Studentka Klára Lustbaderová měla teprve 16 let, když musela počátkem roku 1942 nastoupit do transportu. Vlak vezl celkem 1 000 internovaných svobodných židovských dívek a žen, údajně na práci do Německa. Souprava však zamířila na úplně jinou konečnou stanici, na rampu koncentračního tábora v Osvětimi. „Z transportu přežilo pouhých 20 žen, včetně mojí maminky Kláry. To byl zázrak, nikdy mi ale o pobytu v koncentráku neřekla ani půl slova. A všechno, co vím, jsem se časem dozvěděl od jiných přeživších,“ vypráví 74letý Peter Chudý, tajemník Židovské náboženské obce ve slovenském Prešově. Rudá armáda osvětimskou „továrnu na smrt“, v níž zahynulo na milion Židů, osvobodila 27. ledna 1945. Před osmdesáti lety.
„Myslely si, že je posílají na nucené práce, skončily v plynových komorách v Birkenau. Klára Lustbaderová dostala číslo 1808, které jí vytetovali na předloktí,“ vypráví její syn Peter Chudý, který se narodil v roce 1950.
„Přežila v těch strašných poměrech neuvěřitelně dlouhou dobu, to se podařilo málokomu. Od března 1942 až téměř do osvobození Osvětimi, takže skoro tři roky. A zvládla i pochod smrti, když nacisté začali lágr v lednu 1945 rychle likvidovat a vězně hnali pryč. Máma se konce války dočkala počátkem května v Mährisch Weißwasser, to je dneska místní část obce Červená Voda v Jeseníkách.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Desetitisíce Židů poslal do Osvětimi. Proč mnozí Slováci pořád ctí prezidenta Tisa?
Auschwitz. Snad každý ví, že to byl za druhé světové války koncentrační tábor v někdejších polských kasárnách ve městě Osvětim. S pobočkou ve tři kilometry vzdáleném Birkenau, což byla před válkou polská dědina Březinka. A právě v plynových komorách v Birkenau postupně zahynul téměř celý transport, do něhož byla zařazena také 16letá Klára Lustbaderová ze slovenského Prešova.
Portrét Jozefa Tisa stále zdobí kavárnu
Deportace od brzkého jara 1942 iniciativně organizovali samotní Slováci. Likvidaci Židů svým podpisem potvrdil i tehdejší slovenský prezident Jozef Tiso, jehož portrét dnes zdobí kavárnu Berger na historickém náměstí v Prešově. Někdejší neslavnější podnik ve městě, který provozovala židovská rodina Bergerů. I ta ale skončila v Osvětimi.
Slovenské paradoxy. Tahle země je pořád plná rozporů. Malovaný portrét Jozefa Tisa je sice součástí galerie československých a slovenských prezidentů, ale to v někdejší židovské kavárně není omluva. Tiso je přímým viníkem vyvraždění více než 70 tisíc slovenských Židů, a kdyby tu visel Adolf Hitler nebo Adolf Eichmann, je to vlastně totéž.
Likvidaci sousedů nemůže pochopit
Ortodoxní prešovskou synagogu návštěvník města nemůže přehlédnout. Monumentální stavbu v orientálním maurském stylu z roku 1898, která podnes slouží k modlitbám, ale zároveň i jako muzeum. A také památník židovské komunitě, která před válkou čítala ve městě a bezprostředním okolí na šest tisíc osob. Holocaust přežilo jen asi 300 lidí.
Průvodkyní v synagoze je 81letá Zora Mihoková. Dobrá duše muzea, která skupince návštěvníků klidně podá i tříhodinový výklad. A když má mezi prováděním turistů přece pauzu, vyplňuje si ji četbou. „Tohle je vynikající kniha americké publicistky,“ vytáhne ze šuplíku svazek s názvem Neobyčajné ženy z prvého židovského transportu zo Slovenska do Osvienčimu. Autorkou je Heather Dune Macadam.
„Deportovali i sotva šestnáctileté dívky, 325 účastníků transportu pocházelo přímo z Prešova. Slovenský stát jim drastickým způsobem zabránil, aby se jednou mohly stát matkami. Vrátilo se jich 20, z celého tisícového transportu,“ kroutí Mihoková hlavou.
Knihu čte pořád dokola. Nemůže pochopit, proč se tohle muselo stát. Proč se ze židovských sousedů najednou staly oběti zrůdného masakru. Novodobého pogromu. „I toto děvčátko zahynulo,“ ukazuje průvodkyně fotku ještě nezletilé prešovské dívenky.
