Ten největší. Kdyby se Muhammad Ali pustil do MMA, lítaly by hlavy, říká o legendě Osička

Rostislav Osička viděl za svůj život zástupy skvělých boxerů, žádný však nebyl jako Muhammad Ali.

Nemohl být.

„Byl nejlepší. Jednoznačně. Mám o něm doma pět knih, často jsem si v nich něco hledal. Byl to chlapík. A zdaleka nejen proto, jak výjimečně boxoval,“ říká bronzový medailista z mistrovství Evropy 1979 o legendě, od jejíhož narození uplynulo 80 let.

„Ali byl bez debat hodně rozporuplnou postavou, už jen tím, jak dokázal soupeře ponižovat. Ale o špatného člověka určitě nešlo. Měl širokou náruč, kdo potřeboval pomoc, tomu přispěl. A v ringu? To byl úplný tanečník těžké váhy. Měl v sobě noblesu jako nikdo jiný.“

Hned několik prestižních anket vyhlásilo Aliho sportovcem 20. století. Byl jím?
Podle mého ano. Bezesporu. Už pro ten jeho neochvějný postoj, kdy se ve své době postavil v podstatě celé Americe. V životě to neměl lehké. Nahoru se musel probít jen a jen svými pěstmi. A to nikdy není snadné.

Měl to těžké už odmala?
Jeho otec byl v kentuckém Louisville malířem vývěsních štítů. Věřil, že z kluka jednou též vyroste malíř. Nežili si úplně chudě, nad poměry ale taky ne. Aliho dětství bylo poznamenáno rasovou segregací, hodně ho třeba vzalo brutální zlynčování afroamerického mládence Emmetta Tilla roku 1955, falešně obviňovaného z obtěžování bílé, vdané prodavačky. K boxu se dostal někdy zhruba v té době.

Jak?
Ve dvanácti dostal kolo, kterého si ohromně považoval. Jednou si ho opřel o zeď nákupního střediska, ve kterém rozdávali zdarma zmrzlinu. Jakmile se ale vrátil, bylo pryč. Vždycky vzpomínal, že pršelo a on v tom dešti plakal. Načež k němu přistoupil neznámý chlapík a poradil mu: „Kluku, tady za rohem je boxerská škola Joe Martina. Policajta, který ti určitě pomůže.“ Malý Ali se tam vydal, Martin mu slíbil, že na všechny strany pošle hlídky, takže se kolo najde. Nenašlo. Ale vzalo to jiný směr: Po čtrnácti dnech se kluk dívá na televizi a spatří v ní povědomou tvář. „To je přece ten pán, který má v Columbia Gymu boxerskou školu!“ Tenhle moment jej přesvědčil, že se z něj taky stane boxer. Snil o tom, že i jemu budou davy tleskat. Že i on bude jednou jako velký vítěz v televizi.

Díky čemu se mu to povedlo?
Byl velice bystrý, měl ohromně rychlé nohy, výdrž. Připsal si sérii zápasů, kdy protivníky do jednoho naprosto deklasoval. Nešlo o to, že by patřil k vyhlášeným knokauterům. Měl zkrátka přesné, rychlé, tvrdé údery. Sypal je jak kulomet. Neměl v sobě agresivitu, nerval se ani jako malý kluk. Jiný později slavný boxer Sonny Liston patřil v St. Louis už jako puberťák k obávaným pouličním raubířům, to samé Mike Tyson v Brooklynu koncem 70. let.

U Aliho to bylo jiné. On byl kliďas, žádný divoch. I v ringu boxoval spíš technicky, chytře unikal úderům. Ukázal, že box není jen bezhlavé mlácení. Ve své nejlepší éře odcházel z ringu, aniž by ho soupeř udeřil. Samotné rvaní ho nelákalo. Vůbec ne. I ve svých knihách přiznal, že do ringu lezl kvůli tomu, aby něco vydělal jak pro sebe, tak pro chudé. Časem totiž zjistil, že má jako úspěšný sportovec možnost hodně pomoci svým afroamerickým spoluobčanům. Rozhodl se, že lidem v nouzi zajistí lepší život. No jo, byl trochu snílek.

