reklama

Hrál s Kúdelou v nároďáku, pak dřel ve Španělsku na stavbě. Teď učí fotbal Uganďany

Libor Volf byl velká fotbalová naděje, hrál za mládežnické reprezentace. V devatenácti se však rozhodl všechno změnit – odešel z Česka do Španělska, dřel tam za pár drobných na stavbě. Po pár letech se vydal do Kanady, kde v hodně skromných podmínkách založil fotbalovou akademii. Dnes už ji vedle Česka řídí i v Ugandě, pod jeho vedením sní o kariéře stovky dětí.

reklama

Ještě v osmnácti jste hrál za mládežnickou reprezentaci. Mohl jste taky vyrůst ve hvězdu jako váš tehdejší spoluhráč Ondřej Kúdela?
To je těžké odhadovat. Jisté je, že jsem vždycky dával fotbalu strašně moc. Vím o klucích, pro něž fotbal nebyl ani zdaleka tak důležitý, a přitom pak udělali obrovskou kariéru. Jenže u mě se zhruba v devatenácti něco zlomilo. V Olomouci jsem zvolna nakukoval do áčka, tehdejší trenér Pulpit mě měl docela rád. A já právě v tu chvíli vyhořel. Když se k tomu přičetla různá zranění, zkrátka jsem se obrátil jiným směrem. Už se mi o první ligu nechtělo dál bojovat.

Libor Volf (34)

Bývalý fotbalista a mládežnický reprezentant.
Fotbal hrál za Sigmu Olomouc, před tím za Dubicko, Zábřeh na Moravě. Ve Španělsku si zkusil třetí ligu za Comarca de Nijar a Carboneras.
V současnosti vlastní mládežnickou akademii, která působí nejen v Česku, ale i v Kanadě a Ugandě.

Co přišlo místo toho?
Kamarádi navrhovali, že bychom mohli jít hrát do Ameriky. To se mi zalíbilo. Amerika nakonec padla, jelikož si kluci našli přítelkyně a já na to zůstal sám. I tak jsem už ovšem měl v hlavě, že musím odjet. A kamarád mě napojil na svého bratrance, který pracoval ve Španělsku. Pak už to šlo rychle: Vyrazil jsem do neznáma jen s batohem a pěti tričky. Na autobus mě tenkrát vezl kamarád Kamil Vacek, budoucí známý hráč Sparty, který moje radikální rozhodnutí vůbec nechápal. Já tenkrát z Česka v podstatě utíkal.

Jaké byly vaše španělské začátky?
Ani jsem pořádně netušil, za čím jedu. Co tam budu dělat. Na všechno jsem byl sám, neuměl jsem jazyk. Co vám budu povídat, ze začátku to nebylo jednoduché. Kluci, kteří rozhodně nebyli lepší než já, najednou hráli za Olomouc Evropskou ligu proti Evertonu. Já? Různě jsem se potuloval po stavbách, co mi dohodili kámoši. Na jihu Španělska žije spousta Rusů a Ukrajinců, dělají různé opravy, takže jsem si vždycky něco našel. Neměl jsem pořádně ani na jídlo, bydlel jsem ve dvoupokojáku na pláži za 350 eur. Španělsko pro mě bylo jak náraz do zdi. Najednou jsem si uvědomil, že peníze nerostou na stromě. Když si v sedmnácti myslíte, že vás čeká první liga, považujete se za mistra světa –⁠ a pak tohle… Jenže v Andalusii se mi zároveň ohromně zalíbilo. Příroda je okouzlující, lidi tam jsou taky úžasní – nikdo nepotřebuje dělat velkou kariéru, v neděli se celé rodiny scházejí na oběd, drží spolu. To mi bylo hodně sympatické.

A navíc jste se tam trochu vrátil k fotbalu.
Byl jsem si párkrát kopnout. A dostal se ke mně chlápek, který v 80. letech hrával za Sevillu. Jeho kamarád trénoval třetí ligu, tak mi dohodl zkoušku. Asi jsem se jim zalíbil, jen potom hrozně dlouho trvalo, než mi zařídili potřebné papíry k přestupu. Až jakmile se to povedlo, mohl jsem si zase něco přivydělat fotbalem.

Jakou úroveň měla třetí španělská liga?
Vždycky jsem si myslel, jaký jsem technický hráč. Odmalička mě bavily fintičky, měl jsem balon věčně na noze. Načež jsem přijel do Španělska a úplně se mi otevřela huba.

Byli lepší?
Máte před sebou hráče z desáté ligy, přijdete do baga a dá vám čtyři jesle. Neuvěřitelné! Kluci z našeho béčka hráli osmou ligu, na trénink přišli v montérkách, típli si cigaretu o zábradlí, a to jste neviděli, co pak na hřišti prováděli za parádu. Málokdo v Česku si umí představit, jaká fotbalová kvalita se ve Španělsku skrývá. Jsou šikovní, fotbal milují. Já si to tenkrát ohromně užíval. Vždyť my mívali tréninky v sedm večer, teprve o půlnoci jsem si dělal večeři nebo šel ven. Ve čtyři ráno spát, vstával jsem v jedenáct. Pokud jsem tedy nebyl na stavbě, to jsem pak měl přísnější režim. I když… Třeba Rusové a Ukrajinci si to taky dělali podle svého. Přišli na devátou, strčili do sebe dva tři koňaky, takže v práci neměli zrovna rychlý start.

