Raftařský guru po neštěstí na Sázavě: Opravdového vodáka na řece nepotkáte, spíš turisty
Stanislav Hájek jezdí na vodu přes padesát let. Zdroj: Archiv Stanislava Hájka
Stanislav Hájek jezdí na vodu přes 50 let. Bývalý závodník a předseda rady raftingu v rozhovoru pro redakci CNN Prima NEWS s dojetím vzpomíná na časy, kdy si vodáci své lodě sami stavěli. Kdy s pádlem v ruce něco uměli. Nedávná tragédie na sázavském jezu jej utvrdila v tom, že lidé, kteří se teď po českých řekách plaví, toho o vodě často moc nevědí.
Podceňují vodáci v dnešní době vodu více než dřív?
A myslíte si, že se dá pořád mluvit o vodácích?
Čtěte také
Jak byste jim tedy říkal?
Asi bych je spíš označil za turisty v lodích. Většinou. Opravdoví vodáci si přece dřív loď sami vyráběli, k řece si ji přivezli na střeše auta. Museli pro to, že si Vltavu nebo Sázavu sjedou, něco udělat. Jelikož na vodu jezdili odmalička a učili se od starších, navíc včas prošli určitým školením, věděli, jak se mají na řece chovat. Teď je to jinak.
Jak?
Žijeme v komerční době, kdy u řek ve velkém vyrostly půjčovny. Jezdit na vodu je kvůli tomu najednou neuvěřitelně pohodlné. Současný člověk se u řeky snad ani nechce umazat. Přijede k ní autem, v půjčovně dostane všechno potřebné. Pokud vůbec počítá s tím, že se může namočit, převlékne se a věci si dá do soudku. Večer pak pro něj na konci cesty přijedou, naloží jej, odvezou zpátky. Sám nemá žádné starosti. Nemusí se starat o nic, ani o loď. Rozbije ji? Nerozbije? To je mu fuk. I jestli ztratí pádlo. Dřív si člověk musel loď buď za drahé peníze koupit, nebo postavit. To pak každý náraz do kamene bolí dvakrát.
Stanislav Hájek na vodě se svým vnukem. Zdroj: Archiv Stanislava Hájka
Takže dřív měli lidé na řece k vodáctví silnější vztah?
Bezesporu. Pokud jste před rokem 1989 chtěl být vodák, musel jste si to trochu zasloužit. Projít si tím. Buď být v nějakém klubu, dětském či mládežnickém kroužku, nebo jezdit s rodiči. Bylo nezbytné, abyste se nejdřív něco naučil. Pak jste teprve jezdil se svou partičkou, posléze dospěl k opravdovému vodáctví. Jako my, když jsme pak už soutěžili, kdo sjede více řek. Se současností se to nedá srovnávat. Ze sjíždění řek se kvůli bezpočtu půjčoven stala hrozná móda. Snad se na mě nikdo nebude zlobit, já ale dnešním vodákům opravdu nemůžu říkat vodáci. Spíš dovolenkáři na vodě.
Čtěte také
I proto teď došlo na jezu u Českého Šternberka k neštěstí?
Vždycky je to chyba lidí. Řeka sama o sobě je nevinná, ta si prostě teče. Takže buď to tolik neuměli ovládat, nebo jim vadila kláda před šlajsnou. Je tam tak blbě, že se na raftu musí obeplout, načež se za ní dostanete k tahu na jez. Asi si tam tedy po obeplutí klády nestačili správně najet. To je těžká věc. Obecně platí: Pokud si nevěříte, že můžete jez sjet, máte to raději přenést.
Jsou dnešní vodáci nezodpovědnější?
Takhle bych to neřekl. Oni to spíš prostě jen nevědí. Nedokáží si vyhodnotit, že deset kubíků vody v řece je něco jiného než padesát. Nikdy to zatím nezažili, nikdo jim to neřekl. Neznají to. Letní česká řeka je za normálních okolností „cochcárna“, téměř všude je v ní po kolena. Do šlajsny se vždycky nějak nacpete, není tam ani žádný pořádný válec. Jen se podívejte na běžné fotky jezu v Českém Šternberku – tam je většinou nula nula nic.
Jenže pak přijde léto jako letos, kdy je vody najednou více.