I proto jste si ho oblíbil?
Já vyrůstal ve vesničce kousek od rakouských hranic. A zatímco naše televize se k profiboxu chovaly po roce 1968 macešsky, na těch západních jsem měl možnost Aliho sledovat. Jako kluk jsem z velkých boxerů znal vlastně jen jeho. A přestože jsem se časem dozvěděl i o jiných, o Alim jsem si soustavně potvrzoval, že musí jít o hodně zajímavého člověka. Vždyť on si sám dělal své účetnictví, psal básně, byl to filozof.

Často se říká, že byl velmi inteligentní. Na druhé straně jsou pověstné i jeho hodně sebevědomé výroky, zesměšňování soupeřů. Jak to jde dohromady?
Netajil se tím, že je vychloubačný. Smál se tomu. Věděl, že v jádru je někým docela jiným. Nemá cenu zastírat, že byl dost kontroverzní. Na jedné straně pokorný, silně věřící člověk. Na druhé někdo, kdo se v ringu neznal. Často se takhle choval cíleně, aby k boxu přitáhnul větší davy diváků. Aby se víc vydělalo. Ano, jeho výroky byly legendární: „Jsem nejkrásnější! Jsem king!“ Ale uměl překvapit. Jednou šel v New Yorku po ulici, svým typickým způsobem se před lidmi chvástal: „Jsem nejlepší!“ V tom po druhém chodníku kráčel další vynikající boxer Joe Lewis, taky úžasný bombarďák. A Ali rychle přeběhnul vozovku, zezadu Lewisovi zvedl ruku a křičel: „My dva jsme nejlepší!“ To je přece hezké, ne?

Narodil se jako Cassius Clay. Jak došlo k tomu, že se z něj stal Muhammad Ali?
Věděl, že jméno Clay dali jeho rodině před lety bílí otrokáři. Odmítal, že by ho měl nosit též. Konvertoval k islámu, vybral si jméno Muhammad Ali. Vysvětloval to slovy: „Je to svobodné jméno – znamená, že miluji boha.“ Víra pro něj pak byla nesmírně důležitá. Zásadní zlom v jeho životě přišel po vyhrané olympiádě v roce 1960. Tehdy se po návratu z Říma usadil v rodném Louisville v oblíbené kavárně, servírka mu ale odmítla cokoliv prodat. Ukázala na cedulku „Only for white“.

Jen pro bílé.
Strašně ho to rozčílilo. „Já jsem se na druhé straně bil za svou zemi, vyhrál jsem a vy mi pak ani neprodáte kávu?“ Ta ženská si ho vůbec nevšímala, to ho hrozně urazilo. Tak vzal svou zlatou medaili a hodil ji do řeky Ohio. Z podobných pohnutek vlastně v roce 1967 odmítnul narukovat i do armády. Svůj tvrdý postoj vyjádřil v jedné své básni: „Můžete mi vybílit byt, anebo do antona naložit a směrem k lapáku zamířit. Za mříže mě bez kauce posadit. Neboť je lepší pro mě v base hnít, než-li ve Vietnamu tlít. Mně Vietkongové nic neudělali. Proč bych se s nimi měl bít?“ To byl hrdý Muhammad!

Šlo v podstatě o pacifistu, ani v ringu nechtěl nikomu ublížit. Tvrdil: „Samozřejmě nechci být zraněn, zároveň ale nechci udělat nic zlého ani nikomu jinému. Proč bych měl mrzačit táty od rodin?“ Fakt to byl zajímavý chlap.

Jenže za odmítnutí armády mu hrozilo vězení.
Pětileté. Vykoupil se až kaucí ve výši 10 tisíc dolarů. Spustilo se kvůli tomu obrovské haló, protože tím v podstatě bojoval proti celé americké armádě. Jako kdyby si vybral nejtěžšího možného soupeře. Velká část Američanů to chápala, generalita ovšem vůbec ne. Křičeli: „Zrada!“ Hodně mu to ublížilo, společensky i sportovně. Na tři roky přišel jak o boxerskou licenci, tak o cestovní pas, aby si svým sportem nemohl vydělávat ani za hranicemi. Boxovat mu dovolili zase až v roce 1970, proti Joe Frazierovi. Takové návraty bývají vždycky těžké, pro něj to tehdy platilo obzvlášť.

