SVĚTOVÉ HVĚZDY EXKLUZIVNĚ: Jágr musí být vzorem pro každého hokejistu, říká Anže Kopitar

Anže, co se vám vybaví, když se řekne český hokej?
Na to mám rychlou odpověď. Napadne mě jediná osoba – samozřejmě Jaromír Jágr. Měl jsem to štěstí, že jsem byl letos v Pittsburghu u toho, když mu Penguins vyvěšovali dres s číslem 68 pod střechu arény. Bylo to moc hezké.

Češi měli odjakživa spoustu vynikajících hráčů, Jágr je ale u mě jasná jednička. Mám za to, že musí být vzorem pro každého hokejistu na světě; ať už je z Česka, ze Slovinska, nebo z Kanady.

Stihli jste si při vyvěšování jeho dresu popovídat?
Pořádně bohužel ne. Jaromír šel při předzápasovém rozbruslení na led s týmem Pittsburghu, já tam přijel za Los Angeles Kings. Takže jsme si akorát potřásli rukou, stačil jsem mu nanejvýš pogratulovat. Snad jindy... Celá ta akce s dresem na mě každopádně udělala veliký dojem. Měl moc hezký proslov. Fakt bylo zajímavé pozorovat, jak moc pro pittsburský klub a tamní fanoušky znamená. Pořád je to machr.

Někteří fanoušci dokonce Penguins nabádali, že by mu ještě měli nabídnout smlouvu. V 52 letech.
(smích) Cítím k Jágrovi nesmírný respekt, tomuhle už ale nevěřím. Asi by to už nefungovalo.

I vám je už ostatně šestatřicet. Je hodně těžké hrát NHL v takovém věku?
Určitě je to jiné, než jaké to bylo před pěti, deseti roky. Člověk dělá všechno trochu pomaleji, na to si prostě musíte zvyknout. Klíčové je umět si všechno rozumně rozvrhnout. Musíte vědět, kdy je správné trénovat a kdy je správné odpočívat.

Tohle se profihokejista v průběhu kariéry naučí. Už své tělo znám. Vím, co je pro něj dobré. Svou energii čerpám z 99 procent od rodiny. Když přijdu domů a můžu si hrát s dětmi, je to pro mě báječná mentální regenerace. Ale ano, přesně jak říkáte – na ledě je to už dnes pro mě jiné. Vždyť já hraju NHL od roku 2006. A od té doby se tahle soutěž obrovsky změnila.

V čem?
Je mnohem rychlejší. Při zápasech dochází k menšímu počtu fyzických kontaktů, už nevidíte tolik bitek. Naopak si všimnete většího množství technických hračičků, kteří navíc skvěle bruslí. Před patnácti lety jsem byl v NHL počítaný mezi prcky, přestože se rozhodně nepovažuji za zvlášť malého. Teď při utkáních téměř nenajdu nikoho, kdo by byl vyšší než já. Zato, jak jsem už naznačil, spousta hráčů je na druhé straně mnohem rychlejších.

Když už se bavíme o minulosti, vybavíte si své první mistrovství světa?
Ano, to bylo v roce 2005. Pamatuju si na něj velmi dobře.

Pro Čechy je to důležitý šampionát. Parta kolem Jágra to v Rakousku celé vyhrála.
Důležité to ale bylo i pro mě. Bylo to poprvé, co jsem mohl sdílet kabinu se svými dětskými vzory. Najednou jsem byl v nároďáku spoluhráčem takových es, jakými byli Tomaž Razingar, Marcel Rodman, Ivo Jan. Páni! Na ně všechny jsem jako kluk koukal s otevřenou pusou. Všichni z nich se ke mně chovali hezky, i proto si na to vzpomínám tak rád.

Ono šlo celkově o dost pozoruhodné mistrovství. NHL zrovna zastavila výluka, takže nejlepší hokejisté planety zamířili právě na turnaj do Vídně a Innsbrucku. Češi se vytasili s Jágrem, Kanaďané s Brodeurem a Thorntonem, Rusové s Ovečkinem, Švédové s bratry Sedinovými. Pro mě to bylo něco nezapomenutelného. Svým způsobem šlo o generálku na to, co mě v kariéře čekalo později. Při zápasech NHL jsem pak tyhle mistry potkával pravidelně.

Na světovém šampionátu jste si pak zahrál i v roce 2015, kdy se turnaj konal v Česku. Co vám z něj utkvělo v paměti?
Hlavně to, že jsme měli podobný tým jako rok před tím na úspěšné olympiádě v Soči 2014. Tam jsme dokázali porazit Slováky. Jenže tentokrát nám to nějak neklapalo. V Ostravě jsme sice zahráli dobře proti Bělorusku, neproměnili jsme ale strašnou spoustu šancí, takže jsme prohráli 2:4. Třeba proti Slovákům jsme pak sice vedli, nakonec to však taky nedopadlo dobře. Snad i proto, že rozhodčí v jednu chvíli nepostřehl faul, kterého se na mně Slováci dopustili. Sestoupili jsme z elitní skupiny, ovšem i tehdy to mohlo skončit jinak.

