SVĚTOVÉ HVĚZDY EXKLUZIVNĚ: Potajčuk byl miláček extraligy, zářil i v půjčených bruslích
Jeho jméno mají hokejoví fanoušci spojené s bouřlivými devadesátkami. Andrej Potajčuk přišel do Sparty z neoblíbeného Ruska, už za několik měsíců do něj ale byla celá Praha zamilovaná. Nejen kvůli gólům a přihrávkám, i díky technickým finesám, rychlosti a mrštnosti. CNN Prima NEWS Potajčuka po letech vypátrala, rozhovorem s ním pokračuje seriál SVĚTOVÉ HVĚZDY EXKLUZIVNĚ, který vyvrcholí během květnového MS na českém ledě.
Kam zmizel Andrej Potajčuk?
Někdejší nejlepší cizinec české extraligy si ve Spartě odkroutil tři povedené sezony (1994-97), potom se mihl jako asistent trenéra v Pardubicích a Karlových Varech. Dlouho doprovázel kouče Miloše Říhu při jeho štacích po celém Rusku, pak se však jeho stopa poněkud ztratila.
Světové hvězdy exkluzivně
Seriál rozhovorů se zahraničními hokejovými osobnostmi, který na CNN Prima NEWS vzniká před MS 2024 konajícím se v Česku. Šampionát začíná 10. května.
1. díl: Anže Kopitar (Slovinsko)
2. díl: Andrej Potajčuk (Rusko)
3. díl: Dárius Rusnák (Slovensko)
4. díl: Vincent Damphousse (Kanada)
5. díl: Boris Majorov (Rusko)
Spolupracovník CNN Prima News Vladimír Rauš ovšem nyní Potajčuka vypátral.
Objevil jej v soukromé hokejové akademii nedaleko Tuly, kde slavný útočník pracuje jako trenér mládeže. Bývalý ruský reprezentant se v rozhovoru vyznává z lásky k Praze, vysekává poklonu zesnulému Říhovi. A také vysvětluje, proč zrovna nemusí Slavomíra Lenera.
Vždycky jste tvrdil, že jste si Prahu při svém sparťanském angažmá zamiloval. Kdy jste v ní byl naposledy?
Už dost dávno, asi před dvěma lety. Právě teď je to složitější, stále mám ale v Česku hodně přátel. Píšeme si zprávy, voláme si, jsme v kontaktu. Tím spíše, že stále umím dobře česky.
Sledujete českou extraligu?
Přiznám se, že když jsem byl aktivní v profi hokeji, sledoval jsem ji pilněji. Měl jsem přehled skoro o všech hráčích. Dnes už to tak slavné není. Během sezony jsem si všímal hlavně toho, jak to po letech zase šlapalo Spartě. V dřívějších ročnících doplácela na chyby brankářů, letos se mi zdálo, že byla její defenziva pevnější.
Andrej Potajčuk (uprostřed) v dresu Sparty během zápasu proti Vsetínu, vpravo od něj brankář Roman Čechmánek. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Fanoušci Sparty si vás pamatují dodnes, v 90. letech jste je okamžitě okouzlil. Vedoucí týmu Jaroslav Velechovský třeba vzpomínal, jak na něj ženy na úřadě dotíraly: „Vezměte příště s sebou i Andreje! To je tak usměvavý sympaťák…“
Nikdy jsem se nepřetvařoval a na nic si nehrál. Byl jsem vždycky takový, jaký doopravdy jsem. Jen jsem se snažil hodně komunikovat, být otevřený. Hodně také pomohlo, že mě sparťanská kabina přijala. Kluci mě hned vzali mezi sebe. Ze začátku na mne mluvili rusky, už za pár měsíců jsem se s nimi ale obstojně domluvil česky.
Andrej Potajčuk (53)
Bývalý ruský hokejista, dnes trenér
Jeden z prvních výrazných cizinců v české extralize, za Spartu v 90. letech odehrál 142 zápasů, měl 112 bodů.
Reprezentoval Rusko na MS 1996.
Během trenérské kariéry několikrát spolupracoval s Milošem Říhou.
Jasně, při zápasech na zimácích soupeřů jsem občas na svou adresu z ochozů zaslechl něco jako „ruská svině!“, v Praze to ale bylo jiné. Úplně. Procházel jsem se po městě a někde na plotě stálo: „Potajčuk je třída!“ To bylo příjemné.