Ortodoxní synagoga současné Židovské náboženské obce v Prešově. Průvodkyně v muzeu Zora Mihoková se narodila v roce 1943. Zdroj: Ivan Motýl
500 marek pro nacisty za deportovaného
Coby novinář se v muzeu zakoukám do Jidische Nachrichten z 28. listopadu 1935, prešovského týdeníku ortodoxních Židů. Představuji si, že zrovna tento výtisk studuje nějaký místní židovský obchodník v kavárně. Teď list leží za sklem, v němž se odrážejí vitráže synagogy, a ty noviny jako by odcházely do nebes. Vlastně už tam jsou.
Holocaust v Prešově i na celém Slovensku začal zmiňovaným transportem dívek do Osvětimi, jenž byl vypraven ze železniční stanice Poprad 25. března 1942 ve 20.20 večer. A byl to také první organizovaný transport evropských Židů, který zamířil do Auschwitz. „Iniciativně ho organizovala vláda tehdejší samostatné Slovenské republiky, a ještě za každého účastníka deportace platila nacistické říši poplatek 500 marek. V prvním transportu odjelo do Osvětimi 1 000 mladých svobodných dívek z východního Slovenska, včetně mé maminky,“ vypráví ve své kanceláři o chvíli později 74letý Peter Chudý, tajemník Židovské náboženské obce v Prešově.
Po Židech zůstaly prázdné lavice
Jeho budoucí maminka Klára Lustbaderová v té době studovala gymnázium. „Prešovské Evangelické kolegiální gymnázium, ale vlastně ho musela opustit už v září 1941. Souviselo to s uplatněním Židovského kodexu, který Slovenský stát vydal v září 1941 a celkem šlo o 270 paragrafů, které potlačovaly občanská práva naší minority,“ líčí zástupce obce.
A jeden paragraf doslova říkal: „Židia sa vylučujú z akéhokoľvek štúdia na všetkých školách a učebných ústavoch.“ V září 1941 tak do evangelické školy nesmělo nastoupit 102 studentů židovského původu a mnohé z nich už necelý rok poté vláda Jozefa Tisa poslala do Osvětimi. Na gymnáziu po nich zůstaly jen prázdné židličky...
„Veselé příhody“ z koncentráku
A kdy se Peter Chudý tohle všechno dozvěděl? „Nemusíte mi to věřit, ale mohu zodpovědně říci, že od mámy jsem z tohoto strašlivého příběhu neuslyšel vůbec nic. O tříletém pobytu koncentráku mi nikdy neřekla ani půl slova. Co dnes vím, to mám od babičky, která také přežila Osvětim. Babička tomu ironicky říkala Veselé příhody z koncentráku.“
S prožitou hrůzou se každý přeživší vyrovnával jinak. Černý humor hodně pomáhal: „K Veselým příhodám třeba babička počítala historku, jak doktor Mengele zase jednou dělal selekci v Birkenau a poslal mámu na smrt. Ta si to ale nedala líbit. Vystoupila z řady, pokročila prý směrem k Mengelemu a řekla mu, že se cítí být ještě mladá, a chce pracovat. A ten ji kupodivu vrátil do skupiny, která ještě směla žít. Ta její odvaha, obdivuji ji, zachránila se, zázrak.“
O každodenním životě matky ve vyhlazovacím lágru Auschwitz-Birkenau se ale nakonec dozvěděl jen žalostně málo. Ptám se po důvodech. „Hrozně se o mě bála a nechtěla o našich židovských kořenech vůbec mluvit. Měla strach, že se pogromy budou opakovat, jako už tolikrát v dějinách. Když jsem v šesti letech začal chodit do základní školy v Mereticích v okrese Prešov, tak jsem dostal za učitele pana učitele Dúbravského. Velitele někdejší místní Hlinkovy gardy z dob Slovenského státu, která organizovala deportace,“ vzpomíná Chudý a dodává: „To byl člověk, kterému se během války narodili dva kluci a on požádal ministra vnitra Slovenského státu Alexandra Macha, aby mu šel za kmotra. Dúbravský mu napsal emotivní dopis, že Slovensku věnuje na obranu země dva budoucí vojáky. A Šaňo Mach se tím kmotrem opravdu stal, takže není divu, že pokaždé když jsem šel do školy, umírala matka hrůzou. Možná by mi řekla více ve stáří, ale umřela v pouhých šedesáti letech.“
Tajemník Židovské náboženské obce v Prešově Peter Chudý. Jeho matka Klára Lustbaderová byla deportována do Osvětimi v březnu 1942. Ve vyhlazovacím táboře přežívala tři roky. Zdroj: Ivan Motýl
Tisův rodný domek s květinami
Slovenská armáda tehdy bojovala po boku Hitlera a zúčastnila se i tažení do Ruska. A Šaňo (Alexander) Mach se opravdu horlivě podílel na deportaci slovenských Židů. Stejně jako Jozef Tiso, jehož portrét visí v prešovské kavárně Berger. Tisův rodný dům v západoslovenské Bytči zase zdobí pamětní deska a květiny. Prezident zákon o deportacích signoval v roce 1942 a Bratislava pak za jednoho deportovaného do takzvaného Generálního Gouvernementu (část Polska okupovaná Německem) opravdu platila Berlínu již zmíněných 500 marek. Slovensko se tak hned v roce 1942 zbavilo 58 tisíc Židů, dalších 13 tisíc bylo do vyhlazovacích táborů deportováno s pomocí německých ozbrojených sil na podzim roku 1944.
