S dvanácti dětmi kočují od bytu k bytu, ostravskou bídu ale zažehnávají láskou
Reportér CNN Prima NEWS navštěvuje romskou rodinu Kroščenových pravidelně od roku 2013. Tehdy rodiče Milan a Simona vychovávali deset vlastních děti, dnes jich mají dvanáct a k tomu i spoustu pravnuků. Nejsou to svatoušci, dva synové už zkusili pobyt za mřížemi, rodina ale drží neuvěřitelně při sobě. A láska nahrazuje i věčnou bídu, ani v tomto týdnu totiž neměli u Kroščenů téměř co jíst.
Naposledy jsem rodinu Kroščenových navštívil loni na Hod boží velikonoční, jako vždy neohlášeně. A zatímco u nás doma se pekla kachna, v téhle početné romské famílii měli na sváteční oběd špagety s kečupem, lednice jinak zela prázdnotou. „Jsem hotová. Kdy to skončí, ten koronavir, nevíte? Vy děláte v novinách, vy to musíte vědět,“ zoufale se na mě obracela matka rodu Simona. „Čtyři roky, mamo, to je na čtyři roky,“ vstoupila do hovoru šestnáctiletá dcera Kristýnka. „Óóó, bože,“ povzdechla si její máma.
Pandemie infekční nemoci COVID-19 zatím neskončila, i když u Kroščenů se koronavirem nikdo nezabývá. Mají jiné starosti, teprve sedmnáctiletá dcera Kristýnka totiž stačila porodit malou Barborku, v září jí bude devět měsíců. A hlad v téhle početné komunitě také zůstal, dnes bude na oběd hrnec brambor a hrnec čočky. Pro třiadvacet strávníků v bytě.
Hledání kočovné rodiny
Ale popořádku. Kroščeny mám v Ostravě pokaždé problém najít, na staré adrese po nich nikdy není vidu ani slechu. A nikomu z rodiny se nedovolám na mobilní čísla, která platila před několika měsíci. Tentokrát je hledám v ghettu v Ostravě-Přívoze v okolí Palackého ulice.
Přesně tam, kde krajně neetický byznys s chudobou provozuje ve svých ubytovnách i poslanec Lubomír Volný (Volný blok). „Kroščenovi se odstěhovali,“ slyším od místních Romů. „Ti pořád někde kočují,“ prohlásí starý Rom, prý se také jmenuje Kroščen a je vzdáleným příbuzným.
Za měsíc se stěhujeme do fiňoku
Kam se odstěhovali, to tedy v Přívoze nikdo neví. Zkouším to ve Slezské Ostravě, v Kunčičkách a dalších vyloučených lokalitách, úspěch mám až v Muglinově. „Milan Kroščen, co má dvanáct děcek? To musíte do toho šedivého baráku,“ posílají mě náhodně oslovení Romové do chátrajícího činžovního domu.
Čtěte také
I dnes přicházím neohlášen, abych rodinu „načapal“ v reálném životě. „Vítám tě, Ivan,“ podává mi ruku 67letý Milan Kroščen. Otec dvanácti dětí a už také mnohonásobný dědeček. Jeho nemladší Sára má přitom čtyři roky a sedmiletá Nikolka půjde v září poprvé do školy.
„Pořád se stěhujeme, všude je draho, s majiteli se nedá na ničem domluvit,“ stěžuje si otec. V roce 2019 se rodina stěhovala třikrát, loni také a letos je na druhé adrese, už za měsíc se to ale má změnit.
„Stěhujeme se do fiňoku,“ informuje mě Milan. Do jednoho z dřevěných finských domků, které se v Ostravě stavěly od roku 1947 jako takzvané provizorní bydlení pro havířské rodiny.
Co je to spravedlnost?
Lednice je i dnes úplně prázdná, v celém bytě ani žvanec, jen na plotýnkovém vařiči bublají brambory a v dalším hrnci čočka. „Máme hlad, pane Motýl, musíme do obchodu. Sunar pro děcka, plínky, nějaké maso, párky, těstoviny,“ vyzývá mě Milanova žena, 48letá Simona. Dobře ví, že se na takovou bídu nemohu dívat. A že nějaký nákup udělám.
