Násilnosti vojáků Rudé armády na ženách z května 1945 jsou pořád téměř tabu. I když se jich na území dnešní České republiky odehrálo bezpočet, historici se tématu spíš vyhýbají a rodiny obětí o něm nerady mluví. „Ruští vojáci hromadně znásilnili moji babičku Hedviku, která způsobeným zraněním podlehla. Táta se mi ale s jejím příběhem svěřil teprve nedávno,“ vypráví pro CNN Prima NEWS dvaapadesátiletý učitel Milan Krupa. Následující reportáž připomíná pět událostí spojených s násilnostmi rudoarmějců vůči ženám.
Nezpochybňuji hrdinství 140 tisíc rudoarmějců, kteří položili život při osvobozování Československa. Ani nezlehčuji zločinnou éru nacismu, kterou ukončil právě příchod sovětských vojsk. Tento text pouze upozorňuje, že někteří rudoarmějci na území dnešní České republiky kromě míru přinesli i sexuální násilí. A zneucťovali ženy všech věkových kategorií, přičemž některé případy skončily usmrcením oběti. To je historická realita, byť pořád poněkud zamlžovaná.
Žádný historik si zatím netroufne říci, kolika žen z Čech, Moravy a Slezska se tohle zlo dotklo. Byly jich stovky, anebo snad tisíce? „Bohužel, vyčíslit to neumíme,“ říká pětasedmdesát let po válce historik Jan B. Uhlíř, přední odborník na dějiny protektorátu a druhé světové války. „Většina z obětí se nikdy veřejně nepřihlásila a žila s tímto traumatem až do smrti,“ vysvětluje. Jinak je tomu v Německu a historik pro srovnání předkládá fakta z dobytého Berlína. „Dle kvalifikovaných odhadů bylo v prvním týdnu po pádu Berlína znásilněno příslušníky Rudé armády na sto tisíc obyvatelek města. A to bez ohledu na věk, od holčiček po stařeny. U nás ale taková čísla neexistují a zřejmě ani existovat nebudou.“
Tématem se zaobírám léta. Zajímají mě svědectví dosud žijících pamětníků, zápisy v obecních kronikách i úřední prameny. Je to jedno z posledních bílých míst moderních českých dějin, o kterém zatím nevznikla zásadní odborná historická monografie. A zároveň jde o jednu z nejbolestnějších kapitol z konce druhé světové války a z prvních měsíců míru.
Příběh I.: Ve Lžíně znásilňovali celou noc
Ve vesnických kronikách nacházím svědectví o sexuálních zločinech rudoarmějců jen výjimečně. Kronikáři hned od konce války podléhali bedlivému dohledu národních výborů a případné excesy Rudé armády museli ignorovat. Když jsem proto před pár týdny narazil na pamětní knihu vesničky Lžín u jihočeské Soběslavi, ani se mi ji nechtělo studovat podrobněji. Zápis k roku 1945 totiž začíná typickým opěvováním Sovětského svazu: „Příchod slavné Sovětské armády znamená pro nás všechny počátek nového společenského zřízení.“ Naštěstí jsem četl dále a o několik stran dál narazil na překvapivě otevřené svědectví z květnových dnů před pětasedmdesáti lety. Nejdrastičtější jsou asi pasáže ze 14. a 15. května.
14. květen 1945: Večer po 6. hodině přijeli do Lžína směrem od Záhoří k Zajícovům tři ruští vojíni s povozem a párem koní. Měli zelené čepice a vydávali se za GPU. (…) Vypili 1 l čistého lihu, zajedli šunkou a opilí vrátili se ke škole. Poseděli, pohráli si se zlatými hodinkami, jichž každý měl několikeré, řetízky a prsteny. Zanedlouho odešli do zámku – ač ruský legionář Jan Michal je dlouho přemlouval, aby šli spát k Zajícovům. Šli ke Götherovům, kde přinutili tři děvčata ve stáří 15 – 18 let se vysvléci a lehli si s nimi do postele. Znásilňovali je celou noc, pokud ožralí nespali. K tomu hnusnému činu jim přisluhoval XXXX (poznámka: jméno je v kronice začerněno). U Götherů zůstali asi do 7. hodiny ranní.
