Reportáž z Turówa: Okamžitě smažte ty fotky! Napětí nekončí

Bogatynia v Polsku. Elektrárna Turów stojí přímo v obytné čtvrti Zatonie-Kolonia.

K areálu dolu Turów je vstup přísně zapovězen.

Hornický penzista Henryk Kula z Bogatyně říká, že česko-polská uhelná dohoda je typická česká švejkovina.

Ani dohoda uzavřená mezi Prahou a Varšavou neutišila protičeské nálady v polském hornickém městě Bogatynia. „Vymažte snímky elektrárny, nebo to budeme řešit na policejní stanici,“ důrazně mě žádá ochranka u obří elektrárny Turów, která spaluje hnědé uhlí stejnojmenného velkodolu. „Chtěli jste nám vzít práci, teplo i světlo,“ slyším v místním kadeřnictví. A liberecký hejtman Martin Půta (STAN) říká pro CNN Prima NEWS: „Sám bych byl rád, kdyby tady těžba skončila, ale musíme to ještě vydržet.“

Tepelnou elektrárnu Turów, jednu z největších ve střední Evropě, napřed fotografuji v uctivém odstupu. Z vyvýšenin u silnice číslo 352 z Bogatynie do Zhořelce. Posléze zahnu na asfaltku mezi chladicí věže a skleníky, které elektrárna vyhřívá. Žádná cedule ani závora nezakazuje vjezd, přesto spoušť zmáčknu sotva desetkrát. Blížící se bílý terénní vůz nevěští nic dobrého. Jsem nervózní, pokud název na kapotě čtu správně, přijíždí ochranná služba Elbe Security, kterou si najímá elektrárensko-těžební gigant PGE.

„Jste na katastru elektrárny a tady se fotit nesmí. Okamžitě všechny snímky vymažte,“ nařizuje mi dvojice v černých stejnokrojích. „Není tady žádný zákaz, závora nebo plot,“ oponuji. „Není, stejně tu ale nemáte co dělat. Musíte vymazat ty fotky,“ slyším znova. K takovému kroku se nechystám. „Pokud to nesmažete, zavoláme policii a bude se to řešit na stanici,“ vyhrožují. „Jsem novinář a fotím elektrárnu z veřejně dostupného místa,“ bráním se.

Ochranka: V Česku píšete blbosti

Že jsem žurnalista, muže vyleká a zároveň naštve. „Proč to vůbec fotíte? Abyste v Čechách o naší elektrárně zase psali další hlouposti? Jen lžete,“ osočují mě. Přestanou však strašit přivoláním policie, medializaci tak trapného setkání si určitě nepřejí.

Hornický penzista Henryk Kula z Bogatyně říká, že česko-polská uhelná dohoda je typická česká švejkovina. Zdroj: Ivan Motýl

„Sledujeme vás dlouho, napřed jste fotil tam odtamtud,“ podoktnou pak muži místo rozloučení a ukážou nahoru do svahu. Aby mi dokázali, že mě mají už hodinu pod kontrolou a že k elektrárně nepustí žádnou škodnou. Když pak z boční cesty u elektrárny odbočím na hlavní silnici, nastartují také a pár minut mě sledují.

V roce 2019 by strážci elektrárny a přilehlého dolu asi tak agresivní nebyli. Když ale v květnu 2021 vydal Soudní dvůr Evropské unie předběžné rozhodnutí o okamžitém zastavení těžby v dole Turów, naštvaly se tisíce Poláků. Na Čechy, kteří žalobu k soudu podali. Evropská justice posléze dokonce nařídila, že Polsko musí platit sankci 500 tisíc eur za každý den, kdy bude těžba pokračovat. A strach o práci tehdy určitě měli i ti dva hoši z ochranky, snažím se je pochopit.

Peklo za českou hranicí

Pro zbloudilého turistu, který se zatím nesetkal s povrchovou těžbou hnědého uhlí, je důl Turów s elektrárnou zjevením. Sotva v Hrádku nad Nisou překročí česko-polskou hranici a přejede několik kruhových objezdů, může vpravo od silnice číslo 352 nahlédnout do chřtánu pekla. Do díry o rozloze 28 čtverečních kilometrů a s hloubkou až 225 metrů.

V příštích dvou desetiletích se rypadla dokonce mají prokopat až 300 metrů pod povrch. Na úroveň mořské hladiny, neboť okolní krajina se rozkládá ve výšce 270 až 400 metrů nad mořem.

Po zkušenosti s ochrankou pouštím fantazii na špacír a personifikuji si tepelnou elektrárnu do podoby ďábla, jemuž se mohutně kouří z nozder. Zvláště v noci je to téměř satanský výjev. Dost ale bájení! Tady, v bezprostředním okolí polského příhraničního města Bogatynia, je přízračná i samotná realita.

