S hejtmanem Půtou na pivu: O dole Turów a zklamání Čechů i Poláků z dohody o těžbě

V Praze se tento týden protestovalo proti česko-polské dohodě o těžbě hnědého uhlí v lokalitě Turów. V okolí Turówa se nedemonstruje, v hospodských disputacích je to však hlavní téma.

Liberecký hejtman Martin Půta patří k největším patriotům osmitisícového městečka na česko-polském trojmezí. Deset let byl v Hrádku nad Nisou prvním mužem na radnici a už tehdy zastával názor, že elity města se mají jednou za týden potkávat i v hospodě. „Tak, jak to bývávalo zvykem za první republiky. Starosta, pan farář, ředitel školy a další důležití lidé,“ přemítá Půta. V Hrádku se tradici podařilo obnovit, místní osobnosti se každý týden setkávají ve výčepu u náměstí.

„Dnes tu máme pány radní, pana faráře, a dokonce i našeho hrobníka,“ představuje mi Půta část společnosti, která obsadila dva hospodské stoly. „Když budete chtít, tak vás můžu klidně i pohřbít, pane novináři,“ rýpne si do mě hrobník. „Snažím se spíš zjistit, kdy bude pohřben důl Turów. Po uzavření smlouvy s Poláky se očekávaný konec těžby zřejmě oddálil,“ odvětím muži, který pečuje o místní nebožtíky.

Gigantická těžní jáma začíná 1 200 metrů za severní hranicí katastru Hrádku a pět kilometrů od náměstí. A brzy se k městečku ještě o pár set metrů přiblíží.

Hrobník asi myslí na jiný druh jam, rozšiřující se těžba hnědého uhlí víc trápí libereckého hejtmana. Martin Půta chápe zklamání svých sousedů z česko-polské dohody o těžbě. Mnozí uvěřili, že evropské orgány dokážou další těžbu v Polsku úplně zastavit anebo alespoň výrazně zbrzdit.

Improvizovanému rozhovoru s hejtmanem naslouchá místní radní Petr Dlouhý, zatímco část společnosti břinká do klavíru a poroučí si sklenice s pivním mokem. Tohle je parádní demokratické fórum, prostě česká hospoda, v níž se řeší i ty největší světové problémy.

Při reportáži na polské i české straně hranice jsem mezi domorodci nepotkal nikoho, kdo by dohodu o dole Turów přivítal. Poláci nechápou, proč mají platit Čechům 45 milionů eur. Češi jsou zklamaní, že těžba nebyla zastavena, jak to nařizoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie. Pociťujete mezi lidmi podobnou nespokojenost?

Největším paradoxem dohody o dole Turów je, že Poláci i Češi ji vnímají jako prohru. Lidé z obou stran hranice mají stejný pocit, že jejich vlády podepsaly nevýhodnou smlouvu. Ale to je asi tak všechno, na čem se Poláci a Češi shodnou, v samotné dohodě vadí každému něco jiného.

Jak smlouvu vnímáte vy?

Pro mě je to nejracionálnější možné řešení. Kdybychom to hnali do krajnosti, tedy dál přes soudy, ještě víc by se zhoršily už tak narušené vztahy tady na hranicích.

Před podpisem dohody se na polské straně objevovaly nápisy na obchodech, že Čechy neobsluhují. Napětí by se ještě zhoršilo?

Obě strany by si přes hranice posílaly pořád víc nesmyslných a agresivních vzkazů. A to přesto, že jsme tady dosud žili v klidu vedle sebe. V českém příhraničí dokonce spousta Poláků pracuje, zatímco velké množství Čechů jezdí do Polska za nákupy. A najednou z toho bylo nepřátelství, které by se bez uzavření dohody asi stupňovalo.

V Polsku mě i po podepsání smlouvy zadržela ochranka elektrárny Turów, že prý objekt nesmím fotit. Pak mi ti hoši spílali, že česká média o kauze hlásají samé lži. Na sídlišti u elektrárny se lidem vůbec nelíbilo, že Polsko má Česku zaplatit kompenzace, nadávali, byli nepříjemní. Kdy se vztahy urovnají?