Tisův rodný domek stojí v dnešní ulici 1. máje 35/4 v Bytči. Od roku 1991 je budova označena pamětní deskou s heslem: „Verní sebe – svorne napred.“ Věrní sobě – svorně kupředu. Jde o slogan z prezidentské standardy, která byla používána v době Slovenského státu v letech 1939 až 1945 a vlála nad prezidentským palácem v Bratislavě.
Do prezidentského křesla vynesla Tisa přímá nabídka Adolfa Hitlera vytvořit po zániku Československa v březnu 1939 samostatný Slovenský stát. „Když oslavujeme Adolfa Hitlera, oslavujeme i slovenskou svobodu a samostatný slovenský stát, který vznikl s jeho pomocí a ochranou,“ uvádělo se v roce 1941 v oficiálních vládních pokynech, jak mají Slováci oslavovat Hitlerovy narozeniny. Tisova pamětní deska v Bytči s válečným sloganem z prezidentské vlajky je něčím podobným, jako by podobná deska visela i na Hitlerově rodném domku v rakouském Braunau. A ještě by ji zdobil nacistický slogan Ein Volk, ein Reich, ein Führer. Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce.
Antisemitismus kolem slovenské vlády
Co s tím? Je Slovensko pro židovskou minoritu nebezpečné? „Otevřený antisemitismus tu úplně nemáme, zatím tady nevybuchují synagogy, ale třeba současná vládní Slovenská národní strana, ta je vyloženě antisemitská,“ přemítá tajemník Židovské náboženské obce v Prešově Peter Chudý.
Slovenskou národní stranu (SNS) nyní na nejvyšší úrovni reprezentují třeba místopředseda vlády a ministr životního prostředí Tomáš Taraba, státní tajemník ministra životního prostředí Štefan Kuffa nebo státní tajemník ministerstva kultury Lukáš Machala. Všichni tři už seděli v parlamentu jako poslanci za neofašistickou stranu ĽSNS, kterou vede Marian Kotleba, v roce 2022 odsouzený za šíření neonacistických symbolů. A takzvaní Kotlebovci byli od vzniku partaje velkými ctiteli Jozefa Tisa a válečného Slovenského státu.
Rodný dům Jozefa Tisa v Bytči. Zdroj: Ivan Motýl
Naděje ve výroční den
Navzdory historické nepřízni Židovská náboženská obec v Prešově stále aktivně žije. „Do modlitebny přichází na hlavní židovské svátky až 40 lidí, ale odhadem žije ve městě a okolí asi 200 Židů. Ne všichni prostě potřebují vést i náboženský život,“ odhaduje Peter Chudý.
Mezinárodní den památky obětí holocaustu, který připadá na 27. ledna, si ale nějak připomenou všichni slovenští Židé i demokratická veřejnost. Ten den v roce 1945 byla osvobozena „továrna na smrt“, jak Osvětim nazval jeden významný český vězeň a autor stejnojmenné knihy Erich Kulka. Den obětí z 27. ledna připomíná násilnou smrt šesti milionů Židů, 220 tisíc Romů, 15 tisíc homosexuálů i dalších umučených skupin a osob německými nacisty.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
