Od obzoru k obzoru. Teprve ze střechy ubytovny a hotelu Kovák, který patří ocelárnám Liberty Ostrava, vyniká ohromná rozloha hutního areálu. Fabrika zabírá 650 hektarů, to je větší plocha než katastr pražského Žižkova (544 ha) nebo Vinohrad (379 ha). „Je to město ve městě, ale hlavně v noci je to teď mrtvé a vybydlené místo,“ říká Petr Slanina, šéf odborů v Liberty. Než jsme se potkali v jeho kanceláři v Kováku, do telefonu mluvil o městě duchů, slovíčkaření teď ovšem není důležité. „Podstatné je, aby to město zase ožilo a rozjela se výroba,“ přeje si Slanina. Mezitím se ale vylidňuje i okolí hutě, duchové tamní živnostníky neuživí.
Zatím to vypadá na pohřeb, pravidla hry největších globálních hráčů v ocelářském průmyslu v tuto chvíli nikdo nezná. Jen oni však mohou rozhodnout o dalším osudu oceláren na východním okraji moravskoslezské metropole. Buď nad hutí zlomí kříž, anebo se ještě znova pokusí zapálit vysokou pec.
Hotel Kovák s ubytovnou u ředitelství Liberty Ostrava už má nejlepší časy za sebou, objekt je v posledním tažení. Stavbu ze sedmdesátých let proto hosté vnímají jako skanzen z éry Husákovy normalizace. „Umakartové království, kde se zastavil čas v roce 1980. Hotel nemá restauraci, bar nebo alespoň pokus o občerstvení,“ napsal v nedávné recenzi na Kovák jistý Boris J.
Město duchů. Ocelárny Liberty Ostrava stojí. Nad hutí se po 72 letech nekouří z komínů. Zdroj: Ivan Motýl
Město duchů. Ocelárny Liberty Ostrava stojí. Nad hutí se po 72 letech nekouří z komínů. Zdroj: Ivan Motýl
Od lávových kamenů k prázdným automatům
Vstup do hotelu hlídá záhon, který připomíná hrob. Umělecký reliéf mezi dveřmi pak tvoří vysoké pece na komunistické pěticípé hvězdě. V hale stojí automat na bagety, ovšem prázdný. „Zaslechl jsem, že huť už neplatí ani dodavateli baget, nedávno je sem ještě vozili,“ prozrazuje recepční. Skeptik, který další vývoj fabriky nevidí růžově. „Huť dluží, kam se podívá. Jak to asi může skončit?“
Majitelem Kováku je přímo ostravská huť, Liberty Steel Group z koncernu GFG Alliance britského podnikatele Sanjeeva Gupty. „V budově se nalézá kadeřnictví, holičství, masáže, masáže lávovými kameny a praktický lékař,“ láká hosty majitel komplexu. Během mé dopolední návštěvy je všechno zavřeno, většina provozoven dlouhodobě. „Něco normálního k jídlu se v hotelu dalo koupit naposled před covidem,“ vzpomíná muž na recepci.
„Hotel je aktuálně obsazen asi ze třiceti procent,“ informuje dále. Dělá to 25 osob v devítipatrovém komplexu s několika křídly. „I zaměstnanci hutě, kteří bydlí na ubytovně pro 270 lidí, většinou odjeli domů. Dostanou pak slevu,“ dodá strážce Kováku. V hale potkávám jen uklízečku. A v nejvyšším patře chvíli diskutuji s ukrajinskými uprchlicemi, které zde našly azyl.
K TÉMATU: Podívejte se na reportáž televize CNN Prima NEWS
Infarkt ocelového srdce
Šéf odborů z Liberty Petr Slanina má v Kováku také dočasný azyl. „V mé kanceláři přímo v areálu huti je teď kolem deseti nad nulou, a to už mrazy trochu polevily,“ říká a nabízí čaj. Do prázdné drátovny nebo k vysokým pecím mě vzít nemůže. Prošel jsem si huť již v prosinci, když ještě zaměstnanci chodili na šichty, jenže práce pro ně stejně nebyla. Už tehdy to byla „mrtvá fabrika“ a hutníci jen zametali cesty anebo prováděli jiné údržbářské práce.
Když se zastaví práce v největším hutním podniku v České republice, a ještě v takzvaném „ocelovém srdci republiky“, není to hezká podívaná. Infarkt! Srdce z oceli najednou dohasíná. Petr Slanina se ale podívá z oken Kováku ke komínům továrny a znova zopakuje, že si konec hutě zatím nepřipouští. „Určitě tu máme signály, že to majitel myslí s obnovou výroby vážně. Z Nizozemí byl tento týden dovezen výrobník páry, který je potřeba k opětnému nastartování koksovny,“ informuje. A proč by prý někdo čtyři dny tahal nadměrný náklad přes půlku Evropy, když by zařízení v Ostravě nenašlo uplatnění...
Co je to Tameh a proč je tak důležitý
Pokud generátor z Holandska opravdu restartuje koksovnu, mohou se zprovoznit i největší kotle v Tamehu. Odpadní materiál při výrobě koksu, tedy koksárenský plyn, jde z velké části právě do energetického podniku Tameh, kde se spaluje a vyrábí se z něho pára. A pára jde opět do koksovny, kde je nutná ve výrobním procesu. „Jeden bez druhého nemohou existovat, ta propojenost s energiemi je na huti zásadní,“ vysvětluje Slanina, proč vlastně výroba stojí.
Když se v roce 2019 stala majitelem oceláren skupina Liberty Steel Group, výrobce energií Tameh zůstal v rukách předchozího vlastníka Lakšmí Mittala. Liberty a Tameh se od té doby hádají o cenách energií i o formě splátek. A současná evropská krize na trhu s ocelí pak měla způsobit, že huť Liberty dnes už více než dvoumiliardové závazky Tamehu není schopna splácet, anebo jen po kapkách.