V posledních třech letech se nám naštěstí tuhle zdánlivě regionální kauzu spojenou s Turówem podařilo nasvítit tak, že z toho byla žaloba k evropskému soudu. Kdyby se to nepodařilo, nezměnilo by se vůbec nic, žádná dohoda s Poláky by nebyla uzavřena. A to nepřátelství by neskončilo. Díky dohodě celý spor do půl roku přestane většinu lidí zajímat.

Někteří obyvatelé Hrádku ale věřili, že rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o okamžitém zastavení těžby znamená úplný konec uhelného průmyslu, a tím i odstavení čoudící elektrárny. Nevyčítají vám dohodu?

Sám bych byl rád, kdyby tady už důl Turów ani tepelná elektrárna nebyly, ale ještě to musíme chvíli vydržet. Co jsem živ, a to je už nějakých padesát let, tak tady na česko-polsko-německém trojmezí elektrárny a hnědouhelné doly vždycky byly. A prostě tu ještě nějaký čas budou muset zůstat.

Podepsaná mezivládní smlouva za určitých podmínek dovoluje rozšiřování těžby k českým hranicím, pokud tedy Poláci vybudují zemní val, který omezí hluk, prašnost i světelné znečištění. Už teď se uhlí těží kousek od katastru Hrádku a Poláci tvrdí, že tady budou uhlí dobývat do roku 2044. Omezuje smlouva těžbu alespoň časově?

Na délku těžby nemá smlouva žádný vliv. Je to hlavně pokus o nějaký druh smíru. Když se bude situace radikálně zhoršovat, a když třeba na české straně budou i dále klesat hladiny podzemních vod a těžaři to nebudou řešit dohodnutými opatřeními, tak ta smlouva nám nezakazuje činit jiné kroky. Můžeme se znova obrátit i na evropský soud. Dohoda je kompromisem, snažíme se pochopit i polskou stranu. Blbé bylo, že Poláci neměli mnoho let příliš pochopení pro naše problémy. Že těžbu bezohledně hnali směrem k českým hranicím. Teď Liberecký kraj od Poláků alespoň získal 35 milionů eur na řešení škod, smlouva také Polsko zavazuje k ohleduplnější těžbě. (Dalších 10 milionů eur poslala polská vláda v rámci smlouvy do české státní pokladny, pozn. red.).

Většinovým majitelem elektrárny a dolu Turów se v letošním roce stane polský stát. Turów prý zaměstnává asi 4 600 lidí, další tisíce lidí tento průmysl živí nepřímo. Jak je na dole a elektrárně závislé město Bogatynia, které leží u průmyslových areálů?

Elektrárna dodává do bytů teplo, a protože těžba zničila podzemní vody, veškerou pitnou vodu do města dopravuje elektrárna z vodní nádrže Wilka. Ta byla vybudována jako zdroj vody pro chladící věže. Bogatynia je klasickým případem města, které je možná až z devadesáti procent závislé na průmyslové výrobě. Bez tepla a vody z Turówa by se tam zastavily služby, školy, sport i kultura, prostě veškerý život. V tomhle kraji ale nejde o nic nového, tady má těžba hnědého uhlí čili lignitu velmi starou tradici.

Jak starou?

Od konce 18. století, v 19. století bychom tady na dnešním trojmezí našli až stovku šachet, které se postupně zcelovaly ve větší závody. Do roku 1969 se lignit dokonce těžil i u nás v Hrádku, dneska máme v místě povrchového dolu jezero Kristýna.

Jako historik mám pocit, že zde v přímém přenosu sleduji samotný závěr velké průmyslové revoluce ve střední Evropě, která v 18. století vzplála právě díky energii skryté ve fosilních palivech. Jak dlouho ten konec potrvá?

