reklama

Ručinský: My jsme byli jiná generace. Na MS jsme nejezdili pro bronz, ale pro zlato

Martin Ručinský zvedá pohár pro mistry světa. Poštěstilo se mu to třikrát, tento snímek pochází z roku 2005.
Zdroj: ČTK/Paprskář Pavel

Patří k symbolům zlaté éry českého hokeje. Martin Ručinský vyhrál olympiádu v Naganu a třikrát se stal mistrem světa. Přesně před 20 lety byl u toho, když Češi dokonali zlatý hattrick, dostal se i do All-Star týmu turnaje. Čerstvý padesátník vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS jak o slavných časech, tak o tom, co mohou Češi uhrát na letošním šampionátu.

reklama

Od mistrovství světa v Hannoveru, kde jste završili zlatý hattrick, uplynulo 20 let. Když to takhle slyšíte, nepřipadáte si starý?
Fakt už dvacet?

Na mou duši.
Tak to je strašně dlouhá doba. Osobně si starý nepřipadám, je ale pravda, že mi nedávno bylo padesát. S tím nic nenaděláte, čas plyne…

Martin Ručinský (50)

Hokejová legenda, naganský šampion, trojnásobný mistr světa (1999, 2001 a 2005).
Na mistrovství světa byl dvakrát jmenován do All-Star týmu (1999, 2001).
Kariéra v NHL: Edmonton (1991-92), Quebec (1991-95), Montreal (1995-2001), Dallas (2001-02), NY Rangers (2001-02, 2003-04, 2005-06), St. Louis (2002-03, 2006-08), Vancouver (2004).
Kariéra v extralize: Litvínov (1988-91, 94-95, 98-99, 2002-03, 04-05, 2010-15), Vsetín (1995), Sparta (2008-10).
V letech 2016-17 pracoval jako generální manažer české reprezentace.

Co s vámi ta padesátka dělá?
Vůbec nic. Pamatuju si, jak mi ve dvaceti připadali všichni padesátníci strašně staří. Byli to pro mě de facto lidé, kteří mají život skoro za sebou. Teď to pochopitelně vidím jinak. Žádná krize středního věku na mě nepadá. A myslím, že ani nepadne. Nejsem typ člověka, který si zoufá, že by se chtěl vrátit do svých dvaceti. Beru život takový, jaký je. Mám ho rád stejně v padesáti, ve dvaceti, budu ho mít rád i v sedmdesáti. Pokud se toho teda dožiju.

Zmíněný dvacet let starý turnaj korunoval úžasnou trojletku českého hokeje. 1999, 2000, 2001 – samé tituly! Co si z toho vybavíte?
Tu nádhernou euforii, kterou jsem zažíval pokaždé, když jsme něco vyhráli. V kolektivním sportu to chodí tak, že euforie se násobí, zatímco zklamání dělí. Vždycky máte kolem sebe dvacet dalších kluků, nikdy na to nejste sám. A pokud jste na stejné vlně, těžko můžete zažít něco lepšího.

V čem spočívala síla vašeho týmu?
V éře mezi Naganem a šampionátem v roce 2005 jsme měli dvě obrovské zbraně: partu a víru ve vlastní schopnosti. Věřili jsme si za všech okolností, věřili jsme jeden druhému. Naše generace se vyznačovala tím, že chtěla za všech okolností vyhrát. Na mistrovství jsme nevyráželi s tím, že můžeme získat třeba jen bronzovou medaili. Ne. Nás vždycky hnala dopředu touha být první.

Martin Ručinský
Martin Ručinský
Zdroj: ČTK/Doležal Michal

Snad i proto jste dokázali obrátit tolik zápasů, které se nevyvíjely dobře.
Teď myslíte mistrovství světa 2001?

Tam hlavně. Vždyť jste prohrávali v sedmi z devíti zápasů, osmkrát jste vyhráli.
Kolikrát je za tím i štěstí. My jsme si ale fakt věřili.

Program MS 21. května

Skupina A
15:15 hodin, Rusko–ČESKO

19:15 hodin, Bělorusko–Slovensko

Skupina B
15:15 hodin, Německo–Itálie
19:15 hodin, Kanada–Lotyšsko

Kompletní rozpis

Slyšel jsem historku z finále, v němž jste s Finskem prohrávali 0:2. Jiří Dopita prý tehdy na střídačce konejšil nervózního kouče Augustu: „Klid, trenére, my to otočíme.“
Něco takového tam opravdu zaznělo. Tohle finále z roku 2001 mám pořád živě před očima. Finové byli lepší, ještě na začátku třetí třetiny vedli o dva góly, byl jich plný led. Člověk ale na střídačce hmatatelně cítil, že nic z toho nevadí. Že se prostě zvedneme. Že to ještě obrátíme a mistry světa se staneme my. A taky že ano. Byli jsme to my, kdo nakonec slavil.