Napřed ale přemítám nad nespravedlností světa, jako při každé návštěvě v ghettu. Proč mají jiné rodiny nacpané lednice, ale u Kroščenů je v chladničce arktická pustina? V regálech se vlastně krčí jen hořčice, chlazení běží úplně zbytečně.
„Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří,“ definoval kdysi spravedlnost starověký římský právník Domitius Ulpianus. Jenže u Kroščenů se občas lže, nejstarší synové Milan a Lukáš už poznali i vězení. Nemají ale snad kvůli tomu právo na spravedlivý a spokojený život?
Ani strážník, ani cukrářka
Toho času je za mřížemi nejstarší Milan, třiadvacetiletý klacek. „Zavřeli ho podruhé. Zase dělal pi**viny, našel si nějakou holku, něco spolu ukradli,“ vysvětluje nepříliš ochotně jeho táta, také Milan.
Čtěte také
„Dali ho do vězení v Brně, to je daleko, tam ho nemůžeme ani navštěvovat, nemáme peníze na vlak.“ Druhorozený Lukáš už má také arest za sebou. Právě jemu jsem přitom věřil, že překoná brány ghetta, aniž by skončil na jeho dně. Ve čtrnácti letech hrál skvěle stolní tenis a vyprávěl mi, že to jednou dotáhne na strážníka u městské policie. Skončil na druhém břehu, snad to ale bude jen „hřích mládí“.
Sedmnáctiletá Kristýnka drží na rukách téměř devítiměsíční Barborku. Předloni v červnu skončila základku a chtěla se vyučit cukrářkou, na učňák prý zapomněla podat přihlášku. Dal jsem jí tehdy čtyři stovky, aby mohla kvůli přihlášce projít lékařskou prohlídkou, ta čtyři kila prostě použila jinak. Mrzí mě, že nechodí do školy, vždycky patřila k těm nejbystřejším a nejšikovnějším dětem v téhle rodině. Namísto cukrářky se stala v sedmnácti matkou.
My máme hlad!
Na chlapy nemají dcery Milana a Simony zrovna velké štěstí. Adéla se rozešla s klukem, který ji prý mlátil, má s ním dvě děti. Maruška je také matkou, s přítelem z Ostravy odjela za prací do Anglie a přivezla si Justina a Kevina, její partner ovšem skončil v base. „Bojím se, že až se vrátí, budou problémy. Už ho nechci, zamilovala jsem se do jiného a ten je na mě moc hodný,“ svěřuje se Maruška. Docela dobře si vybavuji, jak jsme slavili jej patnácté narozeniny, tehdy věřila v lásku na celý život.
„Nemáme co jíst, děcka mají hlad, copak to nevidíte,“ ukončuje Simona rekapitulaci rodinných vazeb. Rok od roku se přitom v rodokmenu Kroščenů vyznám méně, jak přibývá vnuků. A to jsou 48letá Simona a 67letý Milan také rodiči malých dětí, nejmladší Sára má čtyři roky, Nikolka sedm let a v září půjde do poprvé školy.
Jejich vlastní děti se proto v bytě míchají s vnuky, o mimina se pak všichni starají společně a se stejnou mírou lásky. Na téhle „smečce“ vždycky obdivuji soudržnost, která rodinu zoceluje. To by jim leckterá rozhádaná famílie z majority mohla závidět.
Konečně v obchodě
„Už mám aktovku,“ pochlubí se Nikolka, která bude mít v září školní premiéru. A napochoduje do kuchyně s taškou na zádech.
Čtěte také
V třípokojovém bytě toho času přebývá skoro nepřehlédnutelný chumel, kterému musí v poledne stačit hrnec brambor a čočka. „Dneska je nás tu dvacet tři,“ počítá čtrnáctiletá Natálka. „Děcka mají hlad, tak jdeme,“ popohání mě matka Simona znova do supermarketu. Nákup stojí 2200 korun. Sunary, prášky na praní, pleny pro mimina, potraviny… Kluci ještě chtějí kebab, to jim odmítám splnit.