Tak nějak to opravdu je, stojíme na konci průmyslové revoluce. Teď už jde jen o pouhé roky, maximálně o dvě desetiletí, jsme v cílové rovince. Polsko ohlašuje konec těžby hnědého uhlí na rok 2044, Německo na rok 2038.

Uhelná komise v Česku doporučuje také rok 2038. Němci těží hnědě uhlí i přímo tady v trojmezí?

U hranic na dole Obelsdorf už se netěží, dále na sever ale pořád najdeme velké povrchové doly i tepelné elektrárny. Třeba k povrchovému dolu Jänschwalde patří i jedna z největších hnědouhelných elektráren v Evropě.

Byl jsem se tam podívat a zase tak velký rozdíl mezi lokalitou Jänschwalde v Německu a Turówem v Polsku nevidím. Obě ta místa působí děsivě, ba až apokalypticky.

V Německu stojí úplně stejné elektrárny a doly jako v Polsku, což je zřejmě i hlavní důvod, proč Německo nešlo s Českou republikou do sporu o polský důl Turów. Přitom Turów vážně ohrožuje německou Žitavu (Zittau), protože tohle město leží na stejném uhelném ložisku jako polská Bogatynia. A jak se celé to území odvodňuje, Žitava se pomalu začíná propadat, ty poklesy jsou na východní straně města již patrné.

Potom nechápu, proč se Německo nepřipojilo ke sporu o Turów?

Důvodů je více. V Německu není tajemstvím, že poslední dva, tři roky zachraňují energetickou síť právě hnědouhelné elektrárny v Lužici, tedy na pomezí Saska a Braniborska u polských hranic. Evropské zelené dohody (Green Deal) jsou jedna věc, Německo se ale fosilních zdrojů energie nedokáže zbavit tak rychle, jak se předpokládalo, proto teď nechce jít do sporů s Polskem. Majitelem německých dolů a tří elektráren na hnědé uhlí v Lužici je konsorcium spojené s českým podnikatelem Danielem Křetínským. Jde o firmu LEAG (Lausitz Energie AG), která je čtvrtým největším německým provozovatelem elektráren a největší energetickou společností ve východní části Německa.

Říkal jste, že za německým mlčením je více důvodů.

Němci trpí i jistým polským syndromem. Nechtějí se s Poláky hádat na mezinárodní úrovni, protože dobře vědí, jak by to skončilo. Když se polská vláda dostane do úzkých, vytáhne na Německo kartu údajně nezaplacených válečných reparací. A poukáže na počet polských obětí za druhé světové války.

To je samozřejmě silný argument, němečtí nacisté mají na svědomí nejméně 5,6 milionu polských obětí, z toho 3 miliony polských Židů.

S těmito argumenty je těžké pracovat. Němci to ani neumějí, tak se raději stáhnou.

A co vzduch, jak se tady v Hrádku nad Nisou dýchá? Elektrárna Turów je prý pořád největším producentem skleníkových plynů CO2 v okruhu 150 kilometrů od Prahy.

Bývalo to horší, Poláci udělali velké investice, elektrárna dnes splňuje všechny limity. To ale vůbec neznamená, že neškodí životnímu prostředí.

Dvě ostravské koksovny také splňují všechny limity, podle různých výzkumů (Akademie věd ČR, Ostravské univerzity aj.) ale právě tyto koksovny mohou velkou měrou za to, že se v Ostravě umírá průměrně o dva roky dříve než ve zbytku republiky. V Polsku se 90 procent elektrické energie vyrábí v tepelných elektrárnách, většinou z uhlí. Máme mít na Poláky tolik ohledů, když sami moc neřeší alternativní zdroje?

