Slovenský prezident Jozef Tiso v roce 1942 požehnal transportům 58 tisíc slovenských Židů do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Za „odvoz“ jedné osoby platila Bratislava nacistickému Berlínu 500 marek. Prezidentův rodný dům v západoslovenské Bytči ale i v roce 2023 zdobí pamětní deska a květiny. „Aby očistili vlastní svědomí, tak mnozí Slováci pořád nechtějí uvěřit, že jsme tu také měli holokaust,“ přemítá Jozef Kuciak, otec zavražděného novináře Jána Kuciaka. Jozef Tiso byl z rozsudku československého Národního soudu právě mimo jiné za podíl na deportacích popraven 18. dubna 1947.
Na 13 tisíc slovenských Židů skončilo ve vyhlazovacích táborech ještě na podzim roku 1944. V té době stále byl prezidentem klerofašistického Slovenského státu katolický kněz Jozef Tiso. A předsedou vlády jeho bratranec Štefan Tiso. Oba se narodili v západoslovenské Bytči, pouhých dvacet kilometrů od dnešních českých hranic.
Pořádek, klid a deportace
„Děda mi vyprávěl, že za prezidenta Tisa vládl na Slovensku pořádek a disciplína,“ vzpomíná 73letý Stanislav Fapšo. Potkali jsem se u židovské synagogy v Bytči. Že se Tisův údajný klid a řád projevil také deportacemi drtivé většiny slovenských Židů do Osvětimi a dalších koncentračních táborů, to už od příbuzných neslyšel.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Osvětim v noci: Nekonečné apely živých i mrtvých, myšlenky na vzpouru i spalování obětí
Židé přitom v 19. století výrazně pomohli se startem industrializace Slovenska, v Bytči to byla především rodina „dřevobaronů“ Popperů, která zpracovávala produkci lesů a postavila i pivovar anebo synagogu, která nyní chátrá. „Ostuda, v jakém je stavu,“ nelíbí se Fapšovi ruina synagogy. Jedním dechem se ale vrací k Tisovi, jako by tento prezident neměl s holokaustem nic společného. „Od svého dědy jsem slyšel, že za Slovenského státu se nikdo neodvážil krást, ale také nikdo netrpěl nedostatkem.“
Kdyby ale slovenští Židé nebyli vyvražděni, určitě by o synagogu v Bytči pečovali podnes. Před válkou tvořili ve městě početnou menšinu a údajně zde byli doma již od konce 15. století, když sem přišla takzvaná sefardská komunita vyhnaná ze Španělska. Holokaust přežilo pouze několik jedinců, kteří Bytču záhy po válce opustili.
Jozef Kuciak: Podle lidí kněz nelže
Zlehčování zločinů Jozefa Tisa je jedním z důvodů, proč v Bytči a okolí chtěli v posledních prezidentských volbách v roce 2019 za prezidenta neonacistu Mariana Kotlebu. Předák Lidové strany Naše Slovensko dokonce na velebení Tisova státu částečně stavěl i předvolební kampaň. V okrese Bytča získal v prvním kole prezidentských voleb téměř 18 procent hlasů, v mnoha vesnicích jej dokonce vyhrál. Zvítězil například v dědině Štiavnik ležící osm kilometrů od Bytče.
Štiavnik je místem posledního odpočinku investigativního novináře Jána Kuciaka. Oběti vraždy z února 2018, která otřásla Slovenskem. Je to paradox, že Kotlebu chtěli za prezidenta právě tady. „Úspěch Kotleby má více příčin,“ přemítá pro CNN Prima NEWS Jozef Kuciak, otec žurnalisty popraveného na objednávku. „V pamětí zdejších lidí zůstává, že Tiso byl katolickým knězem a Štiavnik je pořád hodně katolickou obcí. Ve vnímání místních platí, že kněz nemůže být zlý a ani jinak špatný člověk. Co poví kněz, to je prostě pravda, nikdy nelže,“ vysvětluje Kuciak.
