SVĚTOVÉ HVĚZDY EXKLUZIVNĚ: Vyhrál poslední Stanley Cup pro Kanadu. Češi ho ale vypískali

Jen pojďte dál!

Sympatický 56letý Kanaďan naznačí, abychom vkročili za dveře, kam se obyčejný smrtelník jen tak nedostane. Do několika vycíděných místností kousek od ledové plochy, které jsou určené jen pro legendy slavného klubu Montreal Canadiens.

On patří k nim.

Vincent Damphousse je jeden z hrdinů, kteří v roce 1993 nejen pro Canadiens, ale i pro celou Kanadu vybojovali dosud poslední Stanley Cup. V exkluzivním rozhovoru vypráví o pověrčivém spoluhráči Patricku Royovi. O trenéru Jacquesi Demersovi, jenž se až k stáru přiznal, že neumí ani číst, ani psát. Ale i o spoustě Čechů, které během kariéry potkal.

Co vás napadne jako první, když se řekne český hokej?
Má první zkušenost s českým hokejem spadá do roku 1991. Byl jsem hodně mladý, měl jsem něco přes dvacet let. Tenkrát mě nominovali do kanadské reprezentace pro mistrovství světa, před šampionátem jsme odehráli dvě přípravná utkání v Praze. Tehdy jsem byl u vás poprvé. A pamatuji si, že jsme hráli proti největšímu hráči té doby, Růžičkovi.

Co si z těch utkání vybavíte?
Že pražský zimák byl vyprodaný. A kdykoliv jsme se dotkli puku, publikum pískalo. Na něco takového jsme z Kanady nebyli zvyklí, u nás se místo pískání bučelo. Páni, to pro nás fakt byla novinka. Jinak se mi ale v Praze moc líbilo. Zašel jsem si tam na večeři, poznal jsem, že u vás žijí dobří lidé. Jinak mám ale s Čechoslováky ještě jinou zkušenost, dřívější, z roku 1986. Tehdy jsem v NHL přišel do klubu Toronto Maple Leafs, bylo mi osmnáct. Coby frankofonní Kanaďan jsem neuměl anglicky. A v týmu jsem se potkal se dvěma Čechoslováky – s Peterem Ihnačákem a Miroslavem Fryčerem.

Rozuměli jste si?
Moc! Kápli jsme si do noty, protože jsme na tom byli podobně – kvůli nedostatečné znalosti jazyka, určitému pocitu izolovanosti. S Peterem a Mirem jsme navíc hráli ve stejné lajně – já byl levé křídlo, Miro pravé, Peter centr. Jelikož byli starší, učil jsem se od nich. Dodnes si třeba pamatuji radu, kterou mi dal Peter. Povídal: „Vinny, přestaň s tím věčným nahazováním puku. Nezbavuj se ho tak snadno. Když bude potřeba, přijedu a pomůžu ti.“

To jsem si zapamatoval i do další kariéry. Spousta kluků se dostane k puku, ani se nerozhlédnou a rychle ho nahodí do útočného pásma. Obránce soupeře si pak pro kotouč v pohodě dojede, vy o něj přijdete. Peter mě nabádal, ať jsem při hře trpělivější. Ať si puk pokryji a počkám na správnou příležitost. Byla to dobrá rada. S Mirem si vlastně připsali asistenci na můj první gól v NHL. V Minnesotě mi to Miroslav krásně přihrál před branku a já překonal gólmana Kariho Takka. Pořád mám puk z toho zápasu doma.

Fryčer bohužel nedávno zemřel, ještě před tím mu ale vyšla skvělá kniha, která se jmenuje Můj divoký hokejový život. Byl opravdu tak divoký, jak se traduje?
Mimo hokej jsme spolu moc času netrávili. Pamatuji si ale, jak v Torontu příliš nevycházel s koučem Johnem Brophym. Jeli jsme autobusem z nějakého zápasu a Miro se do Brophyho nahlas přede všemi pouštěl. Tehdy jsem si říkal: „Teda, na tohle bych si fakt netroufnul.“ Ke mně se ale vždycky choval skvěle. Miro byl supertalentovaný, hrál chytře. Ano, měl nějaké nehokejové problémy. Byl ale bezesporu hodně dobrý hokejista.