15. květen 1945: Spánkem poněkud vystřízlivělí Rusové odešli ke Kladrubským a tam znásilnění provedli šestkrát na Beylichové, přičemž musel být přítomen její manžel. (…) Potom odešli Rusové na snídani k Zajícovům a pak chodili po vsi a stříleli. Jeden z nich usedl na hráz Návesníka a vyhrával na chromatickou harmoniku. Zdejší občané byli počínáním Rusů značně rozrušeni, ale nikdo nechtěl jít hlásit případ do Soběslavi. Před polednem byl řídící učitel odhodlán sám jeti s hlášením na motorce do Soběslavi, ale než došlo k odjezdu, počali se Rusové sami chystat a v poledne odjeli k Soběslavi. Celá ves si oddychla.
16. květen 1945: Řídicí učitel jel do Soběslavi, zašel na vojenské velitelství a žádal o radu a přispění v řádění Rusů. Podle získaných informací nemůže býti o jejich jednání činěno žádné trestní hlášení.
Lžín dnes patří k nemalebnějším vesničkám na jihočeském Soběslavsku, s novorenesančním zámečkem a rybníkem na návsi. Tu noc hrůzy z května 1945 si tu lze po pětasedmdesáti letech jen těžko představit, navíc o ní neexistuje žádný policejní záznam. Přesto se odehrála. A zdaleka ne jen tady.
Příběh II.: Zavražděná babička spolužáka Milana
Oba jsme ročník 1967, za dobré přátele se považujeme již od společného studia na ostravském Matičním gymnáziu. A stále jsme i sousedé, trvalé bydliště máme ve čtrnáctitisícovém městečku Hlučín nedaleko Ostravy. Už z oněch gymnaziálních let si vybavuji, že kamarád Milan Krupa občas vyprávěl o babičce Hedvice jako o něčem nedopovězeném. Prý zemřela někdy těsně po válce. Ale kamarád nevěděl proč, doma se o jejím osudu nikdy nemluvilo.
Když jsem nedávno probíral konec války v Hlučíně s osmdesátiletým sousedem Josefem Hlubkem, který je místním letopiscem, z čistého nebe udeřil blesk. „Vy to nevíte? Milanovu babičku Hedviku znásilnili Rusové. Chudák, tak ji zřídili, že pár dnů poté zemřela,“ spustil na mě Hlubek. „Vystřídalo se jich hodně, možná až deset, úplně ji dodělali. Moje máma jí pak ještě nesla smetanu, ale Hedvice už nebylo pomoci,“ vyprávěl, zatímco můj mozek šrotoval. Jak asi tenhle příběh předám příteli Milanovi? Vzal to statečně. „Panebože, já jsem tušil, že se s ní stalo něco strašného,“ špitl napřed. Pak jsme společně vyrazili za jeho otcem Rudolfem Krupou.
