Vůbec první židovský transport v Evropě zamířil 18. října 1939 na přímý příkaz Adolfa Eichmanna z Ostravy do Niska nad Sanem. „Tehdy jsem ještě budoucího tchána neznala, měla jsem dva roky, ale právě Erich Salomonovič musel do toho prvního transportu,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 87letá Libuše Salomonovičová, jež stále žije v Ostravě. „Ve středu, 18. října 1939, opustil podle plánu v 8.00 hod. Moravskou Ostravu transportní vlak do Niska s 901 židovským mužem,“ dozvěděl se Eichmann následně z dálnopisu, který mu z Ostravy poslal jeho podřízený Hans Günther.
V ostravském bytě Libuše Salomonovičové visí obraz Ericha Salomonoviče. „Otec mého manžela,“ zadívá se na malbu ze třicátých let. I ona se narodila za první republiky, v červnu 1937. A právě její tchán byl zařazen do vůbec prvního transportu Židů, který němečtí nacisté zorganizovali v Evropě. V německém protektorátu Čechy a Morava. V Moravské Ostravě, jak se tehdy město jmenovalo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Unikla holokaustu, teď viní Izrael z utrpení v Gaze. Nepoučili jsme se, běduje „Wintonova dcera“
Vybraní ostravští Židé měli být „převychováni“ v pracovním lágru na nedávno Německem okupovaných územích v Polsku. Konkrétně v Nisku nad Sanem, tedy 370 kilometrů od Ostravy.
Příběh Ericha Salomonoviče
První pokus nacistů o systematickou deportaci Židů byl veřejnosti předkládán jako dobrovolná akce židovských obcí. Ve skutečnosti to byla praktická zkouška Hitlerovy třetí říše, jak zrealizovat „konečné řešení“, tedy likvidaci evropských Židů. Projekt lágru v nehostinné krajině u Niska vymyslel Hlavní úřad říšské bezpečnosti v Berlíně, přičemž židovský referát v této centrále gestapa vedl Adolf Eichmann. Válečný zločinec, který měl lví podíl na realizaci holocaustu.
Při pohledu na olejomalbu s portrétem tchána Ericha se Libuši Salomonovičové znovu vybavuje pohnutý osud rodiny, do které se po válce přivdala. „Ačkoli můj tchán transport do Niska a pobyt v tamním lágru šťastně přežil, nakonec skončil v židovském ghettu v polské Lodži. I s manželkou Dorou a jejich malými dětmi, tedy i s mým budoucím manželem Michalem. Všichni následně prošli Osvětimí, odkud byl tchán odeslán do koncentráku ve Stutthofu, kde byl nacisty zavražděn injekcí do srdce.“
Proč nemohla poznat tchána
Příbuzní paní Salomonovičové dokonce v archivech našli dokument, který smrt ve Stutthofu potvrzuje, kopii úřední nacistické zprávy teď paní Libuše vytahuje ze šuplíku: „Stojí tady, že Erich Salomonovič, který se narodil 5. července 1903 v Ostravě, přišel z Prahy přes Lodž a Osvětim do Stutthofu, kde byl usmrcen. Stalo se to 17. září 1944.“
Pamětnice trochu předbíhá na časové ose, ale napřed je nutno vysvětlit, proč se s tchánem Erichem nikdy nemohla setkat tváří v tvář. „V rodině, do které jsem se po válce přivdala, se navíc o Nisku a o Osvětimi dlouhá léta jen mlčelo. Vlastně až do roku 1989. Od tchýně Dory, která holocaust přežila, jsem se o tomhle transportu slýchávala spíš náhodou. Když měla návštěvu ostravských přátel, kteří také prošli tím prvním transportem,“ vypráví. Takovým návštěvám naslouchala bedlivě, vždyť vystudovala historii.
Dálnopis pro Adolfa Eichmanna
„Ve středu, 18. října 1939, opustil podle plánu v 8.00 hod. Moravskou Ostravu transportní vlak do Niska s 901 židovským mužem,“ dozvěděl se Adolf Eichmann z dálnopisu, který mu z Ostravy poslal jeho podřízený Hans Günther. Ve chvíli, kdy souprava odjela z ostravského hlavního nádraží, kde dnes deportaci připomíná malý památník. Günther řídil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví v protektorátní Praze, které z Berlína velel ctižádostivý nacista Eichmann.
„Transportní vlak sestává mimo 22 osobních vagonů ze 29 nákladních vagonů naložených stavebním materiálem, nářadím a potravinami. Vůdcem transportu je untersturmführer SS komisař Wagner ze služebny pohraniční policie Moravská Ostrava,“ hlásil Günther nadřízenému. Eichmann se na vlak rozhodl čekat přímo v Nisku nad Sanem.