Kolosální důlní dílo s elektrárnou přitom nikoho nestraší, spíše naopak. Jsou na stavbu hrdí už od konce padesátých let, kdy začala vznikat. Na tomto velkém díle polského socialismu se tehdy podílelo až 10 tisíc dělníků a inženýrů.

„Sám bych byl rád, kdyby tady už Důl Turów ani tepelná elektrárna nebyly, ale ještě musíme chvíli počkat,“ říká pro CNN Prima NEWS liberecký hejtman Martin Půta (STAN). „Lignit se v oblasti těží nepřetržitě od osmnáctého století. Elektrárna v Hirschfelde, což je pouhé dva kilometry od dnešní elektrárny Turów, tady kouřila už od roku 1911,“ dodá.

Podle hejtmana jsme se nyní ocitli na samém konci průmyslové revoluce, která kdysi vzplála také díky energii skryté ve fosilních palivech.

Cílová rovinka na 30 let

Cílová rovinka průmyslové revoluce je ovšem během na více než třicet let. Hejtman Martin Půta žije v Hrádku nad Nisou, k povrchovému dolu Turów jsou to odtud jen tři kilometry. „Co jsem živ, což je nějakých padesát let, tak tu ta elektrárna vždycky byla. A prostě tu ještě nějaký čas bude,“ říká téměř stoicky. Polsko se přitom netají, že by rádo šlo českou cestou a uhlí nahradilo jádrem, jenže zatím atomovou elektrárnu nestaví.

Hnědouhelný důl Turów v Polsku Zdroj: Ivan Motýl

Půta se na mezinárodní spor o Turów snaží dívat střízlivě a je rád, že Polsko už poslalo 35 milionů eur na hejtmanství Libereckého kraje. Peníze napraví škody způsobené důlní činností, těžba například zdevastovala spodní vody v příhraničních obcích a tím i přístup k životodárné tekutině. Dalších 10 milionů eur pak z Varšavy putovalo rovnou do státní pokladny.

Potěmkinova vesnička

Sedmnáctitisícové polské město Bogatynia je zvláštní spečeninou nevzhledných betonových bloků a zbytků původní hrázděné architektury. Na sídlištích lze najít havířské pivnice, v centru města i luxusní penzion v historické památce. Čtvrť, která je přilepena přímo k elektrárně Turów, se jmenuje Zatonie-Kolonia. Ulice tu mají romantické názvy jako Tichá, Dubová či Zahradní, všechny ale vedou přímo k chladicím věžím a komínům.

Obrovské sluníčko namalované na jedné z chladicích věží výmluvně vysvětluje, jak vznikl pojem Potěmkinova vesnice. Tohle slunce je vidět jen zřídka, většinou ho zahaluje kouř. Elektřina se v Turówě vyrábí z místního lignitu, což je nejméně kvalitní uhlí vůbec, tudíž pro životní prostředí i nejškodlivější.

Ekologické limity jsou ale v Turówě splněny. „Mně tady nic nesmrdí, bývalo to horší,“ říká obyvatelka domu číslo 16 v Dubové ulici. Ostravské koksovny také oficiálně splňují limity, jenže vědci z Akademie věd zjistili, že obyvatelé města umírají o dva roky dříve než jinde v České republice. Mimo jiné proto, že každý den dýchají rakovinotvorný benzo(a)pyren z koksoven.

Neutěšené centrum města Bogatynia Zdroj: Ivan Motýl

S českým novinářem se ve stínu elektrárny Turów nechce nikdo bavit, chlapi rozhovor odmítají i s vulgárními dovětky. S glejtem podepsaným premiéry Mateuszem Morawieckim a Petrem Fialou ale spokojeni nejsou.

Vcházím do holičství a kadeřnictví na rohu ulic Parkowa a Adama Mickiewicza. Holič kdysi míval od zákazníků nejlepší informace ve městě, třeba se něco dozvím i tady. „Jsem ráda, že jsme se s Čechy dohodli, ale nechápu, proč vám máme zaplatit tolik milionů eur,“ posteskne si kadeřnice. „Za co? Vždyť to je podvod. Hnědé uhlí se těží v Česku i v Německu, a nikdo za to nikomu nic neplatí,“ rozčiluje se další kadeřnice.

Na nedalekém povrchovém dole Jänschwalde v Německu se opravdu těží ostošest. Hnědé uhlí tam dobývá konsorcium tvořené skupinou EPH Daniela Křetínského, Patrika Tkáče a fondem PPF Investments a tamní lignit krmí hned čtyři hnědouhelné elektrárny, které tvoří důležitou součást německé energetiky. „Němci proto od sporu kolem dolu Turów dávají ruce pryč, i když těžba ohrožuje i německé pohraničí, třeba město Žitavu,“ říká liberecký hejtman Půta. Žitavě hrozí poklesy půdy či poškození nebo propady celých budov.

