Winkelbauer na útěku: Svobodu snášel ještě hůř než vězení
Na jaře roku 1996 byl dvojnásobný vrah Pavel Winkelbauer už několik měsíců na útěku. Svobodu snášel ale mnohem hůř, než si za mřížemi věznice představoval. Pronásledovaly ho představy, že jsou mu detektivové na stopě. Ty zaháněl asi tím nejhorším možným způsobem. Často pil alkohol a občas užíval i drogy. Právě to se mu během jednoho březnového večera stalo osudným.
Podvodnými úvěry získával od bank peníze. K vraždám ho dohnalo vydírání. Odsouzený dvojnásobný vrah Ladislav Winkelbauer ve vězení ale nezahálel. Za mřížemi věznice trávil čas studiem práv a cizích jazyků, dokonce vymýšlel na cele nové vynálezy jako třeba improvizovaný dálkový ovladač rádia. Také si ale dokázal obstarat klíč od pout a naplánovat odzbrojení dozorců. O několik měsíců později zase prokopal strop věznice.
Na útěku dál udržoval své zvyky, které si nechtěl odepřít. Mezi ně patřily třeba časté návštěvy jeho oblíbeného baru v centru Prahy. Vyrazil tam i 6. března 1996. Podle některých svědků to ale tentokrát zřejmě se zaháněním strachu z odhalení přehnal. Během večera se měl chlubit pistolí a když byl na odchodu, dostal se do konfliktu s taxikářem. Ten se zastal dívky, kterou měl Winkelbauer obtěžovat. Když ji taxikář začal bránit, strhla se bitka, které si všimly policejní hlídky.
Rukojmí krizitovali zásah policie
Pro Pavla Winkelbauera byla dvojice přibíhajících policistů jako červený hadr pro býka. Tříčlenná hlídka v tu chvíli přitom neměla nejmenší tušení, že se před nimi snaží utéct v té době nejhledanější český zločinec. Nedaleko Anenského náměstí doběhl Winkelbauer ke dvojici, která se před vinárnou marně snažila mávnout na taxík. Mladý pár se nezmohl na žádný odpor. Vězeň na útěku muži přimáčkl hlaveň pistole k trupu a zakřičel, ať sežene taxík. Když kolemjedoucí šoféři viděli zbraň, neodvažovali se ale zastavit.
Winkelbauer se potácel s dvojicí rukojmí několik desítek metrů. Policisté byli v tu chvíli na místě, ale nebezpečného pachatele sledovali jen z druhé strany ulice a přivolávali další posily. Uprchlík s pistolí v ruce viděl, že držet mladý pár na chodníku jako rukojmí nemá příliš smysl. Dvojici proto pustil a zmizel v nejbližším domovním vchodu. Muž se ženou, kterým šlo ještě před pár okamžiky o život, se rozeběhli k policistům. Až později byli právě oni dva jedněmi z nejhlasitějších kritiků policejního zásahu proti uprchlému vězni. Zdaleka ale nešlo o jediné civilisty, které Winkelbauer ten večer ohrožoval zbraní.
Pavel Winkelbauer procházel rychle chodbami starého činžovního domu. Až v zadní části prokopl vstupní dveře do jednoho z bytů. Uvnitř spal teprve šestnáctiletý student Ruben Lang a další dva Američané, kteří za ním přijeli do Prahy na návštěvu. Trojici probudil Winkelbauer namířenou zbraní. Chtěl po obyvatelích bytu, aby mu zavolali taxík. Když jeden z nich sáhl po telefonu, ozval se výstřel. Nervózní uprchlík stiskl spoušť své pistole, naštěstí ale na nikoho nemířil. Strach z dopadení mu postupně otupoval smysly i racionální úsudek.
Chvíle, které trávil se svými vyděšenými rukojmími, musely trojici cizinců připadat nekonečně dlouhé. Nutil je, aby s ním procházeli byt kvůli strachu z policejních odstřelovačů. Později je zase zamknul do koupelny, když se domníval, že by světlíkem mohli policisté do bytu pustit omračující plyn. Policie ale byla v tu chvíli bezradná. Hlídka totiž vytipovala špatnou část domu a tak přivolané posily pátraly v úplně jiných chodbách, než ve kterých byl byt s trojicí Američanů.
Po několika minutách se trojice rozhodla, že Winkelbauera přemůže sama. V okamžiku, který jim připadal nejvhodnější se na něj vrhli a dokázali se zmocnit jeho pistole. Jeden z mladíků navíc doběhl k sousedům a zavolal na linku 158. Ve chvíli, kdy dveře bytu rozrazila policejní zásahová jednotka, byl Winkelbauer už bezmocný. Nikdo ale v tu chvíli stále netušil, o jak nebezpečného muže se jedná. Pavel Winkelbauer si totiž během pobytu na svobodě kromě změny vizáže také dokázal pořezat bříška prstů tak, aby nikdo nemohl rozpoznat jeho otisky.
Když druhý den ráno o dopadeného agresora pečovali lékaři v nemocnici, stále se domnívali, že jde jen o narkomana. Jednoho z nejhledanějších mužů Česka v něm poznal až policista, který do nemocnice přišel, aby vystřídal kolegy v hlídání. Odborníkům z Kriminalistického ústavu se pak v časovém presu podařilo i přes poraněné prsty sejmout otisky a policisté mohli definitivně oznámit, že dopadli hledaného vězně.
Probouraný strop
Pavel Winkelbauer následně strávil ve věznici jen pár měsíců a znovu zatoužil po svobodě. 30. října 1996 se domluvil se dvěma spoluvězni a v noci začali pracovat na probourání stropu. Využili doby mezi jednotlivými obchůzkami dozorců. Na demoliční práce použili kovovou nohu od stolu a z toaletní mísy. Zeď se pod nástroji vězňů rychle loupala a brzy se objevila díra. Zvětšit ji tak, aby mohli muži prolézt, už bylo snadné.
V tu chvíli se ocitli na půdě a díky vikýři se dostali na střechu jedné z budov. Tam je ale čekalo zklamání. Zjistili, že se dál, nebo dokonce přes plot věznice, nedostanou. A to ani přesto, že se dozorci o jejich dobrodružství dozvěděli až po dvou hodinách. „Strážný v šest hodin zjistil, že místo toho, aby vězni byli ve své cele, sedí na střeše budovy B,“ tvrdil později novinářům ředitel věznice.
Dostat vězně ze střechy nebylo snadné. Chtěli využít svých okamžiků slávy. Dožadovali se příjezdu novinářů a svých obhájců. Dozorci jim ale splnili jen polovinu přání. Novináři se onoho rána o pokusu o útěk nedozvěděli a vězni postupně stejnou cestou jako se dostali na střechu slezli zpět do cely.
Pavel Winkelbauer přesto sliboval, že se o útěk pokusí znovu. Ve věznici ho proto přestěhovali do speciální cely, která měla zdi vyztužené ocelovými pláty, tak aby je nedokázal překonat. O měsíc později konečně došlo k soudnímu jednání, které ho poslalo na 23 let do vězení. Přesto se na svobodu dostal znovu. To už ale nešlo o útěk. Po osmnácti letech byl na podmínku propuštěn a se změněným jménem začal nový život.