Vnitřní síla tehdejšího nároďáku byla opravdu neobyčejná. Dokonce se říkalo, že vlastně ani nepotřebujete trenéra.
A já s tím nesouhlasil. Kolikrát jsem to v životě slyšel, jak krásně se muselo panu Augustovi nebo třeba Ivanu Hlinkovi pracovat s takovým hráčským materiálem. Jenže odkoučovat to správně i za podobné konstelace vyžaduje určité umění: Musíte rozpoznat, jaké mužstvo máte pohromadě. Odhadnout hráče, kterým je možné absolutně věřit. A ano – kolikrát do toho nezasahovat, nechat to na samotných hokejistech, nanejvýš dát určitý impulz. Pan Augusta to uměl. Fungovalo to.

Martin Ručinský při jednom z mnoha startů za národní tým
Martin Ručinský při jednom z mnoha startů za národní tým
Zdroj: ČTK/Vondrouš Roman

Konkrétně mistrovství světa 2001 přineslo moment, který mi utkvěl v paměti. Přišel mi symbolický. Krátce před turnajem jste měl takové zdravotní potíže, že jste ani nemohl chodit. Přesto jste se na nároďák nevykašlal. Co vás tam tak táhlo? Parta?
Zní to jako fráze, pro mě ale reprezentace vždycky znamenala obrovskou čest. Už jako malý kluk jsem cítil, že právě nároďák pro mě představuje strop, čeho můžu v hokeji dosáhnout. Samozřejmě byla jiná doba – za komunistů jsme si na NHL vůbec nemysleli, ani jsme vlastně pořádně nevěděli, co to je. Tenhle vztah k reprezentaci v nás ovšem zůstal i dlouho poté, co jsme vyrostli a získali všelijaká zahraniční angažmá. Stejně to měli i ostatní hráči mé generace. Vůbec si třeba nepamatuju, že bychom řešili, co občas slyším od dnešních kluků: Že na mistrovství světa raději nepojedou, protože mají v NHL před podepsáním nové smlouvy, protože by mohli mít problémy s pojistkou atd. Ne. Kdykoliv jsme mohli, okamžitě jsme se sebrali a vyrazili na šampionát. A rádi! I s tou partou to samozřejmě mělo souvislost. Strávit v ní pokaždé alespoň měsíc bylo úžasné.

Martin Ručinský na mistrovství světa 2001, kde Češi završili zlatý hattrick.
Martin Ručinský na mistrovství světa 2001, kde Češi završili zlatý hattrick.
Zdroj: ČTK/Doležal Michal

Po zlatém hattricku jste řekl: Nikdy bychom se nestali třikrát po sobě mistry světa, pokud bychom předtím nezažili propadák na Světovém poháru 1996. Myslíte si to dodnes?
Jednoznačně, jsem o tom přesvědčený. Větší potupu jsem nezažil. Bez šíleného fiaska z šestadevadesátého bychom podle mého nevyhráli ani naganskou olympiádu. Tehdejší Světový pohár byl šok. Na papíře jsme měli možná nejsilnější výběr v historii, místo velké slávy jsme ale postupně rupli 3:7 s Finskem, 0:3 se Švédskem a 1:7 s Německem. Pořád si vybavuju, jak nás v pražské sportovní hale po tom hrozném zápase se Švédskem zaházeli naštvaní fanoušci plechovkami.

Martin Ručinský (vpravo) a Jaromír Jágr s bronzovými medailemi z olympiády v Turíně 2006
Martin Ručinský (vpravo) a Jaromír Jágr s bronzovými medailemi z olympiády v Turíně 2006
Zdroj: ČTK/Kamaryt Michal

Proč to dopadlo tak zle?
Všechno se tam tenkrát nějak tlouklo. Bylo krátce po vyhraném mistrovství světa ve Vídni, plno hráčů z úspěšného týmu se pro Světový pohár nedostalo do nominace, vznikaly dohady. Celé to bylo nešťastné. A skončilo to katastrofou. Myslím, že nás to do dalších let ohromně nakoplo. K nároďáku jsme najednou začali přistupovat úplně jinak. Přišli jsme na to, co je nutné dělat, abychom byli úspěšní. Všichni jsme úplně odsunuli stranou osobní ambice, obětovali jsme je pro tým.