Nějaké ohledy na ně brát musíme. Polsko vidí budoucnost v jádru, ale proměna tamní energetiky jde pomaleji než u nás. I v Česku uhelné elektrárny pořád představují přes 40 procent dodávek elektřiny, bez jaderných elektráren nemáme energetickou budoucnost. Teoreticky můžeme uhelné elektrárny hned zastavit, pak se ale musíme smířit s tím, že dost často nebudeme svítit. A nemyslím si, že kdokoliv z nás je připraven na SMS zprávy typu, že dneska bude elektrika zapnutá jen několik hodin. Liberecký kraj navíc téměř žádnou elektrickou energii nevyrábí, jen ji spotřebovává, takže by někdo mohl říct, že tady nebudeme svítit vůbec.

Realita je taková, že uhelné elektrárny musíme zatím strpět. V Česku, Polsku i Německu. Pak ovšem chápu stesky Poláků žijících u elektrárny Turów, kterým se nelíbí, že podle smlouvy museli zaplatil České republice 45 milionů eur.

Museli zaplatit kompenzace za něco, s čím údajně nemají nic společného. A co se děje u nich v Polsku, tak o to se prý nemáme starat. Těm pocitům rozumím, ale jak už jsem říkal, Poláci se také vůbec nezajímali, jak Turów škodí České republice. Díky té smlouvě se o to budou muset zajímat.

O kompenzacích také říkají, že jde o výpalné pro Čechy. Evropská komise nyní oznámila Polsku, že mu z fondů Evropské unie strhne část pokuty uložené kvůli pokračování provozu dolu Turów. Skutečně komise ty peníze Polsku strhne?

Obě strany si budou chtít zachovat přívětivou tvář. Komise z dotací skutečně něco strhne, ale v nějaké jiné rovině Polsku dotace zase navýší tak, aby se pokuta vykompenzovala.

Válečné dějiny v tomto regionu pořád ovlivňují i dnešek. Na poválečné překreslování státních hranic si dnes v souvislosti s kauzou Turów vzpomene jen málokterý novinář, přitom je to důležité hledisko. Co se tady stalo?

Do roku 1945 byla Bogatynia součástí Německa a nesla název Reichenau in Sachsen. Jenže generalissimus Stalin si po válce vzal značný díl Polska na východě, což částečně vykompenzoval posunutím Polska na západ, tedy na úkor Německa. Hranice Polska se tak posunuly až sem k řece Nise. Místní Němci byli odsunuti za Nisu a na tahle území přišli převážně vyhnanci z východního Polska.

Doplním, že do roku 1945 se Německo kolem československých hranic táhlo až k dnešnímu Bohumínu, teď německý stát končí v Žitavě. Jak to bylo s dolem a elektrárnou Turów před rokem 1945?

Velká hnědouhelná elektrárna Hirschfelde tady vyrostla už v roce 1911, stála asi tři kilometry od dnešní elektrárny Turów. V těsné blízkosti elektrárny Turów také dodnes stojí hornická kolonie Zatonie-Kolonia, která byla postavena ve třicátých letech 20. století. A to právě pro zaměstnance elektrárny a horníky z Hirschfelde. Bogatynia a Turów ale připadly v roce 1945 k Polsku, elektrárna Hirschfelde zůstala za řekou Nisou v Německu, proto Poláci v roce 1958 začali s výstavbou vlastní tepelné elektrárny. A to je dnešní Turów. Všichni jsme tady v historii prosperovali ze stejného uhelného ložiska.

To je zajímavá a zároveň spletitá historie.

A teď si představte, kdyby tady státní hranice vůbec nebyly. České, polské ani německé...

Skočím vám do řeči. Do téhle hospody v Hrádku, kde právě sedíme, chodí na pivo Němci i Poláci, tady už žádné hranice necítím. Ale já vím, výčep není realita. Co jste chtěl říct, pane hejtmane?

Kdyby Bogatynia, Hrádek a Žitava náležely jednomu státu a vláda této země by se nějak usnesla, že důl a elektrárnu Turów zatím potřebujeme, protože jinak by nastaly zásadní výpadky v dodávkách proudu, tak co by se stalo? Většina lidí by souhlasila s další těžbou. Bez hranic by bylo všechno jednoduší a vzájemně bychom si nenadávali.

Krásná utopie, tak na zdraví!