Petr Vacek o nápravě světa, výrobě vlastního pracího prášku i čurání do kelímku

Netajíte se svým zájmem o ekologii. Co sám děláte pro ochranu přírody?
Mojí velikou vášní je sbírat a zadržovat dešťovou vodu. Na dvorku máme rozmístěné sudy a kýble s dešťovou vodou, kterou zaléváme zahrádku. Když se děti umyjí ve vaně, vodu nevypouštím a použiju ji při splachování. Stejně tak používám i přebytečnou vodu, která odtéká z kotle.

Na zahradě pak máme rozmístěné sudy na bioodpad a třídicí stanice na kartony, sklo a plast. Na střeše je ohřev teplé vody přes solární trubice a dosadil jsem tam i fotovoltaiku. Takže přes léto nám jde světlo převážně ze sluníčka. Také jsem si nechal zateplit dům a nainstalovat izolační okna. Dostal jsem na to dotaci Zelená úsporám a podařilo se mi snížit náklady na vytápění o 60 procent. Investice sice byla drahá, ale pořád se vyplatí. Každý, kdo se motá kolem životního prostředí, ví, že energie nikdy nepůjdou dolů. Což vidíme i teď. Takže paradoxně se mi současné zdražování vyplatí, protože se mi všechny investice vrátí mnohem dřív.

Sdílí lásku k ekologii i vaši blízcí?
Odpad třídí celá rodina. I pro kluky už je to samozřejmostí. Žena pochází z docela chudých poměrů, a tak jí přišlo přirozené, když se ničím neplýtvá. Což byla pro mě výhoda. Navíc, díky tomu, že zaléváme dešťovou a takzvaně šedou vodou, ušetříme na fakturách tisíce korun. Úsporným tříděním pak docílím toho, že vyvezeme jednu malou popelnici za 14 dní. A to ještě moje žena říká, že „bufetím“ a hrabu se v odpadkovém koši. Spousta věcí by se totiž dala ještě vytřídit, pořád to není stoprocentní.

Někde jsem se dočetla, že čuráte do kelímku a moč pak odnášíte na kompost…
Ano, ale to jsem nevymyslel já, to se ví už léta. Všichni naši předkové měli kadibudku a všechno, co vyčurali a vykadili, dávali na hnůj a poté se to vozilo na pole.

Praktikujete to jen vy nebo i vaši blízcí?
To dělám jen já. Kluci to ale vidí, takže když jsme trávili dovolenou v Chorvatsku, tak jsme všichni chodili čurat do místního olivového sadu. Takzvaná robinzonáda. Byla to dovolená mých snů.

Zkoušíte i nějaké nové fígle, které životnímu prostředí prospívají?
Začal jsem si vyrábět vlastní prací prášek. Mýdlo je totiž s prací sodou naprosto odbouratelné. Šampón jsem pak vyměnil za speciální mýdlo, které mi jednou přivezl syn jako dárek. Není to teda úplně levné, ale odpadá problém s odpadem plastových láhví. Další mou vášní je řezání skla.

Varovali mě, že prý jestli mám doma nějaké cenné věci, ať je schovám

Vy se ale nezabýváte jen ekologií, už 20 let spolupracujete s Letním domem. Co přesně tam děláte?
Pomáhám zvýšit povědomí o jejich činnosti. Organizaci před lety založili mí kamarádi. Vznikla jako spolek pro děti z dětských domovů. Později se přetransformovala do oficiální sociální služby, která kromě dětí pomáhá také ohroženým rodinám a pěstounům. Právě pro pěstouny to bývá hodně náročné, většinou jde totiž o prarodiče ve věku od 60 do 70 let. Jejich dítě jde třeba do vězení a oni se musí postarat o své vnouče. Pro ně to ale bývá strašně složité, protože sami už nemají moc peněz, většinou už nejsou ani moc výdělečně činní. Mívají úzkosti z toho, že za deset let umřou a co bude s dítětem.

Vždycky jste byl takový, že jste chtěl pomáhat lidem?
Byl jsem v tom vychovaný. Oba rodiče byli doktoři a u nás se běžně děly věci, které s jejich praxí ani nesouvisely. Pamatuji si, že táta dělal na Bulovce na oddělení s těžkými infekčními onemocněními. Tehdy tam ležela nějaká holčička, já jsem to moc nechápal, ale táta mi tehdy řekl, že jí v podstatě uhnila půlka břicha. Měla strašlivé záněty a hrozně nemocná střeva. A pamatuji si, jak táta s mámou seděli doma a neustále vymýšleli, co by ta holka mohla jíst. Nakonec se pustili do vaření a připravili něco, co bylo z vajíček, mléka a dalších surovin. Něco, aby to bylo bezezbytkové. A takových věcí byla spousta.

Kamkoliv jsme přijeli a lidé se dozvěděli, že táta je doktor, okamžitě se za ním vypravili. Nezažil jsem, že by táta někoho odmítl. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a přijeli za námi rybáři, že je někdo z nich nemocný. Tatínek se okamžitě sebral, nasedl do loďky a někam odjel. Moje maminka zase byla taková, že všem chtěla neustále pomáhat, i když třeba oni o pomoc neprosili. To asi na mě zapůsobilo, přišlo mi to úplně normální.

