Svérázný vtip: Laudovo ucho se po letech našlo na místě jeho nehody

Mžení, krátké přeháňky, chlad jako na podzim, zkrátka podmínky tolik typické pro klání na pověstné Severní smyčce Nürburgringu. Blíží se start Velké ceny Německa 1976. V první řadě stojí na prvním místě McLaren Jamese Hunta, hned za ním rudé Ferrari s číslem 1, což neznačí nic jiného, než že jeho volant svírá úřadující světový šampion. Jmenuje se Niki Lauda a ještě netuší, že dnešní den navždy změní jeho život.

Mraky nad okruhem se nedají odradit od svého záměru a aspoň tu a tam spustí trochu deště. Odkládání startu provázejí různé zvěsti o stavu trati. Jisté je, že dráha bude převážně mokrá. Lauda se rozjíždí na dvojku, ale dává příliš mnoho plynu. Obrovská zadní kola se notně protáčí, což je u druhého převodového stupně ještě nepříjemnější nežli na jedničku. Normální první kolo, pořádně kluzké, Niki se propadá až na desáté místo. Trať ale rychle osychá, a tak hned po prvním voze míří rudé Ferrari č. 1 do depa. Dobrá rychlá výměna na suché gumy a rychle zpátky na dráhu.

Ohnivé drama na kilometru 10,55

U kilometru 10,55 trať mírně uhýbá vlevo a jezdci se dostávají do místa zvaného Bergwerk (důl). Laudovo Ferrari vybírá levou zatáčku, na jejímž vrcholu se však dotýká kamenného obrubníku. Zhruba ve dvousetpadesátikilometrové rychlosti se vůz náhle prudce stáčí doprava, proráží ochranné ploty a je vržen zpět, přičemž při nárazu uletí nádrž a dřevěné sloupky strhávají jezdci z hlavy ochrannou přilbu.

Ve stejné chvíli exploduje utržená nádrž a k nebi stoupá mrak hustého štiplavého dýmu. Ztrátou přilby se přerušuje přívod životadárného kyslíku. Hoří všechno ­– benzin, laminát, guma, polyester i slitiny hořčíku. Ohnivé peklo o teplotě 900 °C, které se rozpoutává, je nepředstavitelné a amatérské záběry pořízené náhodným divákem dodnes vzbuzují nepříjemné pocity. Později se ukáže, že tyto hrůzné vzpomínky zahalila v paměti jezdce milosrdná tma.

Drama však zdaleka nekončí. K osudnému místu se řítí Hesketh Guye Edwardse, který se protahuje mezi vrakem a svodidlem a opodál zastavuje. Podobné štěstí už ale nemá Surtees Bretta Lungera, který zachytává hořící vrak Ferrari a vytváří na trati zátaras, do kterého vzápětí vlétá další Hesketh Haralda Ertla. Uprostřed této bizarní pohřební hranice leží v troskách svého vozu zhroucený Lauda a řve bolestí. Duchapřítomní jezdci včas přiskakují a vyrvávají nebohého mistra světa z plamenů. Nejvelkolepější je čin italského závodníka Artura Merzaria, který prošel plameny jako pánbůh a odepnul Nikiho pásy. Je skutečně nezištným zachráncem, protože ani před havárií, ani po ní nenašel na Laudovi nitku čistou a vytrvale jej hanil na stránkách italského tisku.

Zachránci pokládají bezvládné tělo vedle tratě, zatímco doráží první pomoc. Přes Laudův obličej se táhne červená skvrna, závodník dýchá trhaně a přes zápěstí má silný krvavý pruh. Chvíle, než dorazí sanitka, působí jako věčnost. Když místní rozhlas oznamuje, že Niki Lauda těžce havaroval a že závod bude znovu odstartován, propukají někteří diváci v jódlování a radostný pokřik. Není totiž tajemstvím, že Lauda, ač na Ringu v závodech velmi úspěšný, se před startem ostře stavěl proti konání závodu na této záludné, bezmála třiadvacetikilometrové trati.

Závodění zde se mu zdálo nesmyslně riskantní. V knize Mé roky s Ferrari o tom napsal: „Když jsem závodil v nižších kategoriích, o bezpečnost jsem se příliš nestaral a vedle ‚normální‘ nebezpečnosti automobilového sportu jsem akceptoval také zbytečná nebezpečí. Přirozeně, že jsem byl konfrontován se smrtelnými haváriemi, ale ty se mě přímo nedotkly, protože vždy zůstávala otevřená otázka, zda si to jezdec nezavinil vlastní chybou. Třeba večer před závodem příliš pil nebo zkrátka nebyl dost dobrý.