Už 20. října vyjel další transport do Niska z polských Katovic a ve stejný den večer i z Vídně. A 26. října druhá souprava z Ostravy, to vše byla součást Eichmannovy zkoušky, jak zrealizovat genocidu židovského etnika. Hlavně nenápadně před zraky světové veřejnosti, která má být informována, že jde o akce organizované samotnými Židy.
Bez střechy, o hladu a se smrtí v zádech
Tábor v Nisku byl nacisty zrušen už na jaře 1940, byla to skutečně jen zkouška na holocaust. Ze vzpomínek vězňů v Nisku ale dnes víme, že to byla krutá předpremiéra. Ocitli se v neznámé krajině, v noci už se teploty blížily k bodu mrazu. Bez přístřeší, na holé zemi. Bez jídla a dlouho i bez vody, všichni tam nesmírně trpěli. Teprve po několika dnech přivezli nacisté stavební materiál a Židé si museli sami postavit provizorní baráky. Koncentrační tábor.
V lágru se umíralo na nemoci i na vysílení, v zimě také na podchlazení, teploty klesaly na minus 30. A když byl tábor na jaře 1940 zrušen, museli se internovaní sami dopravit domů. Některé cestou povraždili polští bandité, asi polovina vězňů z Niska ale po rozpuštění lágru utekla do Sovětského svazu, neboť nic netušila o tehdejším paktu mezi Hitlerem a Stalinem. Skončili v gulazích, na 350 Židů z ostravských transportů bylo z lágrů nakonec vyreklamováno a bojovali v československé jednotce generála Svobody, která se v roce 1942 začala formovat v Buzuluku.
Když zlo přebilo ještě větší zlo
„Manžel Michal se narodil v roce 1933. Když se jeho táta Erich vrátil z Niska, měl sedm let. A čekal ho strašlivý pobyt v lodžském ghettu a Osvětimi, takže pokud něco o Nisku od táty přece uslyšel, vytlačily mu to z hlavy vlastní děsivé zážitky,“ přemítá Libuše Salomonovičová.
S manželem se nejvíce o Nisku dozvěděli až z výzkumů ostravského badatele Mečislava Boráka po roce 1989. „Úžasný člověk, který udělal obrovský kus práce. Jen díky němu vám mohu citovat i z dokumentů, které našel v nacistických archivech,“ chválí Salomonovičová již zesnulého historika.
„Ostravští Židé jsou spolu s dalšími zatím také jen zkušebním materiálem. Někteří se po zrušení tábora v Nisku po půl roce dokonce ještě mohou vrátit domů. Ještě není zcela rozhodnuto, jak s nimi naložit. Nakrátko. V roce 1942, kdy je odvážejí do Terezína a pak dál na východ, už to jasné je. Po válce se vrací jen málokdo,“ napsal historik Borák.
Michal Salomonovič s dekretem z ghetta v Lodži, kde jako dítě strávil tři roky. Pak prožil i Osvětim. Zemřel v roce 2019. Zdroj: Ivan Motýl
Praha rodinu nezachránila
Když Ericha Salomonoviče odtransportovali 18. října 1939 z Ostravy do 370 kilometrů vzdáleného Niska, jeho maminka syny Michala a Josefa odvezla k příbuzným do Prahy. Hlavní město se jí po ostravské zkušenosti zdálo bezpečnější. Erich po rozpuštění lágru v Nisku nakonec také dojel do Prahy, jenže ani tam se rodina nevyhnula dalšímu transportu. „Opět byli mezi prvními. V listopadu 1941 museli nastoupit do vlaku, který mířil do ghetta v polské Lodži. Terezínské ghetto se v té době teprve budovalo,“ vypráví snacha Ericha Salomonoviče.
A dále už ten příběh známe. Osvětim a smrt ve Stutthofu. Erichova manželka měla obrovské štěstí, když byla z Osvětimi odeslána na práci do Drážďan, dokonce i s oběma syny. V Německu přežili velké spojenecké bombardování i následný „pochod smrti“ židovských vězňů, ze kterého se celé trojici podařilo utéct. A dobří lidé jim poskytli přístřeší, dokud se neobjevila americká armáda.
Evropa už na transport zapomněla
Historička Libuše Salomonovičová lituje, že současná Židovská obec v Ostravě už je téměř nefunkční a k 85. výročí transportu do Niska nedokáže zorganizovat žádný vzpomínkový akt nebo bohoslužbu. „Něco pořádá jen Český svaz bojovníků za svobodu, neboť ve Svobodově armádě bojovalo na 350 ostravských Židů z Niska, kteří napřed skončili v sovětských gulazích,“ zopakuje osud části prvního transportu, který v Evropě zorganizovali němečtí nacisté.
„Na Nisko se zapomíná, takže málokdo v Evropě už dneska ví, odkud nacisté vypravili první transport Židů. A to je špatně, protože zapomínat se nevyplácí,“ varuje vitální 87letá žena a aktivní badatelka, která v archivech pořád objevuje nové prameny k dějinám Židů na Ostravsku.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