Jozef Tiso s Adolfem Hitlerem Zdroj: archiv Ivana Motýla
Neonacisté jdou znovu do voleb
Kotlebova strana v předvolebních průzkumech před zářijovými předčasnými parlamentními volbami propadá, šéf partaje je toho času v podmíněném trestu za sympatie k neonacismu, proto v obavách z uvěznění politickou činnost omezil a umravnil. Jenže Kotlebovi lidé si založili novou stranu s názvem Republika, jejíž preference se pohybují kolem sedmi procent. Místopředsedové Republiky Miroslav Suja a Ondrej Ďurica se v minulosti angažovali v neonacistických kapelách Krátky Proces a Biely odpor. Další místopředseda Milan Mazurek byl kvůli protiromským výrokům odsouzen za úmyslný přečin hanobení národa, rasy či přesvědčení a ztratil poslanecký mandát.
„Já to vidím i tak, že aby lidé očistili vlastní svědomí, nechtějí dodnes uvěřit, že jsme tu také měli nějaký holokaust,“ přemítá otec Jána Kuciaka. Lidé dokážou mnoho podstatného vytěsnit, zatímco se upnou k méně důležitým faktům. „Z Tisa v celé paměti národa asi zůstává pravděpodobně jen věta, kterou řekl ke konci války, když po něm Hitler chtěl další vojáky na frontu: Dal jsem vám otce, syny už vám nedám.“
Tahle silná slova měl Tiso údajně vzkázat Hitlerovi na konci roku 1944, když odmítl provést další odvody do slovenské armády, která od roku 1941 válčila po boku německého wehrmachtu. Ve skutečnosti už v té době Němci slovenskému vojsku vůbec nedůvěřovali, jeho část se totiž přidala ke Slovenskému národnímu povstání.
Slováci podle Kuciaka příliš dlouho bojovali o vlastní stát. „Češi měli už od raného středověku svoje knížectví a pak království, Slováci nic, schází nám velké dějiny. Dokonce ani Masaryk neuznával slovenský národ, zato se snažil vytvořit československý národ. Také proto se mnozí Slováci pořád vrací k fašistickému Slovenskému státu,“ myslí si otec investigativce Jána Kuciaka. Jeho syn chtěl Slovensku pomoci zbavit se totalitního dědictví, které po pádu klerofašistů v roce 1945 přešlo na komunisty a po roce 1989 zplodilo temné spojenectví politiky a zločinu – společenství oligarchů a populistů koketujících s autokracií.
Náměstek primátora: Dejte mi s Tisem pokoj
Ján Kuciak studoval gymnázium v Bytči. Ve stejném městečku se v roce 1887 narodil Jozef Tiso, v malém domku v dnešní ulici 1. máje 35/4. Od roku 1991 je budova označena pamětní deskou s Tisovým portrétem a heslem: Verní sebe – svorne napred. Věrní sobě – svorně kupředu. Jde o slogan z prezidentské standardy, kterou Tiso používal v době Slovenského státu v letech 1939 až 1945 a která vlála nad prezidentským palácem v Bratislavě.
Existence pamětní desky v Bytči irituje její odpůrce více než třicet let, proti uctívání Tisa pravidelně protestuje třeba Slovenský svaz protifašistických bojovníků. Tisův domek stojí hned za místní radnicí a zatímco fasádu úřadu zdobí pamětní deska odbojářům ze Slovenského národního povstání, za rohem je veleben jejich vrah, který nechal povstání potlačit s pomocí německé armády. Je to absurdní.
„Víte co, dejte nám s tím domkem pokoj! Nás už Tiso nezajímá,“ odpálkuje napřed reportéra zástupce primátora Juraj Babušík (Hlas – sociální demokracie). Posléze se lokální politik zklidní: „Aktuální stav je pořád takový, že polovina domu patří městu a polovina nějaké organizaci. S tou svojí polovinou teď nic neděláme, s tou druhou nemáme nic společného.“
Rodný dům Jozefa Tisa v Bytči Zdroj: Ivan Motýl
Kotlebovci v Tisově domku
Ve skutečnosti město loni málem prodalo i vlastní polovinu. A to Slovenskému dějepisnému spolku, který ve své části domu provozuje Tisovo muzeum. Radnice se ovšem dostala pod palbu kritiky, že by prodejem přispěla k ještě větší popularitě nemovitosti, která se už tak stala poutním místem ctitelů válečného státu, nacionalistů i extremistů.
Slovenský dějepisný spolek vede 34letý historik Pavol Demjanič, který propaguje slogan, že Tiso je „mučedníkem katolické víry a slovenského národa“. O nejednoznačnému vztahu Slovenské republiky ke spolupodílníkovi na holokaustu výmluvně svědčí fakt, že Demjanič je nyní tajemníkem Slovenského historického ústavu v Římě, což je státní rozpočtová organizace. Do Tisova muzea v Bytči přitom novináře nepouští. Třeba proto, že mu často připomínají, jak kandidoval do slovenského parlamentu za Kotlebovu stranu.