Poznávají vás čeští fanoušci i dnes?
Nejvíc taxikáři, což jsou většinou starší pánové. Koukají na mne do zpětného zrcátka, pak se otočí: „Hele, nejste ten Potajčuk, co tehdy válel ve Spartě?“ I v restauraci se mi už párkrát stalo, že za mnou přišli mladí kluci: „Že jste to vy?“ Až jsem se divil, ti mě přece nemohou pamatovat...
Kdo vás viděl hrát, tomu utkvělo především bruslení. Třeba při Utkání hvězd 1996 jste byl vyhlášen nejrychlejším hráčem extraligy.
Bruslení bylo v té době vůbec ruskou doménou. Stejně jako práce s holí. V každé ruské hokejové škole, ať už to bylo v Moskvě nebo v menších městech, si na tom trenéři zakládali. Kvůli tomu si pak ruských hráčů považovali po celém světě. Teď už je to jiné, v bruslařských dovednostech se hodně zlepšili i Finové, Švédové nebo Američani. Řekl bych dokonce, že jsou už občas i lepší než my.
V Česku po vás zbyla i jedna docela legrační historka. A sice, že jste si prý jednou zapomněl vzít do Pardubic na zápas brusle, tak vám je musel půjčovat soupeř.
Ano, stalo se. Omluvou mi může být fakt, že šlo o přátelský zápas. Opravdu mi nějaké brusle sehnali, pořád si pamatuju, že byly dost ošuntělé a o číslo větší. Ale asi měly něco do sebe, protože jsem v nich dal dva góly a na dva další nahrál (smích).
Andrej Potajčuk v roce 1995 při zápase proti Kladnu Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
V Moskvě by to asi nebylo možné. Tam jste před každým zápasem museli trávit noc na tréninkové základně.
To, že v Česku mezi zápasy nejsou soustředění, pro mě tehdy byl obrovský nezvyk. Pamatuju, jak jsem přiletěl do Prahy. Vyzvedli mě na letišti, tašku s výzbrojí jsme odvezli na zimák, pak přijeli na hotel. „Co je v plánu dál?“ ptám se. „Kdy je týmový oběd, večeře?“ Odpoví mi: „Nic. Trénink je zítra odpoledne, a to je všechno.“ Koukal jsem jako puk...
Čtěte také
Úplná volnost, k tomu české pivo, tradiční kuchyně plná knedlíků a omáček. Jak těžké bylo v Praze dodržovat životosprávu?
Česká jídla mi velmi chutnala. Dršťková polévka, svíčková, guláš, kachna se zelím - hmmm... Tehdy byl navíc ve Spartě hezký zvyk vyrážet po každém zápase s celým týmem na pivo. Skoro povinně. Během takových posezení se vytvářely vztahy, tužila se parta. Měli jsme několik oblíbených podniků, kolikrát jsme po vítězství ani nemuseli platit. Dorazil majitel a poručil vytočit pro Spartu 150 piv zdarma. Tehdy jsem si uvědomil, nakolik se poměry v českém hokeji liší od těch ruských. Pochopil jsem, že opravdového profesionála nemusí nikdo hlídat. Vážil jsem si toho, a podle toho se i choval.
Spolu s vámi hrálo v extralize ještě několik dalších Rusů. Jaškin s Galkinem byli ve Vsetíně, Butko v Litvínově. Scházeli jste se spolu?
Nejvíc jsem komunikoval s Andrejem Jakovenkem, který hrál v konkurenční Slavii. Ta tehdy byla nabita zvučnými jmény. V útoku válel Růžička, v defenzivě Hořava. Na ledě a v ochozech to při derby jiskřilo, naše osobní vztahy to ale neovlivňovalo. Chodili jsme spolu na večeře, kamarádily se i naše manželky. S Jakovenkem jsme se o několik let později potkali i v Rusku – ve Voskresensku, pak ve Spartaku. Dělal sportovního ředitele, já byl jedním z asistentů. Staré přátelství se obnovilo, vazby fungovaly. Jsme spolu v kontaktu dodnes.
Andrej Potajčuk v roce 1995 při zápase proti Olomouci Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Dobře se musíte znát i se Slavomírem Lenerem. Když vás v NHL draftoval klub Calgary Flames, byl jejich hlavním evropským vyhledávačem talentů. Cítil jste jeho pozornost, pomáhal vám?
