Sedm těl se zatím nepodařilo vyprostit, zůstávají uvězněna v hloubce tisíc metrů pod povrchem. Za betonovou hrází, kterou teď stavějí záchranáři. Horničina je nemilosrdná. S dalšími osmnácti obětmi už se loučí pozůstalí na hřbitovech, v noci na pátek pak zemřel další ze zraněných. Důlní výbuchy a otřesy na polských dolech Zofiówka a Pniówek tak zabily už celkem 26 horníků a záchranářů. Tragédie má silný ohlas i v Ostravsko-karvinském revíru, z Petrovic u Karviné je to na místa neštěstí jen pár kilometrů.
U hlavního vchodu do areálu šachty Pniówek hoří svíčky. Je čtvrtek odpoledne 28. dubna, od důlní tragédie uplynul týden. Stovky plaménků připomínají havíře, kteří zde 20. dubna zemřeli tisíc metrů pod povrchem při sérii výbuchů metanu v třaskavé směsi s uhelným prachem. Čtyři horníci zemřeli přímo v šachtě a čtyři v nemocnicích na následky popálenin, které zasáhly 80 až 90 procent těla. Dalších sedm obětí je dosud uvězněno pod zemí. „Z toho pět báňských záchranářů, všichni uvízli v porubu N-6, který je nyní izolován s pomocí uzavíracích hrází od zbytku dolu,“ informuje vedení šachty ve čtvrtek odpoledne.
V noci na pátek pak zemře další z popálených horníků. Během pátku bude zřejmě záchranná akce ukončena, těla sedmi obětí ale zůstanou v uhelných hlubinách. Šachta Pniówek se tak pro dva havíře a pět záchranářů stává hrobkou. Přežití je vyloučeno, ostatky v takových případech bývají vyzvednuty až po týdnech či měsících. Anebo vůbec, záleží na tom, co se bude dít za neprodyšnými hrázemi. Bilance smrti na Dole Pniówek je tedy hrozivá: 15 obětí. A nejméně jeden vážně popálený horník nadále bojuje o život.
O tři dny později, v sobotu 23. dubna, přitom důlní otřes zahýbal také podzemím šest kilometrů vzdáleného Dolu Zófiowka. I tam se do podzemí vyvalil metan, i tam se umíralo. Účet za sobotní tragédií v Zófiowce: 10 obětí.
„Svatá Barboro, opatruj je.“ Před Dolem Pniówek se pokládají svíce právě pod tohle přání, text je napsán půlmetrovými písmeny na plátně. Člověk asi musí být věřící katolík, aby ho prosba uklidňovala. Kladu si spíš otázku, proč má svatá Barbora opatrovat havíře až kdesi v hornickém nebi? A proč je raději nechránila, když dobývali černé uhlí tisíc metrů pod zemí? Zrovna končí ranní směna, před šachtou parkuje odhadem 500 automobilů, právě se střídají šichty. Je to velkodůl, katastrofa na jednom z pater těžbu jen trochu omezila. Fárá se dál!
Havíř: Fáráme už ve čtvrté generaci
„Věčná válka s přírodou, kterou havíři nemohou vyhrát,“ přemítá 33letý horník Karol Gdula, který před těžní jámu pokládá svíčku za zemřelé kolegy. Fárá na jiné šachtě v revíru, pohromu na dolech Pniówek a Zofiówka ale vnímá jako tragédii pro celý havířský cech. „V naší rodině jsme horníky nejméně ve čtvrté generaci, fáral už můj pradědeček někdy na počátku 20. století,“ vypráví Karol Gdula. Obětem se klaní i jeho otec Jerzy, který před Dolem Pniówek také zasvítí mrtvým. Je mu 62 let a děkuje svatě Barboře, že ho v podzemí ochraňovala víc než tři desítky let.
Že by horník Karol Gdula po tragédii změnil práci, o tom nechce slyšet. „Jsem v Kristových letech, což je možná výzva, abych něco zásadního změnil i ve svém životě,“ sice napřed chvíli zaváhá, po krátké odmlce má jasno: „Zůstanu u hornictví.“ Na šachtách se vždycky umíralo a bude znova umírat. „S tím nikdo nic neudělá,“ dodá Gdula. Na hrozbu smrti před šichtou nemyslí, to nedělá žádný havíř.
