Bojovník Tálibánu po dobytí hlavního afghánského města Kábul. Zdroj: AP
Vyprávění Pákistánce Ziauddina Júsufzaie je odpovědí pro každého, koho by zajímalo, jaký může být život v Afghánistánu pod nadvládou Tálibánu. Teroristická organizace před jeho očima vraždila své odpůrce, usekávala jim hlavy. Zabít se v roce 2012 pokusila i Ziauddinovu 15letou dceru. Malála zázračně přežila, stala se světoznámou bojovnicí za práva dívek na vzdělání a o tři roky později obdržela Nobelovu cenu za mír.
Když jsem se ho na to před pár lety v Londýně zeptal, pákistánský učitel se pod tmavým, hustým knírem pousmál. Laskavě. Shovívavě. Chápavě.
„Pane Júsufzaii, myslíte, že se člověk rodí jako odvážný, nebo se odvážným stává až v průběhu života?“
Existuje jistě milion důmyslnějších otázek. Jenže zrovna v případě statečné rodiny z města Mingora to pro mě byla klíčová věc.
Rodina Júsufzaiových: Třetí zleva otec Ziauddin, po jeho levici Malála. Zdroj: AP
Júsufzaiovi si doma v nádherném údolí Swat dlouho žili jako v ráji, ani jeho ovládnutí Tálibánem v roce 2009 je zkraje nevystrašilo. Zdálo se, že houfy vousatých chlapisek sestoupily z hor s bohulibými úmysly.
„Tálibánci vzývali návrat ke zbožnosti. Ke kázni, k disciplíně. Na muže apelovali: Přestaňte kouřit, žvýkat tabák, užívat heroin nebo hašiš. Vybízeli k důkladnější hygieně. To zdánlivě dávalo smysl,“ vybavil si Ziauddin Júsufzai, který tehdy pracoval jako ředitel místní školy.
Jenže to netrvalo dlouho a místo dobře míněných rad se od radikálních islamistů začal ozývat nesmlouvavý řev. Ženy se najednou dostaly do problémů jen za to, že vyšly z domu. Dívky nesměly navštěvovat školy. Jejich snaha o vzdělání se veřejně označovala za obscénnost, třeba právě Ziauddinově dceři Malále hrozili za pouhé nošení školní uniformy vylitím kyseliny do tváře.
A bylo toho mnohem více: Lidé třeba nesměli poslouchat západní hudbu, sledovat filmy, tancovat. Radikálové rozkázali všem obyvatelům Mingory shromáždit veškeré televize, CD a DVD přehrávače na ulici, kde je speciální komanda spalovala.
Jeden z hlavních představitelů Tálibánu mulla Fazlulláh si někdy v té době navykl mluvit k Pákistáncům přes rozhlas. Otevřeně vyhrožoval všem, kteří se odmítnou podvolit. Nebyly to plané výhrůžky; hned několik Ziauddinových přátel ze dne na den navždy zmizelo, jiní byli postřeleni.
„Tálibánci začali vyhazovat do vzduchu policejní stanice, v noci nebo brzy ráno vtrhávali do domů obyčejných lidí a mnohé z nich prostě jen tak zabíjeli – jednoho zastřelili, druhému setnuli hlavu. Nebo nás pouze strašili,“ vzpomínal Júsufzai. „Jednou zastavili auto, ve kterém seděla Malálina kamarádka s rodiči. Ozbrojenci ukázali osazenstvu vozu useknutou hlavu jakéhosi muže a varovali: Pokud nám chcete vzdorovat, dopadnete taky tak.“
Ne všechny Pákistánce to pohoršovalo. Některým chuďasům imponoval nenadálý strach bohatých, označovali Tálibán za Robina Hooda 21. století. Jiní podlehli kouzlu Fazlulláhovy osobnosti. Na další dělalo dojem, že se po letech zhroutil systém opírající se do značné míry o korupci. Stejně jako fakt, že Tálibánci místo dosavadních nekonečně vleklých soudních sporů provázených úplatky vsadili na bleskurychlé tribunály, které vynesly verdikt do minuty; jednou popravu, podruhé veřejné zbičování.
Noví páni postupně zničili přes čtyři stovky škol. Patrolovali po městě v autech s kulomety, vyžadovali dodržování leckdy naprosto absurdního výkladu Koránu. Ziauddin o jednom takovém případě vyprávěl: To ozbrojenci donutili zdravotníky neprodleně zničit veškerou vakcínu proti dětské obrně, jelikož očkování podle nich odporuje víře.
„Američané chtějí s jeho pomocí učinit naše ženy neplodnými!“ křičeli vousáči s kalašnikovy v ruce.