Nemohu odsuzovat, když nevím
Lidé kolem Demjaniče v minulosti dokonce vzkazovali do Vatikánu, že by Tiso měl být blahořečen, což je předstupeň svátosti. Návrhy naštěstí padly po cestě papeže Františka na Slovensko v září 2021, který římskokatolického kněze Tisa ostře odsoudil: „V šílenství nenávisti během druhé světové války bylo zabito více než sto tisíc slovenských Židů. (…) Jsme sjednoceni v odsouzení každého násilí, každé formy antisemitismu,“ prohlásil Svatý otec v Bratislavě.
Papežova slova ale asi nestačí. „O Tisovi se říkají různé věc. Nemohu ho odsuzovat, protože opravdu nevím, jak to s ním bylo doopravdy. Jeden vám to poví tak, druhý naopak. Jeden říká, že za Tisa se žilo dobře, další to vidí jinak. Nemohu to hodnotit ani se vyjadřovat k jeho pamětní desce“ svěřila se CNN Prima NEWS Jana Kvašňovská, ročník 1963. Tohle je typická výpověď starousedlíků z Bytče, když se jich zeptáte na válečného prezidenta.
Desetitisíce deportovaných
Náměstek primátora západoslovenské Bytči Juraj Babušík ani primátor Miroslav Minárčik se k historické úloze Jozefa Tisa také nechtějí vyjadřovat, od toho jsou prý historici. Dějepisci ovšem přinesli důkazy, že slovenská vláda schválila 24. března 1942 návrh ústavního zákona o odstranění všech Židů ze Slovenska. A už dva dny poté poslalo Slovensko do Osvětimi a dalších lágrů tisíc židovských žen, první transport vyjel z Popradu.
Tiso zákon o deportacích signoval v květnu 1942, Bratislava přitom za jednoho deportovaného do takzvaného Generálního Gouvernementu (část Polska okupovaná Německem) platila Berlínu 500 marek. Slovensko se tak v roce 1942 zbavilo asi 58 tisíc Židů, dalších 13 tisíc zbylých slovenských izraelitů bylo do vyhlazovacích táborů deportováno s pomocí německých ozbrojených sil na podzim roku 1944.
Svobodné Slovensko rovná se Hitler
Do prezidentského křesla vynesla Tisa přímá nabídka Adolfa Hitlera vytvořit po zániku Československa v březnu 1939 samostatný Slovenský stát. „Když oslavujeme Adolfa Hitlera, oslavujeme i slovenskou svobodu a samostatný slovenský stát, který vznikl s jeho pomocí a ochranou,“ uvádělo se v roce 1941 v oficiálních vládních pokynech, jak mají Slováci oslavovat Hitlerovy narozeniny. Jinak řečeno, Tisova pamětní deska v Bytči s válečným sloganem z prezidentské vlajky je něčím podobným, jako by nějaký nácek pověsil pamětní desku na Hitlerův rodný domek v rakouském Braunau. A uvedl na ní třeba nacistický slogan Ein Reich, Ein Führer. Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce.
I v Bytči ovšem lze najít starousedlíky, kteří dokážou Tisa spontánně odsoudit. „Je to ostuda. Za minulého režimu byl jeho rodný dům sídlem komunálních služeb, tak už to mělo zůstat, ne tam dělat muzeum,“ tvrdí Miroslav Klanice narozený v roce 1957. Rád by do budovy vrátil zámečníky a další komunální řemeslníky. „Pamětní deska na Tisa, to je hanba. Prarodiče mi vyprávěli, že Židé přinesli našemu městu prosperitu, podnikatel Popper nechal jako první vydláždit náměstí. A když byl Tiso kluk, tak se s mnoha Židy také kamarádil. Měli by tu desku konečně sundat,“ apeluje na místní radnici Daniela Klanicová.
Prarodiče Klanicovi doprovází i jejich devatenáctiletá vnučka. „Ve škole jsem jméno Tiso asi někdy slyšela, ale vlastně o něm nevím vůbec nic,“ přiznává. Nezbývá než připomenout otřepanou, ale pořád platnou sentenci: „Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“
