Jednu nesvobodu v květnu 1945 vystřídala nesvoboda nová. (dobová pohlednice, zdroj: Aukro) Zdroj: Aukro
Nezpochybňuji zrůdnost nacismu, zločiny německé armády, natož 140 tisíc obětí mezi rudoarmějci, kteří zahynuli při osvobozování Československa. Ruská armáda ale v květnu 1945 nepřinesla jen mír. Znásilnila tisíce českých žen, celé rodiny odvlekla na Sibiř, kradla a zaváděla zde sovětské pořádky.
Nikdo nepopírá zásadní úlohu Rudé armády v bojích s nacistickými vojsky při osvobozování Čech, Moravy a Slezska. Když se řekne A, je ovšem dobré upozornit i na B. Že s příchodem rudoarmějců do Československa bylo jedno násilí nahrazováno druhým. Coby vystudovaný historik se třeba už pět let zaobírám sexuálním násilím ruských vojáků na ženách. A nejen v archivech, v roli reportéra jsem vyslechl možná stovku svědků těchto násilností.
Příběh babičky kamaráda Milana
Iniciátorem mého výzkumu byl někdejší spolužák z ostravského Matičního gymnázia Milan Krupa. Když se jeho věk blížil k padesátce, svěřil se mi, že na konci války se stalo „něco podivného“ jeho babičce, která v květnu 1945 zemřela. Sám přitom nevěděl, o jaký typ tragédie šlo, tak jsme se vydali za jeho otcem. Následoval šok, ale zároveň i úleva, konečně si rodina promluvila o jednom dávném traumatu.
Hedvice Krupové bylo v květnu 1945 třicet let a po domě pobíhaly tři její malé ratolesti. Měla prý srdečnou povahu, ráda zpívala a sousedé ji znali jako skvělou mámu. Pak do jejího domku vtrhlo asi deset ruských vojáků a paní Hedvika následkům brutálního sexuálního násilí podlehla. A můj přítel Milan tak nikdy nepoznal babičku.
Posléze jsem na Ostravsku, v Praze, ve středních a jižních Čechách i na jihu Moravy posbíral desítky podobných svědectví, část z nich jsem tak zveřejnil v časopise Týden i jinde. A protože spolužáka Milana potkávám i několikrát za měsíc, pořád tuhle nepěknou kapitolu z roku 1945 považuji za bílé místo české historie, které je třeba vybarvit.
Proč zaspali historikové?
Nevím proč, ale čeští historikové se násilím rudoarmějců na tuzemských ženách téměř nezabývají. Ve srovnání s Německem či Polskem nebo dokonce i Maďarskem výzkum v tomto směru zaostává.
Existují přitom policejní protokoly, které řadu těchto událostí dokumentují, zatím je však historikové spíš opomíjejí, s výjimkou prací Jiřího Padevěta, Adriana Portmanna a několika málo dalších.
Násilí, jež rudoarmějci páchali na ženách až do odchodu ruských vojsk z republiky v listopadu 1945, je pořád téměř tabu, přitom oběti si zaslouží pomník. Nepatřím k obrazoborcům a v Praze mi příliš nevadila socha maršála Koněva, jehož vojáci také znásilňovali ženy.
A snesu i sochu maršála Malinovského, která stále zdobí Brno, a jehož armáda byla sexuálním násilím obzvláště vyhlášená. Oba maršály ale měla už brzy po sametové revoluci doplnit i socha zneuctěným dívkám a ženám. Už více než třicet let k tomu nikdo nenašel odvahu.
Co všechno přinesla Rudá armáda
Rudá armáda v roce 1945 nepřinesla jen tento druh násilí. Bylo toho o dost více, začnu ale opět tím sexuálním.
ZNÁSILŇOVÁNÍ: Podle odhadu historiků bylo v českých zemích od března 1945 (první průnik sovětských vojsk na dnešní území ČR v oblasti Osoblažska) do listopadu 1945 (odchod Rudé armády z republiky) znásilněno minimálně 10 tisíc žen a mnohé oběti byly při sexuálním násilí umučeny či zastřeleny. „Všechny ženy, které našli rudoarmějci ve vsi, zneuctili v hospodě. Vlastu odnaproti. A Zdenu, no a taky Jiřinku,“ vyprávěl mi před pár lety Ladislav Sedláček z Veselíčka na Hané.