Ještě jednoho českého spoluhráče jste měl – Martina Ručinského.
S Martinem mám výjimečný vztah, přestože se poslední dobou moc často nevídáme. Považuji ho ale za skvělého kamaráda. Za jednoho z nejlepších, které jsem si v hokeji našel. V Montrealu pro mě byl i výborným spoluhráčem v lajně. Já byl centr, on mi hrál na levém křídle. Hráli jsme spolu skoro poslepu, hodně se nám dařilo. Užili jsme si i dost legrace mimo led.

Myslím, že Češi a frankofonní Kanaďani mají hodně společného. Vím o tom, že si mnoho z nich rozumí nejen v hokeji, ale i v jiných oblastech. Jestli se Martin k tomuhle našemu rozhovoru dostane, tak bych ho rád pozdravil. Občas si sice napíšeme, ale nevídáme se. Nemůžu se dočkat, až se zase potkáme!

V jiném díle tohoto rozhovorového seriálu nám Anže Kopitar prozradil, že pro něj český hokej vždycky znamenal Jaromíra Jágra. Jak vy vzpomínáte na Jágra jako na soupeře?
Proti Jaromírovi jsem se toho v kariéře něco nahrál. Je o něco mladší, takže do NHL vstoupil trochu později. Vlastně mi trochu připomínal Růžičku – taky byl velký, taky jste ho jen tak neobrali o puk. V krytí kotouče byl opravdu vynikající. Kromě toho samozřejmě disponoval spoustou dalších předností – měl dobrou střelu i nahrávku. Vůbec nejúžasnější u něj ale bylo – stejně jako třeba u Maria Lemieuxe – právě to, že jsme mu prostě nevzali puk.

Vždy měl správné postavení, že jste se přes něj nedostali. Byl trpělivý, velmi chytrý, na ledě dělal dobrá rozhodnutí. Jakmile přišel do NHL, hodně tuhle soutěž ovlivnil. Věděli jsme, že je ve své vlasti velká hvězda. Brzy se ale stal velkou hvězdou i v Severní Americe. Je to skvělý hokejista, který na vrcholové úrovni hraje i po padesátce. To je úžasné.

Hodně jste toho odehrál i proti další české legendě Dominiku Haškovi. Bylo to proti němu těžké?
Hodně těžké! Prostě jsem mu nemohl dát gól. Ze začátku jsem vůbec nechápal styl, kterým chytal. Z našeho pohledu byl totiž hodně zvláštní. V Americe čelil zkraje svého působení velkému nepochopení, v Chicagu ho do branky ani příliš nepouštěli, dávali přednost Belfourovi. Hodně za to mohl ten jeho neortodoxní způsob chytání.

Nám na začátku přišlo, že se na ledě jen tak plácá, jenže on při tom dokázal zneškodnit spoustu střel. Časem lidi pochopili, že je ve skutečnosti velmi technicky zdatný a chytrý brankář. Dnes už je všem jasné, že šlo o jednoho z nejlepších gólmanů všech dob. Měl fantastickou úspěšnost. Třeba při angažmá v Buffalu na něj létalo obrovské množství střel, přesto si s tím uměl poradit.

Bezpochyby dělal věci, které jsme nikdy před tím neviděli. Ležel třeba na ledě a vykopával puk vytrčenýma nohama, různě se před brankou převaloval, schválně pouštěl hokejku, aby byl rychlejší. Už jste měl pocit, že jste ho překonal, jenže on stejně udělal něco, čím na vás vyzrál. Dominik byl superstar NHL. Jedním z nejlepších brankářů planety.

Jeho velkým rivalem byl Patrick Roy, váš montrealský spoluhráč. Čím byl Roy výjimečný?
Myslím, že největší Patrickovou předností byla soutěživost. Byl to vítězný typ. Čím většímu tlaku čelil, tím líp chytal. Proto si v play off udělal jméno tím, že své týmy dovedl hned k několika Stanley Cupům. Nebyla to náhoda – jakmile šlo do tuhého, nastával jeho čas. Zatímco ostatní trápila nervozita a strach, Patrick zůstával klidný. A své sebevědomí přenášel na ostatní spoluhráče. To sebevědomí někdy hraničilo až s drzostí, proto jsou lidé, kteří jej mají za nafoukaného. Jenže právě tohle sebevědomí jej předurčovalo k vítězstvím.

