Co prožívá voják, když se ve válce poprvé setká se smrtí? „Určitě to není jako v knížkách, které takové okamžiky spojují s hrdinstvím anebo touhou po pomstě,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS 32letý Dmytro Matviishyn ze Lvova. Občanským povoláním architekt. „Den, kdy jsem v našich řadách poprvé spatřil smrt, si pamatuji naprosto přesně,“ pokračuje demobilizovaný voják Ozbrojených sil Ukrajiny.
Stejnou otázku jsem v devadesátých letech položil asi dvaceti vojákům někdejší První československé samostatné brigády, kterou krvavými bojišti druhé světové války provedl legendární velitel Ludvík Svoboda. Uslyšel jsem různé, pokaždé ale hrůzné odpovědi. A zaznamenával je pro historii s naivní představou, že boje tak šílených rozměrů už se nemohou v Evropě zopakovat.
ČTĚTE TAKÉ: Zelenskyj představí „vítězný plán“ spojencům v Evropě. U Bidena pochodil jen napůl
Opakují se. A tak znovu kladu i tu naléhavou otázku: „Co prožívá voják, když se ve válce poprvé setká se smrtí?“
Místo budíčku ruské rakety
Architekt Dmytro Matviishyn vstoupil do Ozbrojených sil Ukrajiny jako dobrovolník. Hned druhý den po vpádu Putinových vojsk do jeho vlasti. Přidělili ho k dělostřelecké brigádě, která se dříve či později musela potkat i se zubatou. Tak už to na frontě chodí tisíce let. Od té doby, co si člověk vymyslel války.
„Pamatuji si to naprosto přesně, stalo se to brzy ráno 13. března 2022 v oblasti Záporoží. Ještě jsme spali, když nás probudily výbuchy. Přitom nebyl hlášen žádný poplach, prostě se někde stala chyba, takže jsme zmateně vybíhali z kasáren. Uběhli jsme pár desítek metrů a začaly na nás padat další ruské rakety. A jedna z nich roztrhala našeho velitele. Jmenoval se Jehor Sarkisyan, byl to rozumný čtyřicátník, skvělý chlap a dobrý velitel. Dobrovolník, stejně jako já.“
Co zůstane z oběti
Veterán Dmytro Matviishyn se odmlčí. Nežádám ho o další podrobnosti, za chvíli je ale stejně sám odvypráví. Tohle je realita války na východě Evropy, vojáka v poli může kdykoliv rozmetat ruská raketa nebo jiná zbraň. „Všechno, co zůstalo po našem veliteli, se pak vešlo do půlky džberu,“ popisuje tragickou událost. První setkání se smrtí na bojišti.
Utéct do zázemí? Pomstít oběť v dalším boji? Na co myslí voják ve vypjaté chvíli? „Určitě to není jako v knížkách, které takové okamžiky spojují hlavně s hrdinstvím,“ přemítá veterán. Takže zoufalství a apatie? Dmytro Matviishyn napřed neodpovídá, pomlky v toku řeči jsou stále delší. Na vojáka dosti útlý muž zakroutí hlavou, napije se vody a chytí se za bradu: „Nevím. Každý to asi v takovou chvíli vidí jinak.“
Vlastně si úplně nevybavuje, jak nad tím tehdy přemýšlel. Válka prostě pokračovala. „Nejstrašnější dojem jsem měl, když v ten den ráno volali Jehorovi rodiče. On už byl mrtvý, ale mobil usilovně zvonil.“ Napoprvé se rodiče nedovolali, nikdo nechtěl být poslem té strašné zprávy...
Architekt anebo voják? Žije dva životy
Na první setkání se smrtí se ptám také proto, že jednou se válka může přelít i do České republiky. Po ruském vpádu na Ukrajinu je třeba počítat i s nejhoršími alternativami. Chrlím jednu otázku za druhou: „Lze s Čechy vůbec mluvit o válce, když jí neprošli? A dají se vůbec vaše zkušenosti z přímých bojů předat českému civilistovi? A jak se vůbec cítíte v zemi, kde zatím neslyšíte poplašné sirény?“ Veterán Dmytro Matviishyn totiž zrovna přijel do Brna na pozvání Nadace Partnerství.
A zase to dlouhé mlčení. Při běžných rozhovorech s tuzemskými politiky nebo umělci jsou takové pauzy neobvyklé. Cítím jakousi propast. Voják, který nesčetněkrát unikl z ostří kosy paní kostry a viděl i spoustu zabitých bojovníků z obou stran fronty, asi žije v jiném levelu. „Vrátit se k práci architekta pro mě bylo mnohem těžší, než jsem předpokládal,“ přiznává.
