Přišla o dolní končetiny, přesto zůstává optimistkou. „Jsem jako ten voják Švejk. Před lety jsem měla těžké omrzliny, amputovali mi obě nohy,“ vypráví 64letá Kristýna Kerestešová. Její invalidní vozík má stanoviště před hlavním nádražím v Ostravě. „Je mi tady fajně, miluji vlaky, kdysi jsem dělala u vagonů,“ říká. I v aktuálních mrazech vydrží na vozíku hodiny, vadí ji ale přístup nádražáků: „Na záchod v nádražní hale mě nepustí, protože nemám průkaz invalidy. Že mi chybí nohy, to asi nestačí.“
Bez nohou, ale i bez čepice. Kristýna Kerestešová je obdivuhodně otužilá. „Dneska je minus tři, to mi vůbec nevadí, jsem zvyklá na větší zimy. Vydržím tady asi osm hodin denně, to je délka šichty, ale píchačky tu nemám,“ žertuje žena na vozíku. O dolní končetiny přišla asi v roce 1994.
Nohy jí umrzly v parku
„Teď se cítím jako ten dobrý voják Švejk,“ žertuje optimisticky naladěná žena v černé bundě a šátkem kolem krku. A proč je odkázána na vozík, co se před téměř třiceti lety vlastně stalo? „Spávala jsem na lavičkách v jednom parčíku v Ostravě-Hrabůvce, za takovou samoobsluhou, Hruška se to tam jmenovalo. Byla velká zima a jednoho dne už jsem se nemohla ani pohnout. Vůbec už nešlo, abych se postavila. Policajti mě nechali odvézt do nemocnice na Fifejdách, kde mně obě nohy amputovali. Umrzly,“ líčí a zvedne deku, kterou decentně přikrývá pahýly dolních končetin.
Před hlavním nádražím nežebrá, nechce provokovat ostravské strážníky. Na milodary čeká v tichosti a pokoře, skoro jako františkánský mnich. Jsou cestující, kteří ženě drobné věnují pokaždé, když ji spatří. „Postavte si tady stan, vždyť umrznete,“ radí muž v obleku, který z peněženky vytahuje dvacku. „To mi říká každý, že tady zmrznu, ale jsem zvyklá. Nebojte, nezmrznu,“ oponuje Kristýna Kerestešová.
Amputovali jí obě nohy, přesto nemá invalidní důchod a na nádraží ji nepustí ani na WC pro invalidy. 64letá Kristýna Kerestešová z Ostravy. Zdroj: Ivan Motýl
Amputovali jí obě nohy, přesto nemá invalidní důchod a na nádraží ji nepustí ani na WC pro invalidy. 64letá Kristýna Kerestešová z Ostravy. Zdroj: Ivan Motýl
Žije jen z dávky v nouzi
Příjmení není obvyklé. Kerestešová. „Pocházím ze Slovenska, táta byl Maďar. Narodila jsem se v Prešově v roce 1958. A letos první jarní den budu mít jubileum, bude mi pětašedesát,“ pochlubí se. Jak ho oslaví? „Jedině kofolou, alkohol vůbec nepiju. A štvou mě všichni ti ožralové, kteří před nádražím žebrají na víno a na jabčák. Anebo z cestujících loudí cigára,“ povzdychne si.
A jak s milodary nakládá? „Přispívám vnučce na nájem, bydlím u ní. Platíme 14 tisíc měsíčně, tady kousek u jednoho soukromníka. A teď nám chce nájem ještě zvednout, to jsou hrozné peníze,“ kroutí hlavou. Almužna před nádražím není bůhví jak vysoká. Během hodinky, co jsme si povídali, obdržela pouze zmiňovanou dvacku. „Někdy dostanu jen padesát korun za celý den,“ tvrdí.
Bez nohou, ale i bez invalidního důchodu
Po roce u vdovy z garáže: Minus 15, bez dřeva a uhlí, hřejí ji kočky, pes a peřina
Poslední noc byla krutě mrazivá. „Teploměr ukazoval minus 15, topit jsem moc nemohla, nemám uhlí. A dřevo se teď pod závějemi sněhu hledá strašně těžko,“ vypráví 50letá Dagmar Paláková z Ostravy. Vdova bez adresy a milovnice toulavých koček a psů, s nimiž žije v garáži. Reportér CNN Prima NEWS ji poprvé navštívil loni ve vánočním čase. Co se změnilo po roce?
A co invalidní důchod? „Ten nemám,“ překvapí mě žena s amputovanýma nohama. „Beru jen dávku v nouzi, to je asi 3400 korun za měsíc, úplné nic, však víte, kolik teď stojí jídlo. Musím šetřit, stačí mi jeden párek v rohlíku s kečupem na celý den,“ popisuje denní režim před nádražím.