Byl navíc typem, který prostě neakceptoval, aby se kdokoliv z jeho spoluhráčů spokojil s průměrností. Po všech požadoval, aby ze sebe vymáčkli to nejlepší. Co si vybavuji, byl jediným brankářem v mé kariéře, který byl schopen se v tomto duchu nahlas projevit i v kabině. Říct: „Hele, Vinny, prober se! Potřebujeme, abys hrál líp!“ A takhle dokázal usměrnit kohokoliv. Byl náročný na sebe, hodně tedy i očekával i od svých spoluhráčů.

O Royovi se vyprávělo, že byl obrovsky pověrčivý. Že si třeba při zápasech povídal s tyčkami. Bylo to tak?
Všichni brankáři jsou podivíni. (smích) A Patrick nebyl výjimkou. Ano, byl pověrčivý. Nedivím se, brankáři bývají v hokeji ti nejpověrčivější. Žijí si ve svém vlastním světě, schovaní pod maskou. Při zápasech s námi nesedí na střídačce, jsou na to sami. Takže mnoho věcí, které dělají, je opravdu docela bláznivých.

Přestože jste tou dobou už nebyli spoluhráči, pamatujete si, jak se na ledě popral se soupeřovými brankáři Vernonem nebo Osgoodem?
Jasně. A ano, taková věc nebyla zrovna zvykem. Když ho z Montrealu vyměnili do Colorada, vznikla obrovská rivalita mezi jeho týmem Avalanche a Detroit Red Wings. Colorado se tehdy tak trochu samo pasovalo na klub, z něhož vyroste nová vítězná dynastie. A Detroit do toho vyhrál několik Stanley Cupů. Proto to mezi nimi v play off vřelo. Patrick těmi šarvátkami podle mého chtěl poslat jasný vzkaz svým spoluhráčům: „Pokud to na nás soupeř bude zkoušet, nemám problém se do toho taky zapojit. Když už to budou přehánět, klidně se poperu.“ Vlastně jde jen o další způsob, jakým Patrick stmeloval své mužstvo, aby drželo opravdu pohromadě.

Neměl jste jen mimořádné spoluhráče, ale i trenéry. Třeba Jacquese Demerse. Čím byl jedinečný?
Už jen tím, že jsem pod ním získal svůj jediný Stanley Cup. Byli jsme si hodně blízcí. Když mě Toronto v roce 1992 vyměnilo do Montrealu, i pro Jacquese to byla v Canadiens první sezona. Oba jsme tedy měli společné, že jsme měli ostatním co dokazovat. Jacques uměl se svým týmem báječně komunikovat, pro celý tým vlastně plnil funkci druhého otce. Nebavil se s námi jen o hokejových záležitostech, o tréninku. Ptal se mě také na rodiče, na bratra, rodinu. Jestli jsou všichni v pořádku. Šlo mu samozřejmě o to, aby jeho hráči byli stoprocentní na ledě, zároveň se ale snažil i o to, aby byli v pohodě i když se zrovna nehraje. Měl hodně lidský přístup.

V týmu také dokázal najít správnou roli pro každého. A to není snadná věc! Představte si, že máte 25 hráčů a každý má být spokojený. Jemu se to vedlo, všichni jej respektovali. Jistě, někdo hrál víc, někdo míň. I ty méně vytěžované ale dokázal přesvědčit, že jsou pro mužstvo důležití.

Ještě něco na něm bylo nevšední. Až k stáru přiznal, že je negramotný. Neuměl číst ani psát, přitom se z něj stal jeden z nejlepších koučů NHL! Jak je to možné? Někdy prý třeba schválně předstíral, že čte noviny…
Ano, měl své triky.

