Smutné výročí tornáda na Štědrý den. Podívejte se, jak se změnily zničené obce
Na Štědrý den je to přesně půl roku, kdy se moravským Podlužím prohnalo ničivé tornádo, stalo se tak 24. června. „Na stromek letos ani nemyslím, stačí mi svítící vánoční andělíček,“ říká penzistka Dana Svobodová, která v obci Lužice už šest měsíců opravuje živlem téměř zničený dům. „Bez stromku si Vánoce nedovedeme představit ani po tornádu, které nám zlikvidovalo zrekonstruovaný byt,“ vypráví důchodkyně Naďa Herníková z Lužic a zve reportéra CNN Prima NEWS ke stromečku.
Tornádo na Hodonínsku zaútočilo 24. června 2021 v 19:20 hodin, půlroční výročí živelní katastrofy tedy vychází na Štědrý den, respektive přímo na Štědrý večer. Vichr doprovázený silnými víry dosáhl síly F4 na Fujitově stupnici (druhá nejsilnější úroveň tornáda) a ničil vše na trase dlouhé 26 kilometrů, a to zhruba v šířce 500 metrů. Tragicky zasaženy byly především obce Lužice, Mikulčice, Moravská Nová Ves a Hrušky. Zemřelo šest osob, poničeno bylo až 1 600 staveb, 200 trosek domů pak statik nařídil zbourat.
Do Lužic přijíždím po půlroce vlakem, což bezprostředně po katastrofě nebylo možné. Lužicemi vede mezinárodní železniční koridor spojující Varšavu s Vídní, který tornádo zastavilo na řadu dnů. Do elektrických drátů nad tratí navěšelo okapy, plechové krytiny střech, větve, térový papír a vůbec všechno možné. Živel také odklopil střechu staniční budovy jako pokličku nad hrncem a položil ji na parkoviště za nádraží.
Hlavně, že jsme zůstali na světě
Železniční stanice se pořád opravuje, střechu má novou, ale jízdenky zatím nelze koupit. Hned u nádraží potkávám 77letou Naďu Herníkovou, která bydlí v „ajznboňáckých“ kvartýrech. Bytovkám vzalo tornádo střechy a vybilo všechna okna. Stromořadí u domů se 24. června večer změnilo v řadu holých kmenů, vítr doslova odlámal všechny větve. Místo haluzí se pak kolem kmenů zachytily plechy střech a další materiál.
Čtěte také
Po půlroce jsou stromy pokáceny, domy dostaly nové střechy, nešlo to ale ze dne na den. „Napřed jsme žili na ubytovně a pak více než dva měsíce doma při svíčkách, než se opravila elektřina. A plynový kotel nám zapnuli až v listopadu, to už začínaly přízemní mrazy,“ vypráví žena.
Naďa Herníková patřila k významným sólistům folklorního Slováckého spolku, který obdivoval i Rafael Kubelík, když na Slovácku hledal motivy pro svoji operu. Zpěvačka nejraději vzpomíná na roli v lidové opeře Cesta zarúbaná. Zarúbané čili neprůchodné byly Lužice i po tornádu. „Hlavně, že jsme to přežili. A pojďte se podívat na stromeček,“ zve mě do opraveného bytu. „Smutné je, že tři roky před tornádem jsme s manželem byt komplet rekonstruovali. A po tom vichru jsme do toho museli jít znova.“
„Jsme rádi, že jsme na světě,“ opakuje Herníková, když se ptám na dárky pod stromečkem. Ty budou letos jen symbolické, úspory padly na obnovu bytu. „Manželovi zničil vítr auto i s celou plechovou garáží, která stála před domem.“ Tornádo muchlalo automobily jako dětské hračky. To už mě vítá 81letý Jiří Herník v obýváku u stromečku. „Tož jsem dojezdil,“ povzdychne si. Nové auto kupovat nebude.
Řacha za řachou
„Hukot jak deset lokomotiv a řacha za řachou,“ vzpomíná na příchod tornáda Jiří Herník. S manželkou se přikrčili v rohu obýváku a měli obrovské štěstí, že je nezasáhl žádný střep z oken. Ani kusy nábytku. Tornádo proměnilo skleněné výplně ve smrtící tomahavky a s nábytkem si pohrávalo jak s dětskou káčou.
Čtěte také
Jako děsivé memento na mě bezprostředně po tornádu působila smrští osekaná alej před troskami hal Moravských naftových dolů v Lužicích. V tom obraze bylo něco ze zkázy newyorkských Dvojčat z 11. září 2001. Zvláště, když u haly zapózovali hasiči.
Hala zatím nebyla znova postavena, zůstává jen skelet. Ale okolní prostor byl vyčištěn od trosek několika dalších průmyslových objektů. Na nedalekém parkovišti před firmou Groz-Beckert stojí desítky zánovních aut, před půl rokem jsem tu našel vrakoviště. „Pomačkaná plechovka od sardinek,“ řekl mi tehdy jeden zaměstnanec firmy před hromadou plechu, která zůstala z jeho vozu.
„Chudáci lidi, kteří tu žijí. Doufám, že jim všichni přispějeme, že zase brzy začnou normálně žít,“ věřil 25. června brněnský hasič Jakub Káňa, když spatřil zkázu Lužic. A nemohl pochopit, že nezahynulo více osob, neboť ulice Lužic připomínaly válečnou frontu, třeba rozstřílená syrská města s hořícími automobily.
Stromeček letos ani moc nechcu
Přání hasiče se zatím splnilo jen částečně. „Z nejhoršího jsme venku,“ věří důchodkyně Dana Svobodová. „Ale pořád nejsme u konce, však vidíte sám.“ V předsíni právě řemeslník pokládá dlažbu, s opravou některých místností se ještě nezačalo, jen kuchyň je úplně nová. „Dodělali jsme ji před dvěma dny, mohu vás pozvat na oběd?“ zeptá se žena s typickou slováckou pohostinností. Odmítám, nechci překážet v práci.
Nikde ale nevidím vánoční stromeček. „Letos stromeček nemáme, a ani ho teď nechcu. Na to opravdu není nálada,“ říká žena. „Stačí nám tenhle svítící andělíček,“ ukazuje plastovou figurku na baterie.
„Hlavní je, že zase máme střechu nad hlavou,“ dodá při mém odchodu. Tornádo totiž mnohatunovou ocelovou konstrukci střechy u Svobodů změnilo v hromadu šrotu. „Tak pěkné Vánoce,“ loučím se, nejsem si ale jist, jak pěkné budou v Lužicích. Určitě smutnější než před tornádem.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