O invalidní důchod prý požádala pouze jednou. Hned v roce 1994 když o dolní končetiny přišla. „Zamítli to, prý jsem neodpracovala dost roků a neměla zaplacené zdravotní pojištění. Já ale nikomu nic nedlužím,“ přesvědčeně říká. „A pracovala jsem taky hodně, něco už by mi měli dát.“
Miluje lokomotivy
S rodiči se ze slovenského Prešova přistěhovala na Karvinsko, když jí bylo asi 12 let. To se psal rok 1970, otec začal fárat v Ostravsko-karvinských dolech. „Nejprve robil na šachtě ČSM, pak u výstavby dolů, VOKD se ten podnik jmenoval.“ Kristýna Kerestešová pracovala odhadem od sedmnácti. „Napřed to bylo několik let v Dětmarovicích jako pomocná síla v kuchyni. Pak jsem odešla k dopravě na Novou huť Klementa Gottwalda, dělala jsem u vagónů.“
V ocelárnách vydržela do sametové revoluce a kousek i po ní, pak ji propustili. Počátkem devadesátek se tak stala bezdomovkyní. V hutích se však stačila zamilovat do lokomotiv, snad proto čeká na milodary právě před nádražím. „Vlaky mám moc ráda, při různých akcích tady vidím i parní lokomotivy, co jezdily ještě za Hitlera. Třeba ty parní šestistovky, ty jsou moc pěkné,“ zadívá se ke kolejišti. Hovor se ještě chvílí nese v duchu železniční nostalgie, pak se vrátíme k tvrdé realitě.
Amputovali jí obě nohy, přesto nemá invalidní důchod a na nádraží ji nepustí ani na WC pro invalidy. 64letá Kristýna Kerestešová z Ostravy. Zdroj: Ivan Motýl
Amputovali jí obě nohy, přesto nemá invalidní důchod a na nádraží ji nepustí ani na WC pro invalidy. 64letá Kristýna Kerestešová z Ostravy. Zdroj: Ivan Motýl
Proč nesmí na záchod pro invalidy?
„Nikdo vám nenabídl, že by vám invalidní důchod pomohl zařídit?“ Ptám se s vědomím, že v Ostravě působí spousta neziskovek, které berou dotace právě na sociální práci s tělesně postiženými anebo s lidmi žijícími pod hranicí chudoby. Kristýna Kerestešová splňuje obě podmínky, je to nemajetný invalida. „Párkrát tu někdo byl ze sociálky, nabízeli mi místo v eldéence, ale copak už umírám? Já mám život ráda!“ Skoro vykřikne. Optimisticky, s úsměvem od ucha k uchu, tahle žena skutečně nepatří do léčebny dlouhodobě nemocných. Spíš potřebuje pomoc s papírováním.
Kristýna je na invalidním vozíku, přestala mluvit. Sní o tabletu, který by ovládala očima
Těžký osud postihl 26letou Kristýnu z Plzně. Od šesti let je na invalidním vozíku a ve třinácti letech, po sérii epileptických záchvatů, přestala i mluvit. Se svým okolím se dorozumívá pomocí tabulek a počítače. Aby se mohla dorozumět i mimo domov, potřebovala by speciální tablet ovládaný očima. Ten ale stojí 126 tisíc korun a rodina na něj nemá peníze.
„Mně by teď stačilo, kdyby mi někdo zařídil průkaz ZTP,“ přeje si. Tedy legitimaci pro zdravotně postižené. „Na záchod musím za nádraží do křoví, přitom v hale jsou záchody pro invalidy. Teď mě tam nepustí, chtějí průkazku ZTP. Že nemám nohy, to jim prostě nestačí,“ říká. A poprvé během rozhovoru posmutní a zároveň se rozčílí: „Ne a ne! Prostě mě na ten hajzl nechtějí pustit! Ale já si budu stěžovat,“ dodá. Právě se stalo, stížnost byla podána prostřednictvím CNN Prima NEWS.
Místo literatury raději důchod
Pár drobných někdy invalidní ženě dává i 24letý Dominik Bárt, student Masarykovy univerzity v Brně. Ostravská rodák a básník. Jak se záhy ukáže, o ženě už napsal více veršů, které vyšly v jeho prvotině s názvem Spodoby.
„Před ostravským hlavním nádražím / žebračka na vozíku / ať mrzne ať lije / stále na tom samém místě u kašny / těžko říct kolik už let / sedí / hledí do prázdna / den co den / stala se nezávislou / na poezii,“ popisuje Bárt ženu v jednom ze svých textů. Je to vlastně krásné, že Kristýna Kerestešová již pronikla do české literatury. Ovšem bylo by mnohem krásnější, kdyby jí úřady konečně přikleply invalidní důchod.
