Šťastné konce: Z množírny přes útulek až do vyhřátého pelíšku

Zvířata z množíren trpí nejen zdravotními, ale i psychickými problémy. Veterináře často vůbec neznají, o kvalitním (nebo alespoň pravidelném) krmení si mohou nechat jen zdát a nějaká socializace nebo hygienické návyky v jejich světě neexistují. Nikdo je to totiž nenaučil. Krom toho mají často traumata, trpí separační úzkostí nebo strachem z otevřených prostor. Své o tom ví Eva, která si adoptovala dvě fenky z množírny.

„V roce 2017 jsem našla na internetu fenku, která spolu se svými štěňaty hledala nový domov. Byla využívaná na štěňata bez PP (průkazu původu, pozn.red.), takže její zdravotní stav byl bídný. Jeli jsme se na ni do azylu Russel Rescue podívat s tím, že si necháme týden na rozmyšlenou a pak si přijedeme pro pejska,“ vzpomíná Eva. Jenže člověk míní a pán Bůh mění. „Bella mi skočila na klín a tam usnula. Bylo jasné, že patří k nám. Cestou domů mi pak manžel říkal: ‚To nepotrvá ani týden a pojedeme pro ni, co?‘ A za dva dny jsme si ji vezli domů.“

Šťastné konce: Cesty malých bojovníků k velkým srdcím

Pomáháte zvířatům

„Krutost ke zvířatům, ba již jen lhostejnost k jejich utrpení, je podle mého názoru jedním z nejtěžších hříchů lidského rodu a základem lidské zkaženosti.“ Tato slova měl pronést francouzský spisovatel  Romain Rolland. Možná mluvil o milionech příběhů, které se dnes a denně odehrávají na celém světě. Příběhů, kdy lidská krutost vítězí. Všichni nějaké známe. Ty, které vám přinášíme my, však mají kromě lidské krutosti ještě jedno společné – šťastný konec.

Dnes sedmiletá Bella pochází z odhalené množírny, kde byli všichni psi zabaveni a následně předání zvířecím organizacím do péče. Role továrny na štěňata se na ní velmi podepsala. „Všeho se bála, nechtěla chodit na trávu, tak se venčila na chodníku. Bála se zvuků i napřažené ruky – stačilo, abychom se pro něco natahovali,“ popisuje Eva. Tím ale výčet nekončí. „Bojí se cizích lidí, se psy se vůbec neumí seznamovat, útočí na ně. Když jsme si ji vzali, byla unavený, zničený pes. Do týdne po přestěhování k nám se začalo s nápravou jejího zdravotního stavu.“ A že bylo co napravovat.

Noví majitelé se museli smluvně zaručit, že Bellu vykastrují. Měla zánět dělohy, ulámané a uhnilé zuby do té míry, že byla postižená i nosní kost. A se zdravotními problémy se potýká do dnes. „Bella má slinivkovou dietu a opakující se záněty, kdy musí být na kapačkách, protože kolabuje,“ dodává Eva s tím, že u těchto psů je potřeba počítat s větší časovou i finanční náročností. Sama si to potvrdila adopcí druhé fenky z množírny – Sofie.

Strachy se mi pokálela na ruce

„Rok po adopci Belly jsem našla na internetu informace o další odhalené množírně. A fotku fenky, která měla být za pár měsíců k adopci,“ vzpomíná Eva na to, jak přišla k druhé psí společnici, která byla tou dobou v péči azylu Handipet Rescue. „Zavolali jsme tam, napsali něco o sobě, 13. října loňského roku jsem se pak jela seznámit s nahou psí slečnou a začátkem listopadu už jsem jela do azylu s prázdnou přepravkou,“ popisuje Eva den, kdy si domů přivezla Sofii.

Dnes dvouletá Sofie a další psi, kteří pocházeli od množitelky, byli silně začervení, zvraceli krev a měli krvavé průjmy. Sofie byla po příchodu do azylu hospitalizována na veterině, její štěně bohužel zemřelo – mělo břicho plné parazitů. „Sofie se mi strachy pokálela na ruce, když jsem ji první den nesla ven, aby se tam zkusila vyvenčit. A pak se počůrala v panice, když kolem nás prošel pes. S ní je to horší. Zatímco Bella se od cizích nechá pohladit a je extrémně mazlivá, Sofie není kontaktní s cizími lidmi, straní se a schovává se,“ líčí Eva dopad života v množírně na psychiku malé Sofie. „Potřebuje na všechno daleko víc času. Ale doma je jako vyměněná. Je veselá, lítá jako kometa.“

I přes tohle všechno, co se zachráněnými fenkami celá rodina prožila, by Eva neměnila. „Pes bez PP se pouze adoptuje, nekupuje od množitele – toho jsem se držela. A tak máme naše holky. Kdo se bojí vzít si dospělého nebo staršího psa proto, že už ho třeba nebude mít tolik rád, jako štěně, tak ať to hodí za hlavu. Protože ten dospělý pes na rozdíl od štěněte ví, že vlídné zacházení a láska není samozřejmá věc. A dává to najevo každý den.“