Musím uznat, že máte fantastickou paměť. Je poznat, že pro vás světové šampionáty hodně znamenají.
Na každém z nich jsme se slovinským nároďákem hráli srdcem. Ale co naděláte – ne vždycky to pro nás mělo šťastný konec. Na takhle krátkých turnajích to už tak chodí. Co nám pomohlo v Soči, to se jindy obrátilo proti nám. V každém zápase můžete mít šanci, nedá se to ale předem odhadnout. Zatímco jeden brankář je zničehonic nepřemožitelný, jinému tam spadne všechno. Někomu bude přesilovka šlapat, druhému přestane fungovat. Takový je hokej.

Na letošním MS v Česku budete chybět. Slovinsko z elitní skupiny před časem sestoupilo. 
Musíme se smířit s realitou, tak to prostě je. Ve Slovinsku máme k dispozici tak úzkou hráčskou základnu, že když se sem tam dostaneme do elitní skupiny mistrovství světa, je to tak trochu úkaz. Samozřejmě, že se soupeři typu Kanady, Česka a Švédska by se chtěl měřit každý, jenže pro nás to není samozřejmost. Když se zrovna dostaneme na vlnu, může se to podařit. Jindy ne.

Momentálně hrajeme MS skupiny B, ale já osobně doufám, že slovinský hokej půjde zase nahoru. Věřím, že po nás přijde generace, která zase bude patřit k nejlepším. I dnes máme být na co hrdí. Myslím si, že co se týká hokejových výsledků, mohou nám leccos závidět i některé větší země.

Vy byste letos na MS stejně nebyl k dispozici, protože se vám v NHL s Los Angeles Kings daří a souběžně se šampionátem budete zřejmě bojovat o Stanley Cup. Můžete dojít daleko?
Pro nás v Kings je to zajímavá sezona. Její začátek nám vyšel skvěle, pohybovali jsme se kolem čela celé NHL. Pak jsme se bohužel trochu zasekli. Zpětně vlastně ani nevím proč. Jenže i tohle k hokeji patří. Někdy se vám přestane dařit. A ať děláte, co děláte, prostě to nejde zlomit. Patláte se v tom dokonce i v zápasech, kdy hrajete celkem dobře: zápas skončí a vy máte na kontě další porážku.

Jakmile se vám prohry uhnízdí v hlavě, je zle. Nám v únoru pomohla změna trenéra, kdy Todda McLellana nahradil jeho dosavadní asistent Jim Hiller. Najednou se nám hrálo líp, měli jsme víc energie. Vždycky nakonec záleží na jediném: nasbírat během sezony dostatek bodů.

Sám k tomu vydatně pomáháte. I v šestatřiceti jste jedním z nejproduktivnějších hráčů Los Angeles.
U nás se na tohle moc nehraje. Tradičně nepatříme k týmům, které se opírají o hráče se sto a více body za rok. Nemáme Nikitu Kučerova jako Tampa, Davida Pastrňáka jako Boston. Sázíme na týmový výkon. Připouštím, že náš hokej nemusí být pro každého líbivý, jenže, upřímně, pokud je na konci vítězství, vůbec mi to nevadí. Na konci sezony nezáleží tolik na individuálních statistikách, ale na tabulce týmů a získaných bodech.

Na cestě do play off vám pomáhá český brankář David Rittich. Jaké je sdílet kabinu s tímhle vyhlášeným vtipálkem?
To je skvělý člověk! A máte pravdu, velký srandista. David toho fakt hodně napovídá, je samý fórek. Baví mě. Je bezvadné, že u nás dostal pořádnou šanci. Za Kings dokázal v této sezoně už několikrát zachytat extrémně dobře.

Anze Kopitar is a future HHOFer. And it's actually amazing he's still playing in one of toughest roles among all forwards in the NHL despite that he's 36 years old already. https://t.co/XEfub1xWYh pic.twitter.com/VndjA2b5Ik

— Rono (@RonoAnalyst) March 28, 2024

Doma vám při boji o třetí Stanley Cup fandí dvě děti, sedmiletý Jakob a devítiletá Neža. Budou z nich také sportovci?
Sport je baví, mají kvůli němu dost nabitý program. Jakob hraje hokej, i v létě piluje na zimáku své dovednosti při speciálních kurzech. Neža se zase věnuje krasobruslení. Vidíte, u nás všech zjevně platí, že led je naším osudem… Jakob i Neža jsou každopádně velmi cílevědomí a pracovití. Když už něco dělají, snaží se to dělat pořádně. Moc rád je v tom podporuji. Vozit je na tréninky? Být jim oporou? To je pro rodiče to nejmenší, co mohou udělat.

Autor je novinářem slovinského deníku DELO

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Nejvýdělečnějším fotbalovým koučem je Diego Simeone. V českém žebříčku vede trenér Slavie