Přesto ho čekalo ještě několik slavných zápasů, jejichž význam daleko přesáhnul hranice sportu.
Třeba jeho jiný duel proti Frazierovi v roce 1975 ve filipínské Manile musel být něco. I Frazier byl úžasný boxer, olympijský vítěz z Tokia. Neviděl na jedno oko, měl ovšem velmi tvrdý úder, sázel pořádné bomby. Parádní to muselo být i v roce 1974 proti Georgi Foremanovi, to byl taky klasa boxer. Dneska už si lidi možná ani neuvědomují, co to bylo za hvězdy. Bohužel – pokud už někoho znají, pak je to filmový Rocky.

Měl Rocky něco z Aliho?
Ne. Vůbec. Takhle se to nedá brát. Film je vždycky jen fikce. Pamatuju si, jak jsme v 80. letech připravovali Marka Vašuta na film Pěsti ve tmě. Klobouk dolů před tím, kolik toho kvůli roli odmakal. Jak se připravil, jak špičkový výkon podal. Ale kdyby měl člověk v realitě schytat tolik ran, jako dostanou hrdinové Pěstí ve tmě nebo Rockyho, vypadal by jinak.

Dobře, tak Rockyho nechme stranou. Objevil se ale v érách po Alim někdo, kdo se mu boxersky alespoň přiblížil?
Mike Tyson? Taky to byl fantastický boxer. Na vrcholu svých sil velký hero. Ale jestli by se mohl rovnat Alimu? Těžko. Bezvadní kluci byli třeba i bratři Kličkové – oba s doktorátem, skromní, dokázali toho strašně moc. Ani oni ale nikdy nebyli jako Ali. Natožpak nějaký Tyson Fury. To je u mě hochštapler. Ten by od Aliho dostal pořádnou nakládačku.

Ali zemřel před šesti lety, sužován Parkinsonovou chorobou. Bylo pro vás osobně hodně smutné sledovat jeho odcházení?
Bolelo mě to. Parkinsonova choroba je ošklivá věc, bylo hodně trýznivé pozorovat obrovského roztřeseného Aliho, který vypadal, jako kdyby se po světě pohyboval bez mozku. Musel hodně trpět. Lidi pak samozřejmě často spekulovali, že za tuhle jeho nemoc mohl velký počet ran, které schytal v ringu. Na to namítám: Parkinsona měl i papež Jan Pavel II. A ten přece neboxoval. I když, kdo ví, jak to s tím Alim bylo… Možná že mu opravdu ublížily údery, které inkasoval v zápasech, které podstupoval v pozdějším věku. Tehdy už neměl v ringu co dělat. To bylo nedůstojné.

Pověst ikony mu to přesto nezkazilo. Zůstal vzorem i pro boxery, kteří ho v ringu nikdy na vlastní oči neviděli.
Právem. Je Ten největší. I když by ho s jeho názory dneska možná dneska označovali za rasistu.

Myslíte?
Říkal přece: „Vlaštovky letí s vlaštovkami, holubi s holuby, poštolky s poštolkami, protože každý patří k svému. Každý musí ctít svou kulturu, své obyčeje a zvyky, není dobré to míchat.“ Mínil například, že bílí muži si mají brát bílé ženy, černí černé. Takže ano, z dnešního pohledu by možná měl problémy. Byť šlo v reálu o velmi lidskou osobu.

Dnešek je proti jeho časům jiný v mnoha ohledech. Místo boxu je například v kurzu MMA. Co by na ni říkal?
Myslíte, jestli by se v plné formě nechal přemluvit k zápasu v kleci?

Třeba.
Nedá se to vyloučit. Měl rád show, která dokáže přitáhnout diváky a vydělat peníze. Takže by ho to možná lákalo.

A jak by si v MMA vedl?
Vzhledem k tomu, jaké měl kvality, by to podle mého stíhal i tam. Nechytli by ho, ani kdyby po něm skočili. Porážel by je, pane, za to vám ručím. Lítaly by hlavy.