Češi neměli dostat ani euro

Osazenstvo kadeřnictví u elektrárny Turów se shoduje, že Češi si nezaslouží ani jedno euro. A padne i názor, že jde o výpalné, česká strana prý Poláky vydírá.

„Za rozšíření těžby na Turówě jste si nechali pěkně zaplatit,“ slyším výtky. Smlouvu ale berou i jako garanci, že je bude hnědé uhlí živit nejméně do roku 2044. „Tady je na uhlí závislé úplně všechno,“ vyprávějí kadeřnice.

Elektrárna dodává do bytů i rodinných domů levné teplo a pitnou vodu z vlastní přehradní nádrže. „Vy Češi jste nám to všechno chtěli vzít,“ obviňují mě ženy. „Kdyby se to tady zavřelo, museli bychom si asi najít práci v Německu.“

Starousedlík Jan Fall z Oldřichova na Hranicích o česko-polské dohodě říká: Jinak to dopadnout nemohlo. Kde jsou peníze, tam se točí svět. A v uhlí je pořád strašně moc peněz. Zdroj: Ivan Motýl

Do roku 1945 byla Bogatynia součástí Německa a nesla název Reichenau in Sachsen. Generalissimus Stalin ale po válce ukradl Polsku část země na východě (Lvov se širokým okolím) a tamní obyvatele přesídlil do zemí zabraných třetí říší. Ve městě se ale víc myslí na budoucnost než na minulost.

„Češi zase kombinovali, vždycky si něco vymyslí, vy jste prostě Švejci,“ přemítá o uhelné dohodě penzista Henryk Kula. Nikoliv s obdivem k dobrosrdečné Švejkově povaze, dobře si uvědomuje, že tenhle český literární hrdina měl i náturu vychytralé lišky.

Na dole Turów vydělával Kula na polské poměry krásné peníze, až 6 tisíc zlotých měsíčně (33 tisíc korun), dnes jsou prý platy asi o deset procent vyšší. Žaloba z české strany bývalého horníka rozčílila, protože se prý ekologie upřednostnila nad člověkem.

Důl Turów i s elektrárnou zaměstnává 3600 lidí, dalších 1100 osob pracuje v areálu na živnostenský list či pod hlavičkou agentur. Bez horníků a energetiků by ale zkrachovaly i služby či místní restaurace. Elektrárna podle penzisty dodává 10 % proudu do polské sítě, v skutečnosti jde asi o 5 až 7 %, kritici Turówa mluví jen o třech procentech.

Poláci by důl stejně nezavřeli

„Bez dolu a elektrárny by se život ve městě zastavil. Nemocnice, školky, školy, úřady, sportovní areály, to všechno by nemohlo existovat bez tepla a vody z elektrárny,“ nechal se slyšet v polských médiích Mieczysław Krupiński, šéf odborů Solidarita v Turówě.

Elektrárna Turów v Polsku Zdroj: Ivan Motýl

„Mám malé děti, kdyby se důl zavřel, tak tu chcípneme hlady,“ říká horník, kterého potkávám u kostela sv. Petra a Pavla. Hned za hřbitovem začíná těžební areál. „Ale je dobře, že jsme se dohodli. A kdybychom se nedohodli, naše vláda by to tady nikdy nedovolila zavřít,“ je přesvědčen mladý horník.

V Oldřichově na Hranicích za polsko-českou čárou si uvědomují, že tenhle hlas horníka není daleko od pravdy. „Lepší dostat od Poláků nějaké peníze, než kdybychom s Polskem nevyjednali vůbec nic. Stejně by je nic nezastavilo a pořád by rozšiřovali areál dolu,“ myslí si 34letý Jaromír Hartman z Oldřichova.

Obrovitá díra dolu Turów se k české hranici pořád blíží a v obci Uhelná už těžba snížila hladinu podzemních vod do té míry, že jsou někteří domorodci na suchu. „V Oldřichově zase praskají zdi, těžba poškodila dům naší sousedky,“ líčí Hartman a doufá, že i na takové škody půjde 35 milionů eur, které Varšava poslala krajskému úřadu.

Díra jako kráva

Kromě Uhelné, Oldřichova na Hranicích a Hrádku nad Nisou polský důl trápí i obec Václavice. „Voda se ve Václavicích řeší každý den, třeba rodiče s ní vyjdou horko těžko, takže někdy musí vyprat u sousedů,“ vypráví 35letá Monika. Je zklamaná, jak žaloba České republiky dopadla. „Chvíli jsem věřila, že těžba za hranicemi opravdu skončí.“ Skončí, jenže až v roce 2044. Součástí dohody je ale i slib těžařů, že postaví stěny a valy, které podzemní vody ochrání.

„To už bude hned za hranicí díra jako kráva,“ vstupuje do hovoru starousedlík Jan Fall. A světácky dodá: „Jinak to dopadnout nemohlo. Kde jsou peníze, tam se točí svět. A v uhlí je pořád strašně moc peněz.“