O víkendu si vybalili první členové aktivní zálohy ozbrojených sil ČR své věci na mezinárodní misi na Slovensku. Je to poprvé v historii aktivní zálohy, kdy jsou její příslušníci nasazení ve větší míře v zahraničí. Reportérka CNN Prima NEWS měla možnost mluvit s jedním z mužů těsně před odjezdem. Na Slovensku bude působit na pozici střelce mechanizované pěchoty. Kvůli jeho bezpečnosti redakce nesmí prozradit celé jméno.
Dvaatřicetiletý záložník Z. K. pochází z Chomutova, v současné době žije v Praze s přítelkyní. Pracuje jako vědecko-výzkumný pracovník na ČVUT v Praze. Právě i jeho zaměstnání mu usnadnilo cestu na misi. Své projekty má splněné, odevzdal práci a nyní čeká na její vyhodnocení. Následující půlrok tak nemusí být na univerzitě každý den. Vzhledem k tomu, že nevyučuje, nemuselo za něj ČVUT hledat náhradu. Jestli půlroční odloučení ustojí jeho vztah s přítelkyní, neví. Jak říká v rozhovoru, po návratu se prý buď bude ženit, nebo rozcházet.
Proč jste se přihlásil do aktivní zálohy?
Protože armáda byla vždycky můj záložní plán, kdyby mi nevyšla vysoká škola. Což se naštěstí nestalo. Ale přesto jsem chtěl pořád armádu nějakým způsobem udržet ve svém životě a aktivní záloha je způsob, jak můžu zkombinovat civilní práci a vojenskou službu.
Byl jste s vojenstvím spjat už předtím?
Jsem členem Československé obce legionářské, od 15 let se zajímám o vojenskou historii a postupně se k tomu občas přidal i airsoft. Zkrátka jsem měl k vojenství blízko.
Proč vás armáda tolik přitahovala?
Myslím si, že pro kluka je lehké se dostat od hraní si na vojáky k něčemu aspoň napůl oficiálnímu, jako byla pro mě Československá obec legionářská. Pokud klukovi zájem vydrží, a mně vydržel, tak jsem svůj koníček chtěl proměnit v něco skutečného. Podílet se na obraně státu mi připadá dostatečně skutečné na to, abych v tom dokázal vidět nějaký smysl.
V roce 2016 jste se tedy přihlásil a obstál jste v přijímacích testech. Co následovalo dál?
Byl to nástup na šestitýdenní kurz ve Vyškově, který jsem absolvoval v červenci, srpnu a září 2016.
To je docela ostrý kurz. Jaké to pro vás bylo?
Přišel jsem na to, že mi to nevadí. Nevadí mi jistá míra sebezapření, která je v armádě potřebná. Nevadí mi vykonávat úkoly, které si člověk nepředstaví hned, když se řekne armáda. Vlastně se mi to líbilo do té míry, že jsem se rozhodl zavázat ke službě v aktivní záloze.
Každý rok si pouštím video s přísahou
Zmínil jste, že je potřeba zvládnout sebezapření. Vzpomenete si na konkrétní moment?
Vybavuji si den, kdy bylo šílené vedro, skoro 40 °C. Už jsme měli v nohách poměrně dost kilometrů, byli jsme unavení. A velitelé něco řešili a nechali nás celou dobu stát na přímém slunci, i když sami si stoupli pod strom. To jsme nechápali, z naší strany byly nějaké pokusy, abychom se také mohli schovat do stínu, ale nevyšlo to. To byl pro mě osobně jeden z velkých momentů sebezapření.
Vzpomenete si, kolik vás na kurzu uspělo?
Už je to dlouho, ale vybavuji si, že tři lidi vypadli. Jeden kvůli rodinným důvodům, další si něco zlomil, už si nevzpomenu, co přesně. Jen vím, že se mu stal úraz, ale kurz dokončil později. Ten třetí, myslím, že se nakonec přišlo na to, že v minulosti požil látky, které neměl, a tak byl z kurzu vyloučený.
Když jste šel k přísaze, dolehlo na vás, že můžete být opravdu nasazený? Čekal jste to?
Přísahu jsme se museli všichni naučit zpaměti a hodně jsem nad tím přemýšlel. Ale s tím jsem už do toho šel. Chtěl jsem zkrátka ze svého koníčku udělat něco reálného a možnost nasazení je součást podílení se na obraně státu. Je to i součástí výcviku, nejen toho základního, ale i v rámci jednotky. Celou dobu jsme cvičení s tím, že se neučíme a netrénujeme jen nazdařbůh, ale k nějakému reálnému nasazení. S tím jsme všichni smíření a počítáme s tím.
Jak jste se cítil u přísahy? Na co jste myslel?
Byla to pro mě čest a pořád je. Naštěstí je na YouTube k dohledání video z té přísahy, kterou jsem skládal 2. září. Každý rok se na něj kouknu, připomenu si, jak jsem přísahal, že jsem pro obranu vlasti ochotný nasadit i svůj život. S touhle přísahou pořád počítám a nezměnil jsem k ní přístup.