Júsufzaiovi patřili k těm, jimž nové pořádky přišly barbarské. Přestože to v tu chvíli byl šílený risk, rozhodli se proti tálibánskému běsnění protestovat. Ziauddin na veřejných shromážděních, jeho dcera Malála na internetu. Tálibánci nejdřív oběma pouze vyhrožovali, 9. října 2012 to ale přišlo. Malála se vracela autobusem ze školy, když tlupa fanatiků zastavila provoz, vnikla do vozu a dívku zblízka postřelila.
Ziauddin zpětně přiznává, že nebezpečí podcenil.
„Že by chtěli mullovi lidé Malále ublížit? V tradičním paštunském postoji k životu je nepředstavitelné, že by někdo chtěl připravit o život ženu nebo dítě. To se nedělo ani v dávných feudálních bojích mezi kmeny. Je to proti našemu kódu cti,“ ubezpečoval.
A přece na to došlo.
Ten příběh už po celém světě vyprávěl mnohokrát. Kulka zasáhla mozek, Malála byla po útoku několik dnů v kómatu, z nejhoršího ji vytáhli až britští lékaři po převezení do Evropy. Následně se z ní stala globálně známá osobnost bojující za práva dívek na vzdělání, která vedle převzetí Nobelovy ceny za mír rovněž přednášela v OSN, povídala si s Barackem Obamou, s britskou královnou.
Malála Júsufzaiová Zdroj: AP
Zdá se nepochopitelné, že přežila. A nepochopitelný může být pro mnohé i fakt, že Júsufzaiovi po jejím zotavení v tažení proti Tálibánu pokračují.
Proto jsem se muže s dobráckými jiskřičkami v očích ptal na odvahu. Na to, kde se bere.
„Nejdůležitější je, když v něco skutečně věříte,“ odpověděl mi Ziauddin Júsufzai po chviličce rozmýšlení. „Víra je silnější než strach. Malála mi jednou řekla, že v každém životě někdy nastane moment, kdy si musíte vybrat, jestli zůstat potichu, nebo se ozvat. My jsme se taky mohli ze strachu schovávat, nedělat nic. Jenže jsme věděli, že je tu ještě jiná cesta: nezvolit pouhé přežívání. Pokud hluboce věříte v lidská práva a mravní hodnoty, pak se schovávat prostě nemůžete.“
Ještě na něco jsem se ho musel zeptat. Nedalo mi to.
„Kde se bere zlo? Co to musí být za člověka, aby byl schopný vystřelit na patnáctiletou dívku?“
Ziauddin tenkrát poprvé během našeho povídání malinko znejistěl. Zase si vzal chvilku na přemýšlení, pečlivě hledal slova. Jakmile konečně začal mluvit, hleděl mi celou svou rozmluvu pevně přímo do očí.
„Mou dceru nepostřelila žádná konkrétní osoba, ale ideologie,“ tvrdil. „Přepadli ji kluci, kterým nebylo ani dvacet. V Pákistánu a Afghánistánu se lidé zabíjejí většinou z pomsty, protože jim ti druzí taky vzali někoho blízkého. Tohle bylo jiné. Ti kluci měli vymyté mozky, vtlouklo se jim do hlavy, že Malála vystupuje proti islámu. A že jediné řešení je zabít ji. Zajímavé je, že Malála k nim ani nikdy poté nepocítila vztek, protože pravý islám nás učí lidskosti, rovnoprávnosti a odpuštění. S tálibánizací společnosti to nemá nic společného, hlásá pouze nerespektování základních lidských práv. Podle mého může být přemožena právě jen vzděláním, nikoli kalašnikovem.“
Je to přes pět let, co ke mně takhle hovořil. Malála mezitím vystudovala univerzitu v Oxfordu, dospěla v ženu. Žije v Británii, protože tálibánci celé její rodině i nadále vyhrožují smrtí. Je proč se jich bát – naposledy o svých schopnostech přesvědčili docela nedávno, jakmile po stáhnutí spojeneckých jednotek bleskově ovládli téměř celý Afghánistán.
“I could not even wear my school uniform because… they might throw acid on my face.” @Malala suffered firsthand under the Pakistani Taliban. “Those 2 years were some of the worst years of my life” she tells me. “It will take years & years for Afghan people to recover from this.” pic.twitter.com/h85zcsi0FT
— Christiane Amanpour (@amanpour) August 17, 2021
Júsufzaiovi mají docela dobrou představu o tom, jak to tam teď vypadá.
„Afgháncům zabere mnoho let, než se z toho vzpamatují,“ prohlásila Malála v nedávném rozhovoru pro CNN.
Když jsem ji poslouchal, jako bych měl zase před sebou laskavý úsměv jejího kníratého otce. Jako bych se znovu a znovu ptal: Kde se bere zlo? Kde se bere odvaha vzepřít se mu?