Jak se na vás tato zkušenost podepsala?
Kolikrát jsem měl pocit, že jsem tím napravil celý svět. Do pořadu ČT Pomáhejme si mi třeba přišlo neslyšící dítě. Spolu s ním dorazili i jeho rodiče a vypadalo to, že celý svět už je chytrý, umí pomáhat dětem a jak je to úžasné. Ale pak skončilo natáčení a já jsem zjistil, že dítě je totálně v depresi, protože pro toho neslyšícího jsou určité pojmy strašně složité. Když mu rodiče řekli, že půjdou do televize, tak ono si myslelo, že se půjdou podívat dovnitř, do toho přístroje. Najednou ale přišli do baráku a dítě z toho bylo úplně zničené. Chlapečkovi byly asi čtyři roky. Pak tam ještě několikrát upadl, protože jak mi později jeho rodiče vysvětlili, porucha sluchu souvisí i s poruchou rovnováhy. Máte pocit, že jste zachránil celý svět, ale člověk se jen letmo dotkl problému, který je strašně složitý a těžký.

Pak jsem dělal v rádiu, což byl také docela šok. Povídal jsem si tam s handicapovanými dětmi a když jsem se jich ptal, co je nejvíce trápí, vždy mi řekly, že to jsou vztahy, kamarádi a škola. Zjistil jsem, že sice žijeme ve 21. století, ale v těchto věcech jsme v hlubokém středověku. Jakmile má člověk nějaký handicap nebo je prostě jiný, tak ho společnost odmítne. Kolikrát mi třeba rodiče říkali, že na ně učitelé tlačili, ať tu zrůdu nevodí do školy, ať si ji dají někam do ústavu.

Takovou reakci bych čekala spíše od malých dětí, než zrovna od učitelů...
Šlo o desetiletou holčičku, na které nebylo vůbec nic vidět. Byla to úplně normální holka, která ale neměla střeva, takže u sebe pořád nosila kanylu a pytlík. To bylo celé. Musela však sedět sama v lavici, protože ty věci pořád vydávaly nějaké zvuky. Děti také říkaly, že smrdí. V televizi a rádiu je to hezké, ale pak se setkáte s tou realitou. I to vás přivede k tomu, že si řeknete, že je potřeba s těmito věcmi něco dělat. Mluvit o nich a snažit se alespoň nějakým způsobem dělat osvětu.

Pomáháte dětem v Letním domě. Vy sám jste o adopci neuvažoval? 
Uvažoval, ale terapeuti z Letního domu mi to rozmluvili. Říkali, že člověk o tom musí být velmi přesvědčený a musí si uvědomit všechny obtíže, které z toho plynou. V podstatě mi naznačovali, že s mým povoláním, kdy jsem každou chvíli někde pryč, by to asi nebylo ono. Vy si totiž nevezmete čistou tabulku, ale dítě, na kterém se už podepsaly všechny ty negativní zkušenosti, které předtím zažilo. To, že ho odebrali z rodiny, je samo o sobě obrovské trauma.

Ještě když jsem neměl svůj dům pořádně dostaven, měl jsem tu deset dětí z dětského domova. Všechno to byly romské holky a než ke mně přijely, terapeuti mě varovali, že prý jestli mám doma nějaké cenné věci, ať si je schovám. Řekl jsem jim, že jsou to rasisté a že mi naznačují, že cikáni kradou. Oni mi však vzápětí vysvětlili, že se má celá věc úplně jinak. Že to dítě je vychované tak, že nechápe hodnotu věcí. Prostě se nikdy nesetkalo s tím, že když si chce koupit například iPhone, musí si na něj vydělat nebo našetřit. Takže dítě, aniž by chtělo krást, si prostě tu věc vezme a zase ji za deset minut někde odloží a už si na ni ani nevzpomene.

Paradoxně takové ty stromy splněných přání jim nic dobrého nedávají. Ty děti se nemají jak naučit, že věci jsou tu od toho, abychom si na ně vydělali nebo si je zasloužili a vážili si jich.

Pečovatelský cit vnímám u Hanky od malička.

Stalo se to, na co vás terapeuti upozorňovali?
Žádný takový problém vůbec nenastal. Co ale bylo úplně absurdní, je, že byly hyperčistotné. Div mi tu nezačaly uklízet. Všechny na sebe strašně dbaly. Byl tu výběr od šestiletých holek po 18leté slečny a já musel zařídit, aby ve všech koupelnách bylo světlo a zrcadla. Nejspíše proto, že se chtěly postavit na vlastní nohy, nechtěly být „šmucik“.

Vaše dcera Hana vystudovala psychologii. Teď pracuje pro Centrum Seňorina, které se specializuje na lidi s Alzheimerovou chorobou. Nezdědila touhu pomáhat lidem po vás?
Nevím. Ona vždycky byla taková. Pravda je, že díky mně tomu byla vystavená, stejně tak její bratr Jonáš, který je ale ajťák a úplně se tím neinspiroval. Ale co se týká životního prostředí, je tím neuvěřitelně poučený. Kolikrát mi říká věci, které ani já netuším.

Hanka měla nějaký ten pečovatelský cit od malička. Třeba s Jonášem to bylo vždycky ve vztazích takové složité. Na pískovištích se se všemi akorát popral. Pak ale přišla Haňda a snažila se je všechny zase skamarádit. Haňda mi třeba jednou řekla, že jsou všechny soutěže úplně blbý a že by se měly zrušit, protože je pak vždycky někdo nešťastný, protože prohrál.

V současnosti hrajete mimo jiné v Divadle Na Jizerce a Studiu Ypsilon. Vrátila se kultura do času před covidem?
Představovali jsme si, že po tom covidu budou lidé hladoví po kultuře a divadla vezmou útokem, ale ono to tak úplně není. Dřív, když jste přišla k pokladně na Jizerce, měli jsme na měsíc nebo dva vyprodáno. Teď si ale lidé kupují lístky na poslední chvíli. Asi se bojí, zda nebudou nemocní nebo se něco nestane. Odvykli si také chodit ven a zjistili, že spoustu zábavy najdou na internetu. Porušily se návyky, které bývaly. Lidé také přemýšlí o každé koruně a tím, co je pro ně zbytné, je právě ta kultura.