Lener brzy po draftu přiletěl do Moskvy. Přivezl mi dres Calgary s číslem 92 a prémii od klubu, něco kolem 1 500 dolarů. To bylo tehdy naše jediné setkání. Podruhé se naše osudy protnuly až ve Spartě, kdy tam Lener přišel jako hlavní trenér. Kroutil jsem v klubu třetí sezonu, když tam dorazil. A hned ukázal, že moc velkou důvěru u něho nemám. Před tréninkem vybízel: „Tak nám tedy ukaž, jestli něco umíš!“ Neznělo to příliš povzbudivě.
Čtěte také
Během zápasů mě zase nutil, abych střílel na branku skoro z nulového úhlu. Kluziště na Spartě přitom tenkrát bylo obrovské, asi jako letiště. Nemělo to šanci na úspěch. Já navíc vždycky tíhnul spíš ke kombinačnímu hokeji. Jenže Lener chtěl hrát na kanadský způsob.
Ze Sparty jste ale neodešel jen kvůli tomu, ne?
Poslední kapkou se stala událost, která se odehrála uprostřed sezony. Měli jsme letět do Moskvy na zápas Evropského poháru proti CSKA. Let se odkládal, v Ruzyni jsme jako přesnídávku dostali nějaké sendviče se salátem. A celý tým onemocněl úplavicí. Nařídili nám karanténu, měsíc jsme nehráli ani netrénovali. Forma a pohoda ze začátku sezony byly nenávratně pryč. A Lener následně namluvil hlavnímu sponzorovi klubu Antonínu Charouzovi, že si tak vysokou smlouvu nezasloužím. Pozvali mě do kanceláře a začali tlačit, abych šel s platem dolů. Řekl jsem ne a odešel do Finska.
Bral jste to od Lenera jako podraz?
Spíš jako velkou nespravedlnost. Měl jsem platnou čtyřletou smlouvu. A myslím si, že jsem odváděl dobré služby. Byl jsem na svém vrcholu, rok před tím hrál za ruskou reprezentaci na mistrovství světa ve Vídni. Dostával jsem zajímavé nabídky z různých zemí a neměl jsem důvod ustupovat ze svých nároků.
Andrej Potajčuk (vlevo) v roce 1996 při zápase proti Dukle Jihlava Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Zmiňujete mistrovství světa 1996 ve Vídni. Český tým tehdy po dlouhé době vyhrál zlato, pro vás osobně to však moc úspěšný turnaj nebyl, že?
Především jsem rád, že jsem se tam vůbec dostal. Poděkovat za to musím českým novinářům.
Čtěte také
Jak to?
Během reprezentačních turnajů se tak často ptali trenérů ruského mužstva, proč Potajčuk není v nominaci, až jsem nakonec obdržel pozvánku na turnaj o pohár Izvestijí. Tam jsem obstál, a tak mě kouč Vasiljev vzal i na světový šampionát. V Rakousku jsme měli velmi slušný mančaft, zhruba půlka kádru hrála NHL. Chybělo nám ale troška sportovního štěstí. V semifinále jsme nad Kanaďany vedli 2:0, soupeři jsme však dovolili vyrovnat a vzápětí i zvítězit v nájezdech. Historie se potom opakovala i v následujícím utkání o bronz s Američany. Jen s tím rozdílem, že jsme prohráli v nastavení.
Ten zápas se mě už netýkal. Proti Kanadě jsem si natrhl postranní vazy, vypadl jsem ze hry. Přesto mám na to mistrovství jen nejlepší vzpomínky. Zástupy fanoušků, elektrizující atmosféra velkého mezinárodního turnaje – to všechno je nezapomenutelné.
V ruském hokeji jste zažil hodně autoritářských trenérů, včetně proslulého Viktora Tichonova. Není to příčina, proč se na střídačce chováte úplně jinak? Že se snažíte hráče pochopit, komunikovat s nimi?
Těch příčin je víc. Dříve byl trenér neomezeným vládcem týmu. Nejen že určoval kádr a sestavu na zápas, také vypisoval prémie, rozděloval auta a byty. Dnes má podobných nástrojů mnohem méně. Společná práce s Milošem Říhou mi navíc ukázala, jak je důležité mít hráče na své straně. Lidé jsou různí, každému je však třeba porozumět. Ve vypjaté situaci vás potom podpoří.
Andrej Potajčuk (vlevo) při trenérské spolupráci s Milošem Říhou Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Co dalšího vás naučil Říha?
