby něco takového existovalo, muselo by to mít oporu v zákoně, je to tak?
Víte, asi není třeba to nějak zesložiťovat. Myslím, že se to dá udělat tak – a některé restaurace to už dělají – že zákazníka předem informujete, že připočítáte spropitné nebo tzv. servis charge. A host to může vždy odmítnout, pokud servis není kvalitní. Takže restaurace mohou naznačit, že host může se spropitným počítat, ale neměly by ho vyžadovat a trvat na něm. Host by ho měl vždy potvrdit až poté, co mu služba bude provedena. Samozřejmě že pro některé hosty to je novinka.
Nehrozí ale v případě dobrovolného spropitného, že se personál nadře, ale nakonec peníze, o které usiluje, nedostane?
Může se stát, že například nějaká velká firma s velkým večírkem, se kterým je opravdu hodně práce, bude spokojená, ale nedá ani korunu spropitného. To je smutné, ale vždy musí mít zákazník právo spropitné nedat v případě, že není spokojen. Spropitné odráží spokojenost a tak by to mělo zůstat.
Spropitné odráží spokojenost a tak by to mělo zůstat.
Hovoří se také o tzv. legalizaci spropitného. Z vlastní zkušenosti vím, že spropitné bývá pro číšníky a servírky citelný příjem. Mnohdy může být i větší, než je jejich oficiální mzda od zaměstnavatele. Na druhou stanu je v Česku na spropitné nahlíženo nepříznivě, jelikož není daňově uznatelné. Je podle vás namístě toto změnit?
Naprosto, a to nejen pro oblast gastronomie. Když jdeme ke kadeřníkovi, také dáváme spropitné. Bohužel je spropitné černým příjmem, který není nikde evidován. Určitě není namístě z něj odvádět odvody ani ho nějak zdaňovat. My říkáme, že je namístě ho legalizovat, protože člověk si bohužel ze spropitného nemůže požádat o hypotéku, i když jej dostává každý den a opravdu tvoří citelnou položku jeho příjmu. Takže by bylo dobré, kdyby je dostával legálně, aby pak mohl ukázat bance, že jde o pravidelný příjem.
Někde v zahraničí už to tak je. Kdyby to tedy mělo jít skutečně na papír, napadá vás, jakou formou by se spropitné mělo zlegalizovat?
Už jsme diskutovali s ministerstvem průmyslu a obchodu a zejména s ministerstvem financí, které se bohužel brání, protože s tím možná nemá takové zkušenosti. Myslím, že mělo jít o příjem osvobozený od odvodů a od zdanění. Spropitné nikdy netvoří více než 5 až 10 procent z tržby podniku a lze definovat, co znamená. Úředníci z ministerstva financí se ale bojí, že by to někdo zneužíval, a vytvoří monstrózní projekt jak to udělat, který ale většinou nejde zavést do praxe. Jsme příznivci toho, že v jednoduchosti je krása a víme, že lidi nebaví vždy obcházet složitá pravidla. Oni se rádi přizpůsobí něčemu, co je jednoduché a smysluplné. Věřím, že by to pomohlo nejen číšníkům, ale i kadeřníkům, taxikářům a dalším, aby nemuseli kreativně upravovat své příjmy.
Je neoddiskutovatelné, že restaurace a hospody byly tvrdě zasaženy pandemií koronaviru. Co by restauratérům a potažmo jejich personálu mohlo v tuto chvíli pomoci?
Napadla nás jedna věc, která by sektoru gastronomie nesmírně pomohla. I společně s Tomášem Prouzou (prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu – pozn. red.) jsme ji diskutovali s paní ministryní financí Schillerovou a netvářila se, že by šlo o nějaký nepřekonatelný problém. Jde o daňovou uznatelnost firemních nákladů na občerstvení, která v 90. letech fungovala. Samozřejmě to poskytuje určitý prostor ke zneužití. Nicméně, pro nás gastronomy jsou výdaje firem na občerstvení celkem významnou částkou a i zde lze parametry nastavit tak, aby toho nebylo masivně či dokonce vůbec zneužíváno. Je to nepřímá podpora gastronomie, ne daňová úleva pro firmy.
Ministerstvo financí nechápe, že gastronomie je tím nejpostiženějším sektorem.
K této věci se ale ještě budete muset s resortem financí dopracovat...
Tady opravdu musíme lehce nadzvednout úředníky ze židlí, aby změnili svůj názor. Přece jen byla ekonomika postižena covidem a nemůžeme se zabetonovat v názorech z 90. let. Musíme mít moderní úředníky, kteří přemýšlí, jak podpořit sektory, které byly opravdu poškozeny. Ministerstvo financí nechápe, že gastronomie je nejpostiženějším sektorem. Pořád se snaží hledat více pobídek v jiných sektorech. Uvítali bychom, kdyby paní ministryně – nebo kdokoliv, kdo přijde po ní – opravdu začala přemýšlet trošku jinak a perspektivněji pro náš obor.