VRAŽDY CIVILISTŮ: Počet obětí zatím historici nedokázali sumarizovat, jde ale o stovky případů, které se staly v souvislosti se sexuálním násilím, rabováním, krádežemi a dalšími zločiny. Například 24. srpna 1945 rudoarmějci zastřelili Josefa Macourka z Kojátek v okrese Vyškov jen proto, že jim nechtěl vydat bicykl.
ÚNOSY: Počty obětí neznámé, odhadují se na několik tisíc. Sovětské tajné služby nejčastěji odvlékaly emigranty, kteří po bolševické revoluci v Rusku z roku 1917 našli azyl v demokratickém Československu.
KRÁDEŽE: „Davaj časy!“ Dej hodinky, tahle slova slyšel od rudoarmějců snad každý druhý Čech i Moravan. Vojáci kradli i šperky, textil, jízdní kola a další.
ORGANIZOVANÉ RABOVÁNÍ: Rekvírování dobytka či automobilů, rabování šlechtických zámků a rodinných vil. „Obchody drancovány do posledního kusu zboží, sklady zpustošeny, domácnosti vyrabovány, zařízení ukradeno a nesmyslně rozbito,“ uvedla zpráva svitavského národního výboru z 3. června 1945.
KONFISKACE PRŮMYSLOVÝCH TECHNOLOGIÍ: Demontáž technologií v továrnách a jejich využití v sovětském průmyslu.
POLITICKÁ NESVOBODA: Československá vláda už na jaře v roce 1945 akceptovala podřízené postavení vůči Sovětskému svazu a nebránila se sovětskému zasahování do vnitřních záležitostí. Období od května 1945 do února 1948, které rádi vnímáme jako dočasný závan svobody a pokus o návrat předválečné demokracie, bylo spíše počátkem vazalské éry, kdy zásadní rozhodnutí řídila Moskva. Politické násilí z doby nacismu bylo nahrazováno jiným druhem totality, novinář a historik Adam Drda používá termín „osvobození k nesvobodě“.
S rudoarmějci přišel dlouho očekávaný mír a za jejich hrdinství a oběti jim patří poděkování a úcta. Bohužel, celou Rudou armádu držel na uzdě zvrácený diktátorský režim generalissima Stalina, což se odráželo i v každodenních projevech ruských vosk. Je škoda, že se v českých zemích po roce 1989 nenašla žádná žena, která by násilí rudoarmějců popsala ve čtivě napsané dokumentární knize, jak se to podařilo třeba v Maďarsku. Biografie Žena na frontě autorky Alaine Polczové totiž nesčetné maďarské oběti zbavila dávného ponížení.
Kniha vyšla i v češtině a malou ukázkou z ní si dovolím ukončit i tento komentář.
Z KNIHY ALAINE POLCZOVÉ: ŽENA NA FRONTĚ
Jednou k nám v noci vtrhl celý oddíl. Položili mě na zem, byla tam zima a střílelo se. Zůstal ve mně tento obrázek: Kolem mě dřepí osm nebo deset ruských vojáků, a jednou si na mne lehne ten, podruhé onen. Určili si čas, kolik minut na každého připadne. Sledovali to na náramkových hodinkách, občas rozškrtli zápalku, jeden z nich měl i zapalovač, kontrolovali si čas. Spěchali na sebe. Jeden z nich se zeptal: „Dobre robota?“
Nehýbala jsem se. Myslela jsem, že budu mít z toho smrt.
Ovšemže z toho člověk neumře. Pod podmínkou, že mu nezlomí páteř, ale ani v tomto případě ne okamžitě. Nevím, jaká doba asi uplynula a kolik jich bylo. K ránu jsem pochopila zlomenou páteř. Dělají toto: zdvihnou člověku nohy nad jeho ramena a vnikají do něho vkleče. Pokud to někdo udělá hodně zprudka, ženě se zlomí páteř. Ne že by to chtěli, ale protože provozují násilí naprosto bezuzdně.
Žena je svinutá jako hlemýžď v ulitě a její páteř je v jednom místě zprudka postrkována dopředu a dozadu a ani to nepostřehnou, kdy se zlomí. Také jsem si myslela, že mě zabijí, že jim umřu pod rukama. Páteř jsem měla poraněnou, ale nezlomila se. V takovém případě se člověk pohybuje v jednom bodě, a proto jsem měla odřená záda, rána mi krvácela, lepila se mi na ni košile a šaty, ale toho jsem si všimla až později. Bolelo mě toho tolik, že tohle jsem ani nepostřehla.