Vy si opravdu každý rok od 2. září 2016 pouštíte na YouTube video, ve kterém přísaháte?
Ano.
To je hezký zvyk. Kouká se na něj s vámi i vaše přítelkyně?
Ukazoval jsem jí ho, samozřejmě.
Došlo i na slzy a pláč
Jste spolu dva roky, to znamená, že potřetí se na video bude koukat sama.
Letos jí ho naneštěstí nepustím, možná, že bych jí měl poslat odkaz, abych jí ho připomněl.
Když jste se seznamovali, řekl jste jí, že jste v aktivní záloze a co to znamená?
Byla to jedna z prvních věcí, kterou se o mně dozvěděla.
Jak to vzala?
Nevěděla, jak se k tomu postavit, protože to šlo zcela mimo její zájmy, ale časem jsem jí vysvětlil, i pomocí vyprávění, co tam vlastně děláme. Myslím, že díky mně získala povědomí o tom, co je aktivní záloha, i nějaké širší povědomí o armádě. Myslím, že za dva roky, které jsme spolu, získala poměrně dobré informace o tom, co je aktivní záloha a co tam děláme.
A když se dozvěděla, že chcete jet na misi na Slovensko, protože to muselo vycházet z vaší iniciativy, jak reagovala? Jak jste to probírali doma? Armáda totiž radí, že je důležité si vše nejprve srovnat doma.
Tahle nabídka přišla na konci dubna, když jsem byl na cvičení se svým útvarem. Informací jsme dostali poskrovnu, nicméně jedna z prvních věcí byla, že jsem své přítelkyni volal. S tím doporučením od AČR máte pravdu, rodina je základ. I když nejsme svoji, je pro mě mým nejbližším člověkem.
(Odmlčí se a přemýšlí.)
Došlo na slzy a pláč. Telefonát trval hodinu. Nicméně mám za to, že jsem jí vysvětlil důležitost svého poslání. I jak je mise důležitá pro mě osobně.
Dal jsem jí možnost vetovat moji účast na misi na Slovensku, ale nevyužila toho, za což jsem jí vděčný. To neznamená, že by mě pouštěla s lehkým srdcem na misi na Slovensko. I když jsme s ním byli jeden stát v době mého narození.
Jak jste tu nabídku prožíval vy?
Nejprve to bylo nadšení a pak přišla rozpolcenost. Uvědomil jsem si citovou stránku našeho odloučení, veškeré nepohodlí, které taková mise přináší: Nedostatek soukromí, nedostatek kontaktu s rodinou, je to velký krok do neznáma. Ale byla to pro mě obrovská čest, že můžu být jedním z prvních záložníků, kteří jedou na misi.
Rodiče to vzali v pohodě
Řešili jste celý ten čtvrt rok váš odjezd?
Bavíme se o tom v různých vlnách a s různými emocemi, od smutku přes nějaký humor a dělání si legrace z toho, jak tam budu žít, co budu dělat, až po reálné konstruktivní řešení, jak často si budeme volat, jak to budu mít s internetem, že i když je to na Slovensku, tak za mnou přítelkyně nemůže přijet. Vždycky to bude náročné, je to zkrátka půlroční odloučení.
Jste spolu dva roky, půl rok je čtvrtina vašeho společně prožitého života. Nebojíte se, že o ten vztah přijdete?
(Odmlčí se, přemýšlí.)
Hmm, já jsem k tomu zkráceně prohlásil, že se po návratu buď budu ženit, nebo rozcházet. Jestli to vydržíme, s čímž spíš počítám, náš vztah to prohloubí. Jestli to nevydržíme, takový je život.
Rodiče o vás nemají strach?
Nemyslím si. Z těch všech mých zájmů už si zvykli potkávat mě v uniformách. Vzpomínám si, že máma prohlásila: „Neblázníš s tím trochu? Tak proč nejsi profesionální voják?“ Vzali to celkem v pohodě nebo se tak aspoň tvářili. Máma se spíš ptala na detaily, kde tam budeme spát, co budeme jíst. Ale na slzy nebo pláč rozhodně nedošlo.
I když je na Slovensku nyní klid, nemáte strach, že třeba stejně budete muset bojovat?
Pořád jsem voják pod přísahou. Jakýkoliv osud moji jednotku potká, tak s ní půjdu kamkoliv.
Ale život máte jen jeden.
To je pravda. Ale taková je přísaha.
Mise vás profesně posune a je to zkušenost ze zahraničí. Může to pro vás znamenat i nasazení v rizikových oblastech, zejména pokud se počítá s větší mírou zapojení aktivní zálohy. Počítáte s tím, že mohou přijít opravdu kritické mise?
Pokud taková nabídka přijde, budu se řídit podle aktuální situace. Třeba odmítnu, teď nedokážu odpovědět. K tomu strachu, samozřejmě že se objeví pochybnosti, obavy. Nesmíte na to myslet a připouštět si to.