Když už jsme u těch vašich citací z roku 2001, pamatuji si ještě jednu: „Važme si toho, co máme. Na český hokej můžou přijít horší časy.“ Přišly. Tušíte proč?
Širší hodnocení nechám na expertech, jednu věc si však troufnu říct se vší vážností: Náš hokej začal uvadat už v letech, kdy jsme vyhráli olympiádu a třikrát nám patřilo mistrovství světa. Medaile nároďáku byly samozřejmě překrásné, jenže v práci s mládeží jsme už tehdy začali zaostávat.

Jako bychom v úrodných letech zlatého hattricku trochu ztratili pokoru.
Zatímco svět se od nás milerád učil… Je to tak – po naganské olympiádě jsme si v českém hokeji začali myslet, že úplně všechno děláme nejlíp na světě. Jenže když jste byl kolem roku 1998 malý kluk, už jste spadal pod mládežnický systém, který podle mého dobrý nebyl. Teď to všechno sklízíme, na mezinárodní úrovni jsme se dočkali hubených let. Za sebe bych řekl, že už pomalu ani nepatříme do tradiční silné čtyřky.

K tématu

Co s tím?
Když si mohli po Naganu sednout ke stolu Kanaďané a poučit se z neúspěchu, proč bychom to neměli dokázat i my? Řekli si, co do té doby dělali špatně. Uměli k sobě být upřímní. Tohle jako by nám nešlo. Přitom upřímnost k sobě samému je základ, abyste se posunuli dál. V hokeji i v životě. Já se o tom Naganu bavil na mistrovství světa v Paříži s kanadským koučem Tomem Renneym, hezky mi to popisoval. Kanaďané byli dřív zvyklí mít v týmu vedle šikulů i bourače, řezníky. Po olympiádě 1998 se nechali inspirovat třeba i tím, že je potřeba mít hokejový talent v každé lajně, nejen v té elitní. Ohromně je to posunulo.

Kdežto Češi ustrnuli. Jak vám je po těle, když se často za úspěch označuje už i výhra ve čtvrtfinále?
Je to divné. Hned mě napadá vzpomínka na olympiádu v Turíně 2006. Získali jsme tam bronzové medaile. A lidi to označovali za tak obrovský neúspěch, že nás málem chtěli věšet zaživa. Robert Lang tenkrát po utkání o 3. místo prohlásil: „I bronz přece znamená medaili z olympiády, ne? Dejme si pozor, aby to nebyla poslední hokejová olympijská medaile na x dalších let.“ Lidi nad tím kroutili hlavou. Dnes vidíme, že měl pravdu. To všechno tu vyprávím při vědomí toho, že jsme ve své éře skutečně nebývali s bronzem spokojení. Tuhle mentalitu jsme v sobě neměli. Dneska je to bohužel jinak, metou současného českého nároďáku je opravdu čtvrtfinále. Čistě podle tohoto zápasu se hodnotí, jestli jde o úspěšný turnaj.

K tématu

Počkejte, zrovna letos se zdá, že Češi vyrazili na mistrovství s velmi nadějným týmem.
Souhlasím. Náš tým vypadá hodně zajímavě. Základ je, že máme výborného gólmana. Šimona Hrubce jsem sledoval v KHL, v Omsku měl výbornou sezonu. Právě díky němu vyhráli Gagarinův pohár. Viděl jsem ho i při nedávných Českých hrách a přesvědčil jsem se, že má parádní formu. Kluci se o něj mohou opřít. Dobře vypadá i zbytek týmu: Máme střelce, spolehlivé obránce. Cítím velkou šanci uspět.

Na koho z českých hráčů jste nejvíce zvědavý?
Na Kubu Vránu. Jsem přesvědčený, že po nedávné výměně z Washingtonu do Detroitu dostane jeho kariéra úplně jiný směr. Zařadí se mezi klíčové hokejisty, budou se na něj hodně spoléhat. Za svůj nový klub toho ještě moc neodehrál, pár vynikajících zápasů už přesto nastřádal. Takže jsem natěšený, co nám předvede v nároďáku. Rozhodně bude jednou z klíčových postav. Jinak jsem zvědavý i na Filipa Zadinu, to je mladý útočník s obrovskou perspektivou. I jeho v NHL moc rád sleduju. A předpokládám, že se ukáže i na mistrovství.