Havíř Karol Gdula a jeho otec Jerzy před Dolem Pniówek nedaleko českých hranic. V rodině se hornictví dědí už čtvrtou generaci. Oba se klaní obětem aktuálního neštěstí. Zdroj: CNN Prima NEWS, Ivan Motýl
Horníci z Dolu Pniówek se nad mrtvými v podzemí nechtějí příliš dojímat, sami se za chvíli spustí do černouhelné tmy, začne jim odpolední šichta. „V hornictví se to prostě stává, to je příroda“ říká jeden z nich. A protože slyší moji „česko-polštinu“, připomene tragédii z roku 2018 na nedalekém českém Dole ČSM. „Pokud vím, tak poslední tělo jste vytáhli až půl roku po neštěstí,“ říká. Má dobré informace, v Dole ČSM vybouchl metan 20. prosince 2018 a ostatky poslední z obětí byly vyneseny na povrch 11. května 2019.
Nezvěstní hrdinové
První výbuch se na Dole Pniówek ozval 20. dubna čtvrt hodiny po půlnoci. A s dosud nezvěstnými sedmi havíři a záchranáři bylo spojení ztraceno ve tři ráno. „Záchranáři vybudovali 100 metrů větracího tahu, když jim práce přerušil další výbuch,“ uvádí se ve zprávách společnosti JSW (Jastrzębska Spółka Węglowa), které šachta patří. Zatím nejsou prohlášeni za mrtvé, šance na přežití je ovšem nulová. Jsou to nezvěstní hrdinové dočasně pohřbení na katafalku z uhlí.
Ostravsko-karvinské doly provádějí pokusné výbuchy metanu ve cvičné štole. Podle fotodokumentace těchto zkoušek jde jedním slovem o „peklo“, které v epicentru exploze nemůže nikdo přežít. Pokud havíři zjistí, že metan během těžby překročí koncentraci jednoho procenta, práce musejí být okamžitě přerušeny a sloje vyvětrány. Metan při této koncentraci ještě nevybuchuje, to se děje, až když dosáhne 4,5 procenta či více. Pak se promění v zabijáka tak, jak se to teď stalo v Polsku.
Manipulace s čidly?
Jak už bylo připomenuto, před Vánocemi v roce 2018 zahynulo na Dole ČSM u Karviné 13 havířů. Někteří horníci se tehdy nechali slyšet, že za tragédií stojí manipulace s čidly, která v podzemí detekují výbušný metan. Ani po více než třech letech nebylo vyšetřování uzavřeno. I v polských médiích jsou teď slyšet hlasy, že se umíralo kvůli lidskému selhání a záměrnému porušování bezpečnosti práce. Například vlivný polský týdeník Wprost odkazuje na anonymní svědectví havířů, kteří v podzemí Dolu Pniówek zaznamenali v posledním týdnu před výbuchy zvýšené koncentrace metanu.
Přerušení těžby kvůli odvětrání metanu se rovná nižší těžbě. A nižší těžba, to jsou menší výplaty. Čidla se tak prý občas v dolech záměrně zavěšují na místa, kde se metan nevyskytuje. Anebo se na ně plive, zakrývají se uhelným prachem či foliemi. Náhlý výron metanu ve vyšší koncentraci však v takovém případě havíři nemusejí včas odhalit. A končí to hromadnými úmrtími.
Uhelný Důl Zofiówka nedaleko českých hranic. Výbuchy metanu a důlní otřesy na šachtách Pniówek a Zófiowka si do pátku 28. dubna vyžádaly 26 obětí. Zdroj: CNN Prima NEWS, Ivan Motýl
Webový portál OKO.press upozorňuje, že společnost JSW (majitelka dolů Pniówek i Zofiówka) těží kvalitní koksovatelné uhlí, které se i kvůli válce na Ukrajině stává pořád strategičtější surovinou. Podle portálu byl na dole Pniówek krátce před neštěstím odvolán ředitel, což může být další kamínek do mozaiky zkázy. „Je čas skončit s mlčením havířů, kteří se o poměrech na uhelných dolech bojí mluvit,“ vyzývá OKO.press. Stát prý vyzývá k masivní těžbě, „kvapná práce“ si ale často nerozumí s bezpečnostními předpisy.
