Šťastné konce: Když náhody mění životy lidí i zvířat

„Vanessu mám už dva roky. Přitoulala se ke mně jako tříměsíční, nemocné mrně, vylezla mi na klín, mrkla na mě a bylo vymalováno. Jela se mnou domů,“ vzpomíná Katka na den, kdy ji do života přišla její kočičí společnice. Vanessu trápil silný zánět dýchacích cest, ale péče veterináře i Katky zabrala a tak se kočičí slečna začala zabydlovat. „Byla moc vděčná. První měsíc spala jedině na polštáři u hlavy a pak už si přivlastnila úplně všechno,“ směje se Katka.

Vanessa to ale neměla zrovna jednoduché. Po kastraci se jí vytvořily srůsty, což způsobilo řadu problémů a všechno zakončila následná reoperace. A i když každý majitel zvířete ví, že veterinární péče není nic levného, Katka má jasno. „I kdybych měla měsíc ‚lízat omítku‘ místo jídla, tak to udělám. Dám cokoliv za to, aby se Vanessa měla skvěle a byla zdravá,“ říká rozhodně Katka. „A i když je to náladová paní domácí s princeznovskými manýry, nikdy bych za nic nevyměnila ten moment, kdy jsem se rozhodla vzít si ji domů.“

Náhodný rodinný azyl

Katčina máma pracuje v malém městě na firmě, poblíž které je fotbalové hřiště a nová zástavba. Okolí jako stvořené pro kočičí tuláky. A tak se stalo, že se jí tam začaly objevovat kočky různého věku i stavu – toulavé, ztracené, nemocné nebo březí. Proto bylo třeba s tím něco udělat. Všechny tak čeká veterina, kastrace a dostanou možnost trvalého útočiště. „Teď se máma stará o čtyři kočky a jednoho kocourka,“ vypráví Katka, která s péčí o chlupáče pomáhá. „Všechno to jsou kočičky z ulice. Dvě se k nám chodily nakrmit a už zůstaly, jednu jsem tam přinesla já – potkala jsem ji cestou do kavárny, přišla si říct o pomoc. Měla na břiše přilepený kus plastu.“

Šťastné konce: „Jsou pro mě jako mé děti,“ říká Patrik o nalezených kočkách

Svět zvířat

Kočky jsou obecně vnímány jako zvířata, která končí v péči žen. Mezi „kočkaři“ je ale i celá řada mužů, kteří na ně nedají dopustit. Jedním z nich je i Patrik, který už má díky svému velkému a dobrému srdci celou smečku.

Další firemní strávník přibyl díky příbuzné, která našla toulavou kočku, ale kvůli svým vlastním zvířatům si ji nemohla nechat. A poslední, tentokrát kocour, pochází ze vzdáleného města, kde ho mezi sebou jiné toulavé kočky nesnesly. Během posledních týdnů se navíc na firmě dočkaly návštěvy nastávající mámy, která po dvou dnech přinesla ukázat koťata. „Kvůli její těžké nemoci u nás ale bohužel zůstat nemohla. Dovezli jsme ji do nedalekého depozita, kde je o ní postaráno. Potřebuje totiž každý den léky, což by u ní, jako u toulavé kočky, byl problém,“ líčí Katka. Tři koťata z pěti už navíc svůj domov našla. Jedno, hendikepované, poputuje ke Katce, která se rozhodla dát mu domov a Vanesse kočičího parťáka.

Když zvíře otevře srdce i oči

Katka se po příchodu Vanessy začala více zajímat o problematiku toulavých koček a zvířat obecně. A čím více věděla, tím hůř jí bylo. Teď se snaží pomáhat nejen depozitu, kam putovala jejich březí návštěvnice firmy, ale i zvířatům kolem sebe. „Před dvěma týdny jsme našli kocourka v jedné z vedlejších vesnic. Strávil u nás několik dní. Snažili jsme se najít případného majitele přes sociální sítě a obecní rozhlas. Což se podařilo. To štěstí u kocoura i u jeho majitele, když se znovu setkali, bylo neskutečné. Jako kdyby všechno ostatní přestalo na chvíli existovat.“

A proč se vlastně Katka s mámou rozhodly starat o toulavé a opuštěné kočky? „Protože zvíře nemůže za zabedněnost lidí. Názory, že kočka musí mít alespoň jednou za život koťata a že kastrace není správná, patří do středověku. Spousta lidí takhle vědomě nechá namnožit desítky zvířat a pak je místo toho, aby se o ně postarali, někam pohodí a nechají je svému osudu. Není to správné a zvíře si to rozhodně nezaslouží. Takže pokud je možnost, snažíme se pomoci. Protože si myslím, že hlavní příčinou tohoto problému je právě člověk.“

Má příběh vašeho chlupáče také šťastný konec? Pošlete nám ho i s fotografiemi na primamazlicek@iprima.cz. Každý šťastný konec totiž může být inspirací pro ty, kteří ho teprve hledají.