Nejlepší hokejista, se kterým jsem kdy hrál

Jaromír Jágr
„Hrál jsem s ním sice už v nároďáku, ale plně jsem jeho výjimečnost pochopil až během dvou společných sezon v New York Rangers. Vím, jak proti němu soupeři nasazovali nejlepší obránce, hlídali ho ve dvou, přesto se dokázal prosadit. Pro mě je to až nepochopitelné.“

Hokejista, se kterým jsem si nejvíc rozuměl

Robert Reichel
„Známe se odmalička, iks let jsme spolu hráli už v žácích. Věděli jsme o sobě všechno, na ledě jsme pohyb toho druhého krásně předvídali. Pro mě to byl nejlepší centr. Seděli jsme si ve všech ohledech.“

Nejnepříjemnější obránce

Zdeno Chára
„Kolem něj prostě při hokeji nebylo možné projít. Nepřetlačíte ho, on je strašně nepříjemný bek. Navíc hraje i chytře, nejde jen o jeho velikost a o to, že má dlouhou hokejku. Je komplexní, vážně k nepřekonání.“

Jste tedy před startem šampionátu opatrný optimista?
Myslím, že kluci mají šanci jako nikdy. Jedna věc je jejich vlastní kvalita. Další, že z Kanady a Ameriky přijedou víceméně déčkové týmy. Hvězdy NHL se do Evropy v téhle době moc nepohrnou, zámořské celky proto nebudou tak silné jako v minulých letech. Navíc máme skupinu s Ruskem a Švédskem, což znamená, že pro klíčové čtvrtfinále bychom teoreticky měli dostat soupeře z papírově slabší osmičky. Opakuju – máme šanci. Letos jsem optimista.

Pozná hráč v kabině podle některých detailů už před samotným šampionátem, že tým může dojít daleko?
Hodně se dá vyčíst z přípravných zápasů, v nich se dobře ukáže, jak mužstvo šlape. Pocitově už získáte představu, jaká se tvoří parta. Objeví se zdánlivě nepodstatné okamžiky, při nichž vytušíte, zda to společenství lidí drží pospolu. Samotná hra je pak něco jiného, při zápase se může stát cokoliv. Bavíme se tady navíc samozřejmě pouze o předpokladech pro to, aby to mohlo dopadnout dobře. Nicméně hokejista, který za všech okolností upřednostňuje sám sebe, se v kabině každopádně jen tak neschová.

Co s ním, když už v týmu jednou je?
Od toho jsou týmoví lídři, aby si to srovnali. Za nás jím byl vždycky Robert Reichel, každý ho respektoval. Neumím si představit, že by se proti němu někdo chtěl postavit. Za naší éry k tomu ani nebyl důvod. Ve zlatých letech jsme byli všichni jako jeden muž. Dvacet kluků bylo jeden pro druhého schopno udělat cokoliv. Spolu jsme vítězili, spolu jsme čelili i chvílím, které třeba nebyly zas tak příjemné.

Co si pamatuji, vyznačovali jste se ještě něčím: Byli jste taky dost pověrčivá generace!
To je pravda. Já to třeba měl tak, že po tréninku jsem si vždy na dvě tři hodinky šel lehnout. Musel jsem si po obědě odpočinout. I jako tým jsme měli své rituály, kterých jsme se za každou cenu drželi. Ukázalo se to například na olympiádě v Naganu. Vyhráli jsme tam první zápas proti Finsku. A před každým dalším duelem jsme pak navlas opakovali úplně všechno, co předcházelo vítězné premiéře: Nosili jsme stejné věci, šli jsme na stejnou procházku, měli stejnou večeři, pokaždé jsme se vždycky museli vrátit metrem – nic jiného nepřipadalo v úvahu. S Dominikem Haškem jsme si navíc vždycky den před zápasem dali před spaním dvě tři partičky šachů. Docela mi dával; porazil jsem ho nanejvýš dvakrát.