Nikdy jste v kabině nepojali podezření?
Nikdy. Něco takového vás upřímně řečeno ani nenapadne, takže to moc nehlídáte. Jakmile trenéři vejdou do kabiny, musí hlavně umět dobře mluvit. A to Jacques dovedl skvěle. Jeho proslovy šly od srdce, byl fantastický motivátor. Číst při tom nic nemusel; sestavu mohl na tabuli napsat někdo jiný, na to měl asistenty. Před zápasem jen přišel a řekl nám, co potřeboval. Upřímně – je mi jedno, jestli uměl nebo neuměl číst a psát. Pro mě tak jako tak zůstane skvělým člověkem. Jsem rád, že se odhodlal k tomu říct o sobě pravdu. Asi to pro něj nebylo jednoduché; možná si připadal méněcenný. Ve skutečnosti to ale vůbec nic nemění na tom, jaký je Jacques člověk. Vlastně si ho naopak vážím ještě víc kvůli tomu, čím si musel projít.

S Demersem i Royem jste byli u posledního kanadského Stanley Cupu pro Kanadu. Jak je možné, že se to od triumfu Canadiens v roce 1993 nepovedlo žádnému jinému kanadskému týmu zopakovat?
Myslím, že důvodů bude víc. Podle mého k nim patří třeba to, že pro kanadské týmy je těžší uspět v současné éře platových stropů. Jak to? Jen zkuste do Kanady nalákat hvězdy za finančních podmínek, které jsou z obou stran rozumné. To není nic jednoduchého, hráči chtějí hrát spíš v USA…

Podívejte se na Toronto – jejich eso Matthews bere 13 milionů dolarů. McDavid má v Edmontonu 12,5 milionů. A srovnejte to s americkými celky typu Floridy, Tampy, kde i nejproduktivnější hráč ligy Kučerov dostává „jen“ devět a půl milionů. Za srovnatelnou hráčskou kvalitu si v Kanadě prostě musíte připlatit. Kanadský tým má kvůli tomu obvykle jen krátké časové okno, během něhož se může pokusit o sestavení vítězného mužstva.

Zrovna Toronto má teď těch hvězd víc – vedle Matthewse i Tavarese, Nylandera, Marnera…
Ano, Toronto se vydalo po téhle cestě, zajímavé hráče mají i ve Winnipegu, Vancouveru. Musíte ale vzít v potaz i to, jak velká je v NHL konkurence. Dobrých mužstev je tolik! Podle mého teď nebude vůbec výjimkou, když klub nevyhraje Stanley Cup třeba 50 let. Montreal to nedokázal už 30 let, Toronto přes půl století. A obecně nejde jen o Kanadu, vždyť mnoho týmů zatím nevyhrálo Stanley Cup ani jednou. V éře platových stropů jsou rozdíly mezi jednotlivými mužstvy minimální.

Za nejlepšího hráče, proti kterému jste kdy hrál, jste v jednom rozhovoru označil Maria Lemieuxe. Byl ve vašich očích opravdu lepší než Wayne Gretzky?
Oba byli výjimeční. S Mariem jsem si zahrál v juniorech. Viděl jsem, jak na ledě dokázal dominovat. A to den co den! Proti Gretzkymu jsem hrál především v 90. letech, kdy už se jeho kariéra chýlila ke konci. Pořád byl samozřejmě výborný, ale už to nebyl ten nadpozemský edmontonský Gretzky z raných 80. let. Maria jsem naopak i v NHL na vlastní oči sledoval ve chvílích nejlepší formy.

Byly mezi nimi určité rozdíly. Gretzky skvěle nahrával, byl rychlý, obratný, mazaný. Mario byl v mých očích tohle všechno, k tomu ho ale ještě zdobila urostlá postava, fyzická hra. Na zádech mu mohli viset dva soupeři, a stejně nepřišel o puk. Každopádně se bavíme o dvou nejlepších hokejistech historie, takže vybrat jednoho nebo druhého není nikdy chyba. Nicméně tvrdím, že pokud by se Mario v důležité fázi kariéry nezranil, pokud by jej nepostihla rakovina, mohl mít víc rekordů než Gretzky. On byl schopen hrát déle, udržoval si dobrou výkonnost i proto, že se mu vyhýbala zranění.