„Děkujeme, stejně to je sotva na pár dní, to je život na ho**o,“ posteskne si nad nákupem Milan, hlava rodiny. Ani tři roky před sedmdesátkou prý nedosáhl na důchod. „Nevycházejí mi roky, a to jsem za komunistů robil pětatřicet roků na šachtě,“ říká. K žádosti o důchod je třeba doložit, že občan odpracoval třicet pět let.
Očkovat se nedáme
„Žijeme z dávek, já a Simona bereme dohromady asi čtrnáct tisíc, něco na rodinu přispějí děti ze svých dávek. A kluci chodí na brigády,“ rozebírá Milan rodinné příjmy. Syn Patrik se zrovna vrátil v montérkách ze směny. Za třípokojový byt v chátrajícím domě platí Kroščenovi 14 tisíc korun, bez energií. Z větší části činži zatáhnou příspěvky na bydlení, na jídlo nezbývá skoro nic.
Z covidu v rodině nemají strach. Údajně se nikdo nenakazil, ale je docela možné, že infekci někteří prostě přechodili v bezpříznakové verzi. „Očkovaní nejsme. Nikdo. Na co by nám to bylo, to není pro každého. Jeden kamarád po injekci zhubl o padesát kilo, no a další se vybulil, to není dobrá věc ta injekce,“ je přesvědčen nejstarší z Kroščenů.
Proč chodím ke Kroščenům
Ještě před sto a více lety deset nebo i dvanáct dětí běžně vychovávali i Češi. Dnes je to výjimka, Romové však velkou rodinu považují za pozitivum.
Ivan Motýl
Externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
Jedním z úkolů mého sběrného dokumentu je i snaha popsat, proč je cikánská populace v tomto smyslu životaschopnější než ta majoritní. „Doma nás bylo dvanáct dětí a pořád držíme při sobě, i když tři sourozenci mají po smrti. Také jsem chtěl hodně dětí,“ vysvětluje Milan Kroščen. „To je normální,“ dodá. Brácha Vojta je zrovna na návštěvě.
Milan, Lukáš, Simona, Andrea, Adéla, Maruška, Verunka, Kristýnka, Patrik, Natálka. Když jsem rodinu v lednu 2013 navštívil poprvé, našel jsem tam jmenovaných deset dětí. Nejmladší Natálce bylo pět, prvorozenému Milanovi čtrnáct. Nebyla to idylka, děti se spolu dokázaly drsně servat, ale když se k sobě večer přitulily na několika gaučích, byl to skoro nábožný obrázek. Pak se ještě Simoně a Milanovi narodily Nikolka a Sárinka a mezitím starší dcery začaly rodit, šest dcer z devíti má vlastní děti.
Pomohou nejen hmotné dary
„Nic nemáme. Potřebujeme teplákovky pro děti, sunary, boty, pleny. Prosím dobré lidi, ať nám pomůžou, můžete jim to nějak říct, těm dobrým lidem,“ požádá mě Simona, když se chystám k odchodu. Samozřejmě, že mohu, tohle je telefonní číslo Milana Kroščena, kdyby chtěl rodině nějaký dobrý člověk opravdu pomoci: 605 931 333. „Pánbůh jim zaplať,“ rozloučí se Simona a Milan před dveřmi nevlídného činžáku.
Přimlouvám se nejen za hmotné dary. Rodinu by mohl navštívit i nějaký sociální pracovník, který by s Kroščenovými třeba trochu zapracoval na tom, aby nebyli věčnými kočovníky po ostravských bytech. Romové sice ještě poměrně nedávno kočovali, ale když jim komunisté sebrali v padesátých letech vozy a koně a násilím je nastěhovali do bytů, starý svět se jim zhroutil pod rukama. A na ten nový si ne všichni Romové zatím dokázali zvyknout.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