K tématu

Máte podobně výrazné vzpomínky i na světové šampionáty?
Jasně. Každý měl něco svého. Moc rád vzpomínám na Lillehammer 1999. V něm jsme byli dlouho na pokraji vyřazení, nakonec jsme vyválčili zlato. Úžasné to bylo i ve Vídni roku 2005. Tenkrát se nehrála NHL, takže na turnaj dorazili nejlepší hokejisté světa. Bylo to nabité pomalu jako olympiáda. Přitom já o turnaj málem přišel, musel jsem na operaci s utrženými břišními svaly. Přišel za mnou Vláďa Růžička, že by mě chtěl nominovat. Jenom jsem se smál: „To přece nejde, tři měsíce jsem nehrál!“ Růža jenom mávnul rukou. Prý: „Neboj se, zkusíš to a řekneš mi.“ Tak jsem to zkusil, vlétnul jsem do toho rovnýma nohama. A skončilo to titulem.

Když to takhle vyprávíte, je vám smutno po odvátých časech?
Ne, mě na nostalgii moc neužije. Nanejvýš si rád zavzpomínám. O samotné medaile ve výsledku vůbec nejde, pro mě nejvíc znamená všechno, co jsem s kluky prožil. Jakmile se sejdeme, moc rádi vzpomínáme, jak jsme se ke všem těm zlatům prokopali. A jasně – taky jak jsme to pak oslavili.

K tématu

S hokejem jste skončil před šesti lety. Chybí vám?
Chybí mi hokejová parta. Moc dobře ovšem vím, že všechno má svůj čas. A můj čas se prostě naplnil. Jsem s tím srovnaný. Nedělám rozhodnutí na základě zbrklosti, všechno vždycky pořádně zvážím. I svůj hokejový konec jsem si dobře rozmyslel.

Máte vůbec doma nějaké brusle, nebo jste za hokejem udělal tlustou čáru?
Pořád mám svou výstroj, jednu hokejku. S kluky si chodíme zahrát jen jednou ročně, na Štědrý den se scházíme v Praze Na Františku. Jinak trávím čas hlavně na rybách, na tenisu. Třeba golf už moc nehraju, po konci kariéry potřebuji aktivní pohyb.

Jeden z nejdojemnějších okamžiků v kariéře Martina Ručinského: Vysněný extraligový titul s mateřským Litvínovem.
Jeden z nejdojemnějších okamžiků v kariéře Martina Ručinského: Vysněný extraligový titul s mateřským Litvínovem.
Zdroj: ČTK/Paprskář Pavel

Copak máte sklon k tloustnutí?
To naštěstí ne. Ale třikrát denně si svíčkovou s osmi knedlíky radši nedám.

Když teď na české střídačce vidíte v rolích asistentů své bývalé spoluhráče Straku se Špačkem, nezamlouval by se takový trenérský post jednou i vám?
Vůbec ne. Absolutně nemám ambice stát se trenérem. Jako hráč jsem si říkal, že mě to po skončení aktivní kariéry třeba chytne; nestalo se. Trenéřina je hrozně těžké řemeslo. Neříkám, že se k hokeji jednou v nějaké roli nevrátím. Nikdy neříkej nikdy. Právě teď jsem ovšem maximálně spokojený s tím, co dělám. Mám se dobře.

K tématu

Tagy: reprezentace Nagano hokej MS v hokeji 2021 Martin Ručinský zlatý hattrick
reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Koronavirus

Obchod v Olomouci zakazuje vstup očkovaným proti covidu. Úřady prošetřují diskriminaci

Obchod v Olomouci zakazuje vstup očkovaným proti covidu. Úřady prošetřují diskriminaci

Dvě cedule zakazující vstup lidem očkovaným mRNA vakcínami proti novému typu koronaviru umístila u vchodu do obchodu s dětským zbožím nedaleko centra Olomouce jeho provozovatelka Zuzana Michálková. Zdůvodnila to tím, že má strach o zdraví zákazníků i o to své. Řekla, že očkování zvyšuje riziko přenosu nákazy od lidí, kteří kvůli aplikované vakcíně nemají žádné příznaky covidu.

Noční bouře strhla stožáry u Temelína. Část elektrárny stojí, lidé jsou bez elektřiny
Pirátský kandidát na ministra považuje vyšší zdanění za řešení bytové krize
Jaký otec, takový syn? Cristiano Junior má ke Coca-Cole vřelý vztah, hvězdu to vytáčí
Nová globální hrozba. U pacientů s covidem objevili infekci, na kterou nezabírají léky
reklama
reklama
Zákrok v Teplicích působí na Romy jako veřejná poprava, říká člen rady vlády

Ústecký kraj

Domácí zpravodajství

Předvolební vysílání na CNN Prima NEWS startuje 1. července velkou politickou diskusí
Další články
reklama
reklama