Milanův táta se po chvilce váhání rozpovídal, i když byl vlastně přesvědčen, že si tohle tajemství vezme do hrobu a nebude rodinné trauma přenášet na své dvě děti. Znásilněné Hedvice Krupové bylo v pětačtyřicátém roce třicet let a po jejím domě tehdy pobíhaly tři malé ratolesti, včetně tříletého Rudolfa. Zřejmě nepočítala s tím, že by mohla Rusy zajímat. Do sklepů se před rudoarmějci schovávaly hlavně mladičké svobodné holky. Hedvika měla podle pamětníků srdečnou povahu, ráda zpívala a Hlučín ji znal i jako skvělou mámu. I po třech dětech byla krásně útlá a s tváří andílka, což jí bylo osudné. Její půvab dokazuje i jediná dochovaná společná rodinná fotografie. „Je asi z roku 1943, kdo tehdy mohl tušit, co nás čeká,“ ukazuje snímek Rudolf Krupa. „Ten kluk na fotce jsem já, tohle jsou moje dvě sestry, táta a máma.“
Svědkem znásilňování Rudolf naštěstí nebyl, Rusové asi děti vyhnali z baráku. „Ale pamatuji si mrtvou maminku v posteli. Na těle měla svaté obrázky, sousedé plakali a všichni mě hladili po hlavě a chlácholili, že je pouze nemocná. Ale já tušil, že jde o něco horšího,“ vypráví dnes osmasedmdesátiletý Rudolf Krupa. Jako tříletý smrti úplně nerozuměl, jen cítil, že teď bude zle. „Táta s námi tehdy nebyl, tak mě po smrti mámy vychovávala dvanáctiletá sestra. Tři roky jsme vyrůstali skoro jako děti ulice a jedli co nám kdo dal. A často jsme měli hlad.“
A jak po těch letech vnímá ruské násilníky, odpustil jim? „To víte, v mé situaci musíte celý život Rusy nesnášet, vždyť mi zavraždili mámu,“ říká. Jeho syn Milan to už tak ostře nevidí. „Spíš si připadám jako v nějakém hollywoodském dramatu,“ uvažuje. Ve filmu, jenž odhaluje tíživé rodinné tabu. „Ale jsem rád, že jsem se konečně dozvěděl pravdu. Od té doby se za babičku pravidelně modlím,“ svěřuje se. „Vnuci obětí jsou automaticky smířlivější. Vždycky to tak bylo, pokud ovšem nebyla generace vnuků programově vychovávána k odplatě,“ komentuje tklivý příběh z rodiny Krupů historik Jan B. Uhlíř.
Příběh III.: Patřím Kristu, ne vojákovi!
Vrcholy Jeseníků jsou každý rok v květnu ještě zasněženy. A mrazivý je i příběh, který jsem si vyslechl od faráře Milana Palkoviče ze Sobotína na Jesenicku. Vlastně mi ho přečetl z farní kroniky. Psal se 11. květen 1945: „Rusové zastřelili sestru Marii Paschalis. Jeden ruský voják ji chtěl znásilnit. Ona se však vzpírala, uchopila kříž a vzkřikla: ‚Já patřím Kristu, ne vám.‘ Nato ji zastřelil.“
Marie s řádovým jménem Paschalis (latinské jméno odkazující na Velikonoce) tehdy zrovna oslavila devětadvacáté narozeniny. Příběh se odehrál v sobotínské škole, kde se dvě řádové sestry kongregace sv. Alžběty (šedých sester) staraly o přestárlé a nemohoucí v provizorním lazaretu. Teď je v budově obecní úřad, hned vedle vyrostla nová škola. Palkovič léta usiloval o blahořečení zastřelené, což se mu splnilo v září roku 2015, kdy byl proces beatifikace ukončen. Spolu s Marií Paschalis se „svátosti“ jednou zřejmě dočká i dalších devět sester téže kongregace, které byly rovněž umučeny rudoarmějci a v některých případech před smrtí i znásilněny.
Farář vyjímá z alba dochované snímky mladé jeptišky, je to líbezné děvče s andělským pohledem. Všech deset obětí je také vymalováno na obrazech, které visí na faře i v chrámu. Na sobotínském hřbitově chvíli postojím u hrobu zastřelené a myslím na dopis, který poslala rodičům v listopadu 1944 a v němž se obávala příchodu ruské fronty: „Bezpočet jich bude ležet v zemi. Těch, kteří ještě vůbec nepomysleli na umírání, kteří byli ještě mladí a zdraví.“ A sama mezi ně nakonec patřila. „Je pořád problém o těch věcech mluvit,“ přemítá farář Palkovič. O zločinech rudoarmějců prostě veřejnost slyší nerada, zvláště tady v pohraničí.