„Tameh se zastavil, jenže bez Tamehu je huť jako auto bez motoru. Protože to, co nás pohání, je energetika. Už při prodeji hutě Guptovi jsme jako odboráři varovali před tím, aby si Mittal nechal energie. Nikdo nás neposlouchal, takže uvidíme, jak to teď Gupta s Mittalem vyřeší,“ přemítá Slanina.
Celá fabrika tedy napjatě čeká, jak se oba britsko-indičtí magnáti dohodnou. A Slanina si dohodu upřímně přeje co nejrychlejší. Šest tisíc zaměstnanců rovněž, i když zatím pobírají mzdy v plné výši. „Nepřipouštím si, že by výplaty jednou nepřišly na účty. To bych si zároveň musel připustit, že huť padne,“ míní odborář. Myslet na úplný krach ostravského Donbasu, jak se ocelárnám také přezdívá, si zatím zakázal.
Dílčím způsobem by snad ocelárny mohly zlomek výroby realizovat i bez Tamehu. „Teoreticky jde všechno, ale nebylo by to dobré řešení. Samozřejmě, že huť nestojí na opuštěném ostrově, vedou sem elektrické dráty a teplo může dodávat třeba Veolia. Tady v hotelu Kovák také nemrzneme, i když je to součást Liberty. Energie se dají různě přepínat.“
Pohled na huť z ptačí perspektivy Zdroj: Liberty Ostrava
Pohled na huť z ptačí perspektivy Zdroj: Liberty Ostrava
Zažehávání a zhasínání pecí i zbrojní výroba
„Rychle se přibližuje chvíle, kdy bude zapálena první vysoká pec Nových hutí Klementa Gottwalda. K této historické události na naší první stavbě socialismu dojde v dopoledních hodinách 1. ledna 1952,“ vítalo spuštění Nové huti v ostravských Kunčicích komunistické Rudé právo. Loni v říjnu poslední z vysokých pecí v huti zhasla. Po necelých 72 letech.
Aby se však pod ostravskou pecí vyplatilo ohniště znova rozfoukat, musí se napřed utlumit krize v evropském ocelářství. Prý už svítá na lepší časy. „Od začátku roku 2024 pozorujeme na evropském trhu s ocelí rostoucí známky oživení, což je pozitivní. Je to v souladu s naším očekáváním mírného zlepšení poptávky,“ říká mluvčí Liberty Ostrava Kateřina Zajíčková.
Plamének ve tmě? Snad. Slanina zdůrazňuje, že ocel je strategický materiál. A stát, který nechá padnout ocelárny, nedělá dobře. Napadá mě, že za druhé světové války byla Ostrava jedním z nejdůležitějších center zbrojní výroby pro okupační německou armádu. Teď je válka znova za humny, z Ostravy je to na ukrajinské hranice 400 kilometrů. A bez oceli nelze vyrábět zbraně ani náboje. „Je to tak,“ kývne odborář souhlasně, nechce ale rozhovor dále vést tímto směrem.
Odmakali na huti 40 let, záchraně nevěří
Z více než 6 tisíc zaměstnanců nyní do práce chodí jen asi 400 ocelářů. A například dohlížejí na dočasný „spánek“ poslední pece či koksovny. Majitel na mzdy pořád posílá asi 300 milionů korun měsíčně. „Oceňuji, že se zatím nepropouští, protože bez všech těch odborníků bychom už provoz na huti nikdy nedokázali rozjet. Majitelé si to uvědomují, tohle je fabrika srdcařů, kteří svoji práci milují,“ říká šéf odborů.
Trafika u hlavní brány je zavřená, v lékárně zkrátili prodejní dobu. „Tržby klesají, snad tu neskončíme,“ obávají se dvě magistry za pultem. Zároveň jsou v klidu, práci dostanou jinde. „O lékárníky je velký zájem, i my jsme tady ještě nedávno sháněly posilu.“ Vedle lékárny stojí poliklinika. V čekárně v přízemí sedí dva někdejší hutníci, kteří dřeli ve slévárně ještě v době, kdy huť nesla jméno Klementa Gottwalda. Teď jsou v penzi a trápí je různé neduhy a nemoci, vlastně podobně jako celou fabriku Liberty. „Se divím, že na poliklinice vůbec topí. Já pamatuji, že když jsme chodili z práce, hrála nám k tomu někdy i hudba,“ směje se František Kodrla, ročník 1956. Ve fabrice makal 40 roků.
Poslední hutník je z mědi
V lednu 2024 to na nějaké fanfáry určitě není. „Koksovna nemůže nikdy zhasnout, ta musí být v jednom žáru, proto už se nikdy nerozjede,“ nevěří někdejší hutník Kodrla, že lze výrobu obnovit. „Jsem podobný případ, ve stejném závodě jsem také dělal přes 40 let, prostě celý život. Moc tomu nedávám, že se huť vzpamatuje,“ přidá se v čekárně Petr Kadaňka.
Vedení Liberty Ostrava zaměstnance opět informovalo, že příští týden už zřejmě nastoupí do směn. Jenže termín se může zase posunout. Je to něco jako bojovka, která se opakuje každé pondělí. Toho času tak lze na huti najít jediného skutečného hutníka v ochranném oděvu, který hlídá odpich u vysoké pece. Tedy valící se rudě zbarvenou lávu a ohňostroje jisker. Je to nadživotní socha hutníka z mědi, která od roku 1965 stojí na podstavci kousek od hlavní brány oceláren. Kdy se ale k pecím, z nichž teče surové železo a struska, opět postaví reálný člověk, to teď nikdo neví.