Změnilo se to až poté, co jsem patřil ke světové třídě a kdy jsem prožíval případy, že umírali stejní jezdci jako já. Směšnost hasícího přístroje při smrti Rogera Williamsona, svodidla v JAR, která se rozestoupila, když proti nim najel Peter Revson, nebo stětí Helmuta Koinigga ve Velké ceně USA. Když je člověk s tím vším konfrontován a nechá vše při starém, je prostě idiot.“ Před závodem na Nürbugringu v roce 1976 se však Lauda podvolil přání většiny jezdců a rozhodl se na této předválečné dráze ještě jednou naposledy startovat.

Blažené bezvědomí

Laudova paměť se znovu upomíná až na okamžik, kdy je vrtulníkem transportován do nemocnice v Manheimu specializované na popáleniny. V tu dobu sice neměl vlivem sedativ žádné bolesti, cítil však, jak mu otékají oči. Ukazuje se, že spáleniny na obličeji, na hlavě a rukou nejsou životu nebezpečné, na rozdíl od škod způsobených na plicích a v krvi při vdechování výparů hořícího benzinu.

S Nikim to nevypadá růžově, jeho pověstný počítač v hlavě to však přes veškerou intenzivní bolest vidí jasně, jak později popsal ve své knize: „Buď bude moje tělo silnější než otrava a přežije, v opačném případě zemře. Ale co bude s očima? Jsem připoután, slepý a němý. Přichází nějaký muž, rozumím, že je to kněz. Neříká vůbec nic laskavého, na takové poslední pomazání lze zemřít jako na šok!“

Čtvrtého dne se nicméně krevní obraz i plíce natolik zlepšují, že je jasné, že Niki Lauda bude žít. Nastává martyrium plastických operací spojených s palčivým svěděním a bolestí způsobenou adaptací kožních implantátů na hlavě pocházejících původně ze stehna pacienta. Díky Laudově racionální povaze se však rozhodujícím kritériem pro návrat do společnosti nestává estetické hledisko, ale čistě zdravotní stav.

Už za šest neděl po nehodě sedí k nepoznání spálený Lauda znovu v kokpitu Ferrari 312 T2 na startovním roštu v italské Monze a čtvrtým místem v závodě vysílá do světa, mezitím naplněného různými pochybovači, jasný vzkaz: „Ještě jsem tady!“ V konečném účtování ročníku však nakonec o jeden bod vítězí Angličan James Hunt, který se umísťuje jako třetí v šílených podmínkách závodu konaného na okruhu v japonském Fuji.

Okolnosti dramatické sezony 1976 i Laudovy nehody jsou poměrně věrně vykresleny ve filmu Rush, který už mnohem méně pravdivě vypovídá o vztahu obou velkých jezdců, který byl ve skutečnosti velmi vřelý. Niki Lauda si spravil chuť v roce 1977, kdy se stal podruhé mistrem světa. V roce 1979 se závodění vzdal, aby se na scéně znovu vynořil o tři roky později v kokpitu McLarenu. Na konci sezony 1984 jej statistici opět zaznamenávají na prvním místě, závodění definitivně zanechává o rok později v největším rozpuku turboéry. Po osudném prvním srpnu 1976 se formule 1 na starý Ring už nikdy nevrátily.

Humorný návrat po třiceti letech

Na závěr ještě jedna, pro Laudův život tolik příznačná historka. Když jej přátelé v čele s někdejším všemocným bossem formule 1 Berniem Ecclestonem a závodníkem Arturem Merzariem („prošel jako pánbůh plameny a odepl hořícímu Nikimu pásy“) po třiceti letech vzali na místo, kde v roce 1976 málem uhořel, jeden z členů družiny Laudu přivolal k sobě s tím, že v trávě cosi našel. Bylo to prasečí ucho.

Jak známo, Niki si se svým ohněm znetvořeným zjevem hlavu nikdy moc nelámal a netrápilo ho, že mu jeden ze sluchových orgánů prakticky chybí. Nad nálezem „svého“ uhořelého ucha, které vypečený kamarád do trávy předem narafičil, se smál, až se za břicho popadal, zatímco přítomní novináři střídali stavy zděšení se znechucením. Takový byl Niki Lauda, muž, jehož nevšední osobnost dalece přesáhla hranice automobilového sportu.