Příběh IV.: Nejsmutnější den ve Veselíčku
Následující příběh jsem zaznamenal v roce 2017 ve vesničce Veselíčko, v moravské obci osídlené po staletí zemitými Hanáky. Psal se 9. květen 1945, blížila se půlnoc a svahem šplhal k obci ruský gazík. „Vidím to jako dneska. Měli jsme v obci hospodu, my tři malí bratři už jsme spali v pokoji na poschodí. Najednou nás vzbudil hluk i vyděšení rodiče, dole se dělo něco hrozného,“ vyprávěl mi ve Veselíčku pamětník Ladislav Sedláček a ukazoval k místu, kde stál rodinný podnik.
Tu noc skupinka asi pěti oficírů 60. armády 4. ukrajinského frontu znásilňovala v hospodě místní ženy. Všechny, které ve Veselíčku našli, když budili dům za domem. Bušili na vrata a vykřikovali, že provádějí povinnou evidenci obyvatel. „Některé holky se stačily schovat, jiné si asi myslely, že se jim nemůže nic stát. Do hostince dovedli asi šest děvčat a žen,“ líčil Sedláček. Pak dlouho slyšel nářky a křik, ráno spatřil boží dopuštění. „Žádnou naštěstí nezabili, ale muselo to být kruté. Všude plno krve. Maminka pak hostinec celý den uklízela.“
A pak pokračoval: „Soused celou tu hrůzu sledoval ze zahrady. Říkal, že už měl namířenou pušku a chtěl Rusáky postřílet, ale nakonec se neodvážil.“ Ještě že tak. Kdyby zbraň použil, rudoarmějci by povraždili půl obce. „Znásilněna byla například sličná dcerka manželů, kteří si v hostinci zrovna najímali pokoj. Vlastenci, do zapadlého Veselíčka se na konci války stáhli do bezpečí z převážně německé Olomouce. Vojáci zneuctili i Vlastu odnaproti. A Zdenu. No, a taky Jiřinku.“
Ani ne jedenáctiletý Ladislav Sedláček v květnu 1945 netušil, co si pod slovem znásilnění představit. Pochopil jen, že je to druh zla spojený s výkřiky, slzami a krvavými šrámy. „A nemohl jsem uvěřit tomu, že to udělali rudoarmějci. Vždyť jsem je den předtím nadšeně vítal v blízkém Slavětíně. Dostal jsem od nich dokonce med, to byl můj první med v životě. Pak ale přišlo strašné zklamání, že Rusové nejsou o nic lepší než Němci.“
S německým terorem měl totiž děsivou zkušenost, kterou rovněž celý život nemohl vymazat z paměti. Zpovzdálí totiž 5. května 1945 sledoval pogrom v sousedním Javoříčku, kde německé komando popravilo 38 obyvatel a pak osadu zapálilo. Údajně jako trest za podporu partyzánů, příčina tragédie ale není dodnes úplně objasněna. „Viděl jsem německé vojáky, jak vesnici obkličují. Táta se ještě snažil zastavit známého z Javoříčka, který jel přes Veselíčko na kole. Ale on chtěl za rodinou, tak ho také zastřelili. Nad Javoříčkem se pak objevil černý čmoud, večer jsem se tam zaběhl podívat. Domy ještě dohořívaly, mezi nimi mrtví, někteří zčernalí, popálení. Ležel tam i můj učitel Pecina a vůbec spousta známých. Rozpršelo se, ten obraz mrtvol už jsem z paměti nevymazal.“ Stejně jako ten z rodinné hospody.