Část duše zůstala u spolubojovníků z dělostřelecké brigády. „Vlastně jsem teď vnitřně rozpolcený a žiji dva životy. Snažím se dělat architekturu, ale jako dobrovolník stále cvičím nováčky v armádě. Učím je se zbraněmi, a hlavně ovládat drony.“
Moravské tornádo a válka
Válka z hlavy vyhnat nejde, o tom už vznikly romány i odborné psychologické studie. „Za žádných okolností si proto nepřeji, abyste v České republice museli zažít něco podobného. A já sám nemám potřebu někomu něco sugestivně vysvětlovat.“
V Brně teď veterán rozmlouvá hlavně o architektuře, válka přišla na přetřes až kvůli dotazům CNN Prima NEWS. „Vždycky budu vděčný všem Čechům, kteří Ukrajině pomáhají. Zrovna prožíváme velmi těžkou dobu, zřejmě další přelom ve válce, takže vaši podporu strašně moc potřebujeme i teď,“ říká v souvislosti se „zamrzlou“ válkou, kterou nyní Rusové po metrech prolamují a pomalu postupují na bitevních mapách.
„Kdybych ale nevěřil, že válku nakonec vyhrajeme, nepřijel bych teď do Brna,“ upozorňuje Dmytro Matviishyn. Stáž v Nadaci Partnerství je totiž věnována budoucí obnově Ukrajiny. „V Lužicích u Hodonína jsem byl nadšen, jak lze krásně obnovit tornádem zničenou obec. To je dokonalá paralela s Ukrajinou, jen u nás teď místo tornáda ničí města a obce válka,“ porovnává.
Když architekt vidí padat domy
A sám se toho ničení aktivně zúčastnil. Jaké jsou to pocity, když architekt sleduje, jak v jeho zemi padají domy či celé ulice? V první linii sloužil celý rok, od konce února 2022 do konce února 2023. „S dělostřeleckou brigádou jsem napřed bojoval u Záporoží a potom u Chersonu. A samozřejmě jsem nad úlohou architekta ve válce hodně přemýšlel. Tahle zkáza je velkou bolestí, ale zároveň i nadějí, že všechno postavíme znovu. A jinak a lépe,“ věří.
Veterán Dmytro Matviishyn už pro porážku Ruska udělal dost. „Na frontu jsem se přihlásil dobrovolně hned druhý den války. Dobrovolníků tam byly celé zástupy, tlačili jsme se v jedné ulici ve Lvově jak v přeplněném autobuse,“ popisuje počátek válečné anabáze.
Ještě ale trochu váhal, dokud nezažil následující scénu: „K veliteli, který dobrovolníky organizoval, se protlačily dvě dívky kolem dvaceti a rezolutně požadovaly, že musí do zákopů se zbraní v ruce. Žádné holky do kuchyně, jak jim to nabízela armáda, chtěly s ruskými okupanty přímo bojovat.“ Dmytro dosud podobné odhodlání a odvahu nezažil, takže v sobě rychle zaplašil i všechny pochybnosti, zda si obléknout uniformu. „Jak bych potom mohl zůstat v civilu, to bych se musel sám před sebou stydět...“
Ukrajinská artilerie v oblasti Pokrovsku Zdroj: profimedia.cz / ČTK
Na 100 ruských střel jen 5 ukrajinských
V dělostřelecké brigádě naváděl drony do nepřátelských zákopů. „Šlo tam každý den o život, ale pěchota to měla ještě horší. Zvláště na počátku války, když docházelo střelivo a spojenci nám další ještě nestačili poslat. V určitou dobu jsme mohli na sto ruských střel odpovědět jen pěti našimi.“
Veterán dramaticky popisuje, jak se muži z jeho brigády museli proplížit až téměř na dotek nepřátelských okopů, vystřelit a rychle zmizet: „Jedině tak jsme mohli s omezeným počtem střeliva alespoň trochu uškodit Rusům.“ Posléze se ale Západ přece rozhoupal. „Na americké základně v bavorském Grafenwöhru jsem se naučil ovládat nejmodernější drony i další zbraně. A tuhle zkušenost teď předávám jako dobrovolník při výcviku,“ vypráví.
S odznakem americké kavalérie
Všímám si odznaku na jeho košili. „To je dar od amerického důstojníka, který mě v Grafenwöhru učil s americkými drony,“ dotkne se prsty překřížených zlatých šavlí, které důstojníci První jezdecké divize (1st Cavalry Division) nosí na klobouku už od poloviny 19. století. „Je to můj vděk za americkou pomoc Ukrajině. Možná to zní pateticky, ale já už takový jsem,“ dodá.
S odznakem americké kavalerie na hrudi architekt Dmytro Matviishyn i projektuje a těší se na novou tvář poválečné Ukrajiny. Ale kdo to všechno zaplatí? Třeba obnovu právě zničeného města Vuhledar na Donbase, které bylo téměř srovnané se zemí. Ukrajinu postihla apokalyptická zkáza.
„Zdroje na obnovu musí být různé, ale doufám, že mezinárodní společenství nakonec donutí Rusko k placení válečných reparací,“ přeje si. Snad se to přání splní, je to logický krok. Co bylo zničeno kvůli okupaci nezávislé Ukrajiny, to by měl zaplatit agresor.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Česká muniční iniciativa je excelentní, dorazila již třetina nábojů, chválí ukrajinský velvyslanec