Na prvním místě uhlí, pak teprve člověk
Když se před Dolem Pniówek ptám na možného viníka tragédie, havíři vše svalují na přírodu. Případně mě odmítnou slovy: „Bez komentáře.“ V ulici Krucza přímo u šachty však stojí hospoda, kde havíři splachují prach po ranní šichtě. Alkohol rozvazuje jazyk a jeden z horníků se pod příslibem anonymity rozvypráví: „S těmi čidly se někdy manipuluje, to tady ví každý. Na prvním místě je těžba, až potom člověk. Dobývá se za každou cenu, i za tu nejvyšší. A lež je tady normální věc.“
Drsné prohlášení. Sotva ho vyposlechnu, přesunuji se z Dolu Pniówek k šest kilometrů vzdálenému Dolu Zofiówka. To je další velkodůl, skutečná továrna na uhlí, i tady v okolí šachty parkuje nejméně 600 automobilů havířů. V sobotu 23. dubna nad ránem zde horský otřes zachvěl podzemím na úrovni 900 metrů pod povrchem. A následně štoly zahltil metan i zalila voda. V té době na místě pracovalo 52 havířů, deset z nich v dole zahynulo. Poslední tělo bylo vyproštěno a vyvezeno na boží světlo ve středu 27. dubna v 7.30 ráno.
Bolest jak z Émila Zoly
U brány Dolu Zofiówka čeká asi dvacet polských novinářů na závěrečnou zprávu, kterou vedení šachty ukončí záchrannou operaci. Hornické i polské vlajky visí na půl žerdi, svíček je tady poněkud méně než u sousedního Dolu Pniówek. Zástupci těžařů přicházejí s celou sérií zpráv, z nichž mrazí. Tragédie zabila deset horníků ve věku 30 a 51 let, po kterých zůstalo 18 nezletilých dětí. A tři těla jsou natolik poškozena, že identifikace musí proběhnout s pomocí genetického materiálu, který poskytnou příbuzní.
Nedovedu si přestavit pláč manželek, dětí i rodičů zabitých havířů. Píše se rok 2022, ale v hlubinných uhelných dolech se pořád odehrávají tragédie jako ve slavném hornickém románu Germinal z roku 1885, který napsal francouzský naturalista Émile Zola. „Několik mrtvol už bylo vytaženo a ležely seřazeny na zemi. Jeden odbíhač a dva rubači, všichni stejně potlučeni, mozek vyplavený, břicho napuchlé vodou. Ženské propadaly šílenství, rvaly na sobě sukně, drásaly si tváře,“ líčil Zola následky neštěstí v černouhelném dole.
„V okamžiku, kdy vlezete do klece a sfáráte, vstupujete do ne úplně rovného boje s přírodou. Vlastně ji znásilňujete a příroda se brání,“ říká pro CNN Prima NEWS 72letý exředitel Hlavní báňské záchranné stanice (HBZS) Václav Pošta. Na Karvinsku velel mnoha akcím, řídil i zásah na Dole Babora, kde v roce 1990 zahynulo při výbuchu metanu 30 horníků. Teď bývalý velitel s napětím sleduje záchranné práce v Polsku, jen několik kilometrů za českou hranicí.
Důl každý stokrát je prokletý
A kdy podle něho polští záchranáři vytáhnou z kilometrové hloubky Dolu Pniówek těla sedmi záchranářů? „Postupuje se opatrně, sám jsem v činné služně říkával, že na to jdeme jen pacičkou. Záchranáři do hrázemi zazděných těch prostor nemohou vletět jako vítr, proto se někdy k tělům obětí dostávají až po mnoha měsících.“ Po výbuchu na Dole Barbora v roce 1990 to bylo ještě déle. „Nikdy nezapomenu, že poslední oběť jsme tehdy našli až za 191 dnů, a to po vysilujících pracích.“
Václav Pošta, někdejší ředitel Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě. Zdroj: CNN Prima NEWS, Ivan Motýl
V šachtách mezi Ostravou a Katovicemi navždy odpočívají stovky havířů, básníci dříve psali o celých podzemních hřbitovech. „Dole skutečně zůstává spousta obětí. A někdy je i dnes technicky nereálné dostat je ven, když vám třeba spadne chodba dlouhá tři sta metrů. Sám jsem měl kolegu záchranáře, který také navždy zůstává v podzemí,“ vzpomíná exředitel báňských záchranářů.
„Důl každý stokrát je prokletý, / v každém je někdo pochovaný, / v každém se mísil s krví prach / a všude zněly na poplach / zoufalé rány,“ psal o důlních neštěstích na Karvinsku už v roce 1936 básník Fráňa Richter. Roční počet smrtelných úrazů v uhelných dolech se od té doby rapidně snížil, přesto hornické Slezsko na české i polské straně revíru pořád vztyčuje nové kříže. A pomníčky přibývají pořád. Sotva jsem dopsal tuto reportáž, přišla z Dolu Pniówek smutná zpráva. Popáleninám podlehl další havíř.