Proti Gretzkému jste si zahrál ve finále Stanley Cupu.
Ano, v roce 1993, při jeho působení v Los Angeles. Museli jsme si na něj dát velký pozor. Na starosti to měl můj spoluhráč Guy Carbonneau, jeden z nejlepších defenzivních hokejistů všech dob. První finále jsme tehdy prohráli 1:4, Gretzky měl čtyři body. „Carbo“ po utkání zašel za Demersem a povídá mu: „Jacquesi, nech mě, abych se o Gretzkyho postaral. Když skočí na led, nehnu se od něj. Udělej to pro mě a nech mě ho hlídat, abych pomohl Canadiens vyhrát.“ I tenkrát se ukázalo, jak skvělý byl Demers kouč. Odpověděl: „OK, to mi dává smysl. Uděláme to tak.“ Od té doby už Gretzky tolik nevyčníval, následující čtyři finálová utkání jsme vyhráli. Z velké části díky Guyovi. Díky muži, který uhlídal Gretzkého.

Jste výraznou postavou své generace, za Kanadu jste ale na velké akci hrál jen na Světovém poháru 1996. Litujete hodně, že jste nedostal šanci třeba na olympiádě v Naganu?
Jak už jsem říkal – v roce 1991 jsem byl před mistrovstvím světa blízko, hrál jsem ty přípravné zápasy v Československu, pak jsme se dokonce přesunuli do Skandinávie na šampionát. Jenže v NHL souběžně skončilo 1. kolo play off a obvykle dominantní Edmonton vypadl. Takže na MS přijeli hráči jako Messier a Anderson, k tomu i pár opor z dalších vyřazených mužstev. Na nás mladší – vedle mě je řeč třeba i o Shanahanovi – proto místo v kanadské reprezentaci nakonec nezbylo. Odletěli jsme domů, na mistrovství světa jsme si nezahráli.

Z jiného důvodu jsem předtím přišel o světový šampionát juniorů. Když mi bylo osmnáct, byl jsem v nominaci. Už jsem ale patřil do kádru Toronto Maple Leafs, kteří mě nepustili. Smůla. V pozdějších letech jsem několikrát patřil do užšího výběru, Kanada ale měla tolik skvělých hráčů, že jsem se do nároďáku dostal jen na Světovém poháru 96.

Tam jste skončili druzí za USA.
Bylo to ale skvělé! Vždyť já si zahrál v jedné lajně s Gretzkym, dělal mi centra. Parádní zkušenost.

A jak je to s tou lítostí, že jste si za Kanadu nezahrál častěji?
Nelituji toho, protože nešlo o mé rozhodnutí. Já se vždycky snažil netrápit se věcmi, které nemohu ovlivnit. Cokoliv, co ovlivnit můžu, dělám na sto procent, s veškerou profesionalitou. Jsem na to vždy připraven. Pokud mě ale nevyberou do týmu, není v mé moci s tím nic udělat.

Nejlepší hráči NHL na olympiádě nějakou dobu chyběli, teď se tam zase vrátí. Máte z toho radost?
Mám. Myslím, že pro hokej je to důležité. Vždyť když jsem v NHL začínal, nehrálo v ní moc evropských hokejistů. A teď v ní má zástupce snad každá země. Hokeji tahle pestrost bezesporu prospívá. Když hrají nejlepší hráči světa na olympiádě, sleduje to v televizi každý. I proto teď v NHL hraje tolik hokejistů, kteří se narodili v Arizoně, v Kalifornii, ve zdánlivě nehokejových končinách. Tuhle generaci určitě při hledání vztahu k hokeji ovlivnilo, že náš sport mohla vidět při velkých mezinárodních turnajích. Proto je skvělé, když hráči z NHL budou moci jet na olympiádu. Vždyť o to sami hodně stáli! Ti kluci jsou všichni velmi hrdí na to, odkud pochází.

Autor je spolupracovník CNN Prima NEWS.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Exkluzivní zpověď Jaromíra Jágra: Hokejová legenda bude hrát v další sezóně