Příběh V.: Dopis z Ameriky
Přes hranice dnešní České republiky se Stalinovi rudoarmějci poprvé prostříleli 17. března 1945 u městečka Osoblaha na Krnovsku. Z pramenů vyplývá, že Stalin už předem předpokládal, že při tažení střední Evropou nebude Rudá armáda za anděly. „Nedivte se, když někteří z našich lidí se nebudou chovat tak, jak je potřeba. Někteří otravují a urážejí děvčata a ženy, chovají se nepřístojně,“ upozorňoval generalissimus exilového prezidenta Beneše. V písemných směrnicích ale vyzval velitele, že se má „vojsko k obyvatelstvu osvobozených území Československé republiky chovat přátelsky“, v terénu však papírový rozkaz z Moskvy každý z vojáků neuznával.
Nejvíce si po každé válce vytrpí civilisté z řad poražených, po druhé světové to byl osud Němců. A to i tří milionů Němců žijících v českých zemích již od středověku. Následující příběh vlastně probudil můj zájem zachycovat události spojené s ataky rudoarmějců vůči ženám. Začalo to dopisem od pana Karla Hausnera ze státu Illinois v USA, podnikatele s lékařskými přístroji. V dopisnici doručené leteckou poštou jsem totiž nenašel příběh o zázračném zbohatnutí československého emigranta, zato drsný příběh z jeho rodných Svatoňovic.
Se světem dnes spojuje Svatoňovice jen lokálka do Suchdolu nad Odrou, třicetikilometrový úsek zdolává motoráček asi hodinu. Hned za vsí se rozkládá vojenský prostor Libavá, z lesů občas zaburácí kanonáda. A právě na svatoňovický hřbitov jsem si jednoho dne vyšlápl s dopisem od pana Hausnera. „Paní Keimarová měla tři děti ve věku dva, šest a deset let. Bylo to 9. května 1945 pozdě odpoledne. Vojáci za ní vnikli do kuchyně a asi tucet z nich ji v přítomnosti dětí znásilnilo. Když jí začala krvácet pochva, jeden voják vytáhl bajonet, vrazil ho do pochvy a zase vytáhl. Byla živa ještě asi hodinu, když přišel další sovětský důstojník a střelil ji do hlavy,“ stálo v listu.
Psal se 9. květen a sovětský štáb operující kolem Svatoňovic už musel vědět, že válka skončila. Malý Hausner však poprvé spatřil realitu války: „Co mělo nějakou cenu, naložili rudoarmějci na vozy, vybrali si nejlepší koně a poručili pěti mužům, že je musí doprovodit za vesnici. Mezi nimi byl i Emil Keimar. Ti muži se už nikdy nevrátili.“ U Františka Freye našli Rusové na stěně fotografii jeho čtyř dcer. Když odmítl prozradit, kam je ukryl, několikrát ho zbili a nakonec zastřelili. A to Frey uměl rusky a snažil se s vojáky domluvit na smíru.
„Když chtěli Rusové dostat naši sousedku Emu Boschovou, popadla děti a utíkala. Ve zmatku skočila do vodního rezervoáru. Rusové je vytáhli, mladší dítě už bylo mrtvé, a starší sedmiletá dcera se musela dívat, jak maminku vojáci znásilňují,“ napsal mi Karel Hausner. Příběhy, které v oficiální kronice Svatoňovic nenajdete.
K sovětským vojákům se ale záhy přidávali i někteří násilničtí Češi. To už je jiná kapitola, ale zkusme do ní alespoň nahlédnout. Loni v únoru jsem v Ostravě navštívil třiadevadesátiletého pamětníka Zdeňka Růžičku (v padesátých letech odsouzeného za údajnou velezradu na 14 let), který si z konce května 1945 odnesl tento otřesný zážitek: „Na ulici jsem tehdy potkal kamaráda, se kterým jsem před válkou cvičil v Sokole. Dělal ostrahu v jednom z lágrů pro německé civilisty a hned na mě spustil: ‚Zdeněk, kup půl litra a jdeme dupat Němky‘. Zděšeně jsem odmítl.“