Přesně. A válec je zničehonic obrovský. Delší než loď. Kdo tam spadne bez rychlosti, ten tam prostě zůstane. Může to mít i podobně tragické důsledky. Já bych opravdu nemluvil o větší nezodpovědnosti. I dříve se občas lidi na lodích chovali furiantsky. Štengrovali jsme se, kdo to sjede a kdo se bojí. Ale zároveň jsme věděli, do čeho už nechodit. Právě díky své zkušenosti.
Stanislav Hájek (blíže) na lodi v roce 1992 Zdroj: Archiv Stanislava Hájka
Asi je důležité si připustit, že nebezpečná může být i česká řeka.
Každá řeka je nebezpečná. Každý potůček. Vezměte si, jak vypadá Botič, když se rozvodní. Hravě zaplaví pražskou Hostivař. Třeba v Grébovce je kolmý jez metr osmdesát. Když se Botič sjíždí, tak dobrý, pohoda; jen občas tam někdo spadne a hned se s pomocí diváků vyloví. Jenže jakmile je povodeň, vznikne obrovské vývařiště, z něhož se nikdo nedostane.
Stanislav Hájek (66)
Zkušený vodák, raftingu se věnuje od roku 1991.
Bývalý závodník a předseda rady raftingu, manažer reprezentační posádky žen.
Předseda kontrolní komise SVoČR, člen mezinárodní komise rozhodčích International rafting federation.
V letech 1977 - 1989 byl členem vedení vodní turistiky, měl na starosti Vodácké turistické jízdy zdatnosti (VTJZ).
Vodáckých problémů na českých řekách alespoň na první pohled přibývá. Možná tedy vodu přece jen častěji podceňujeme.
Úmyslně? To si nemyslím. Zkrátka přibyly půjčovny, takže se logicky zvýšil i počet úrazů na řekách. Musíme si na tenhle fenomén holt zvyknout. Je tu úplně nová vodácká doba.
Je nějaký typ vodáka, který vás v téhle nové době vyloženě dráždí?
Nejhorší je, když rodina s dětmi vyjede na raftu na zvýšený tok řeky. A myslí si, že raft sjede všechno. To mi vždycky trne. Osm let jsem v Česku předsedal závodnímu raftingu, moje žena je v téhle disciplíně sedminásobná mistryně světa. Takže vážně víme, jak obtížně se raft řídí. Jak se chová. Proto když na něm vidím dva dospělé, kteří si k sobě posadí čtyři děti, je mi moc dobře jasné, že není ovladatelný. Jakmile se objeví překážka, nebudou schopní včas reagovat. Případně dojet ke břehu a tam děti vysadit. Špatné je to samozřejmě i v případě, když se lidi nejdřív nalejou a až pak vyrazí na vodu. Ale to už je jejich problém.
Stanislav Hájek (vlevo vzadu) na lodi v roce 1966 Zdroj: Archiv Stanislava Hájka
Zrovna k tomuhle ovšem asi docházelo i dřív.
Jistě. A bylo to nebezpečné tehdy, jako je to nebezpečné i teď.
Nestýská se vám na české řece po časech, kdy jste na ní potkal jen opravdové vodáky?
Rozhodně stýská. Když jsem byl otec s dětmi, vždycky jsem si představoval, že v důchodu vezmu vnoučata a budu s nimi jezdit na Horní Vltavu, Sázavu, Berounku, Ohři. Už k tomu bohužel nemám šanci. Všude jsou půjčovny. Všude je tolik lidí, že mě to ani nebaví. Čekat na Vltavě před jezem tři čtvrtě hodiny ve frontě, než se na mě dostane řada? To je vodácké peklo. Vodáci klasického ražení se létu na řece vyhýbají. Když už, jezdí spíš na jaře, na podzim. Nebo se alespoň snaží vyhnout hlavním proudům.
Stanislav Hájek (vzadu) na lodi roku 2012 Zdroj: Archiv Stanislava Hájka
Jak to děláte vy?
Byl jsem před 14 dny na Berounce. Na ní se vám pořád může poštěstit, že dva dny nikoho nepotkáte. Stále tam ještě existují skrytá vodácká tábořiště, kde se musíte protáhnout kopřivami, abyste se ocitl na paloučku, o němž jen tak někdo neví. Hezké je to i na sázavské klasice Týnec–Pikovice, tu jsem si vychutnal v červnu. České řeky v sobě i nadále mají své staré kouzlo. Jen holt musíte vyrazit třeba ve všední den brzy ráno, mimo hlavní boom. Jinak je to k zbláznění.
Čtěte také
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