Naše vztahy s Milošem se vyvíjely postupně. Zhruba půl roku si mě držel trochu od těla, nevěřil mi. Změnilo se to až pak. Říha byl vynikající psycholog, uměl vycítit náladu v týmu jako málokdo. A podle toho reagoval. Pamatuju, jak jsme jednou měli nachystaný trénink. Ráno si jako vždy dal kafe v našem trenérském kamrlíku, pak vyrazil do kabiny za hráči. A když se vrátil, poručil: „Změna plánu, uděláme to jinak.“ Divil jsem se proč. „Na to, co jsme chtěli dělat původně, není správná nálada,“ vysvětloval mi.
Čtěte také
Proč vám ze začátku nedůvěřoval?
Přišel jsem do Spartaku během rozjeté sezony na doporučení už zmíněného Jakovenka. To Miloš neměl rád, většinou pracoval se stejnými asistenty. Ze začátku ve mně viděl nastrčenou figurku a měl obavy, že budu donášet vedení. Prvních několik měsíců mě zkoušel. Až pak se uklidnil a začal mi důvěřovat. Postupem času se z nás stali přátelé. Byl jsem u něho doma v Pardubicích, znal jsem jeho rodinu.
Říha se na střídačce choval velmi emotivně. Někdy ty emoce vypadaly dokonce předstírané.
Myslím si, že jeho projev byl přirozený. Jiná věc je, že to občas celé věci spíš škodilo. Například když se začínal víc věnovat rozhodčím a pokřikovat na ně, otěže zápasu mu poněkud vyklouzávaly z rukou. Kontrolovat tým pak bylo těžší.
Zemřel v roce 2020. Jak jste se dozvěděl o jeho smrti?
Zhruba dva týdny před tím mi Miloš volal. Zajímal se o jednoho ruského brankáře, potřeboval informace. Zjistil jsem mu to, ale Říha už telefon nezvedal. Když jsem se za několik dní přece jen dovolal, měl divně zastřený hlas. Mluvil jako stařec. „Jsi v pořádku?“ ptám se. „Ano, jen se nějak necítím,“ odpověděl mi. Pak jsem se dozvěděl, že nedlouho poté zemřel. Strašně mě to zasáhlo. Pracovali jsme spolu skoro pět let, měli jsme úzký vztah. Chvíli před tím mi navíc zemřel táta. Bylo to zkrátka těžké období.
Zatímco o Miloši Říhovi mluví Andrej Potajčuk s uznáním, na Dominika Haška (na snímku) moc rád nevzpomíná. Zdroj: Getty Images
Ve Spartaku patřil k vašim svěřencům brankář Dominik Hašek. Proč to nebyla úspěšná spolupráce?
Haškova pozice odporovala krokům, které podnikal Miloš Říha. V mužstvu kvůli tomu vznikl rozkol. Hráči nechápali, co se děje, komu mají stranit. Zrovna Dominik nakonec velkou mírou přispěl k našemu odvolání.
Čtěte také
Dnes Hašek velmi ostře kritizuje mezinárodní politiku Ruska i celý ruský sport.
Nezlobte se, ale já už o něm nechci dál mluvit.
Do KHL vzhledem k okolnostem přichází o poznání méně hokejistů a trenérů z ciziny, než bylo zvykem. Jak to ovlivňuje její úroveň?
Všechno má svoje pro a proti. Současná situace mnohem víc vyhovuje mladým hráčům, kterým se dříve nedostávalo tolik prostoru. Z toho pak profitují týmy, které patřily spíš k průměru ligy. Totéž se dá říct i o koučích. Hodně jsem cestoval, takže vím, že ruská trenérská škola patří k nejlepším na světě. Celý finský hokej se kupříkladu zakládá na ruské metodice. Máme tedy alespoň šanci se vrátit ke svým kořenům.
A co vy osobně? Ještě vás uvidíme pracovat v profesionálním hokeji?
Dnes trénuju v soukromé akademii nedaleko Tuly. Máme tady talentovanou mládež v rozmezí 5 až 17 let. V práci s juniory jsem se našel. Baví mě to, vidím v tom smysl. Zároveň se ale nebráním ničemu. Co není dnes, může být zítra.
Autor je spolupracovníkem CNN Prima NEWS
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: V korupční kauze liberecké radnice je obviněný i šéf hokejového klubu Bílí Tygři