Proč jste ze Španělska odešel?
Měl jsem kamaráda z Olomouce, který procestoval celý svět. Byl v cizinecké legii. V roce 2010 za mnou byl na dva týdny ve Španělsku a vyprávěl, že se stěhuje do Vancouveru. Já tenkrát vlastně ani pořádně nevěděl, kde tohle město je. Jenže o rok později přišla finanční krize, na jihu Španělska bouchla obzvlášť bolestivě. Takže mi všechno padlo. Rozhodl jsem se, že odletím za tím kámošem do Kanady. Na ruzyňské letiště mě tenkrát zase vezl Kamil. A měl jsem stejný batoh jako před lety, znovu pouze s pěti tričky.

Zase jste začínal od nuly?
Tentokrát jsem se díky kámošovi měl o co opřít. Měl jsem kde bydlet, přivezl jsem si nějaké peníze, uměl řeč. Hned jsem si taky našel místo v ruské tesařské firmě. Což dost pobavilo tátu – když jsem mu řekl, že dělám tesaře, málem spadl ze židle.

Protože jste nešika?
Rukama nesvedu udělat prakticky nic. Taky si to vybralo svou daň: Měl jsem šest stehů na hlavě, prostřelené prsty, zlomený palec. Vydržel jsem to dva roky, pak jsem to vzdal. Časem jsem se totiž dostal do deprese, že ráno v pět vstávám do práce, která mě absolutně nebaví. Nikam jsem se neposouval. Pořád si to pamatuju – byla třeba zima jako prase a my stejně už v 7:30 mlátili hřebíky. Až dvě hodiny po nás přišli Kanaďani se Starbucks v ruce, podívali se na to a zase šli na svačinu.

Co vás vysvobodilo?
Fotbal. Ale byla k tomu dlouhá cesta. Já zkraje v Kanadě rozhodně neplánoval trénovat, vlastně jsem si chtěl od fotbalu úplně odpočinout. Kamarádka mě nejdřív hecovala, že bych mohl dělat fitness trenéra, to jsem se ale při pohledu na své ruce smál: „Potřebuju alespoň dva měsíce, abych je pořádně napumpoval…“ Za nějakou dobu ji napadlo, že bych mohl trénovat fotbal. Znala pána, který každou středu trénoval třináctileté kluky. Upřímně: Byli špatní, neměli morálku. Jenže já tam přece jen po práci začal chodit, docela mě to chytlo. Jen jsem si říkal, že by bylo fajn dělat to na sebe.

Čím jste začal?
Neměl jsem žádné hřiště. Jednou jsem se ale o půlnoci procházel centrem Vancouveru a došel ke krásnému placu v parku. Skočil jsem po tom. Vyrobil jsem si pár letáků a rozdal to mezi kluky. První léto jsem bral úplně všechno – jakmile parkem někdo procházel, hned jsem ho verboval. Tou dobou jsem ještě pracoval na stavbě, z trénování mi najednou přišlo 5,5 tisíce dolarů. Takže mě napadlo, že kdybych to dělal pořádně, už by mohlo jít o pěkné částky. Pokud bych měl sto dětí a od každého bych měl sto dolarů, přišel bych si přece na deset tisíc dolarů. A deset tisíc dolarů si v Kanadě vydělají ajťáci!

Takže jste tesařině řekl sbohem.
Rozhodl jsem se dát do toho všechno. První dva tři roky byly všelijaké, dělal jsem to načerno, bez papírů. Ale byla to jízda! V létě při našich trénincích stálo na promenádě u moře klidně až padesát lidí. Nadšeně fandili klukům, třeba i deset minut tam postávali. Kolem létaly balony do oceánu, no prostě pozdvižení. Zvolna jsme se stali neodmyslitelnou součástí toho parku.

Kdy jste se přesunuli na opravdové hřiště?
Ve Vancouveru jsem dlouho nemohl žádné najít. Pokud totiž nejste součástí asociace Britské Kolumbie a nemáte vlastní klub, je to hrozně těžké. Jezdil jsem od čerta k ďáblu, všude mě vyhazovali. Najezdil jsem třeba i sto kilometrů za dvanáct hodin a stejně jsem se vracel s prázdnou. Až v roce 2017 jsem se přes známého dostal k možnosti trénovat na menším hřišti jedné židovské školy, od té doby jsme konečně začali růst.

Jak dobří jsou vaši kanadští fotbalisté?
Kanada už dávno není jen hokejová země. Vzal jsem dva třináctileté kluky do Německa – jednoho do Borussie Dortmund, druhého do Brém. A technicky tam patřili k nejlepším. I z holek v naší kanadské akademii bude podle mého do pěti let až patnáct hrát v Evropě. Jsou technicky silné, umí to s balonem. Dejte na mě – v Americe a Kanadě je obrovský potenciál, fotbalově tam hodně porostou.

Vy jste se ale jen s Kanadou nespokojil, už několik let řídíte fotbalovou akademii i v africké Ugandě. Jak k tomu došlo?
V roce 2013 mi jeden chlápek poslal přes Facebook link k turnaji v Ugandě. A věřte, nebo ne, za dva měsíce už jsem seděl v letadle do Afriky.

Proč?
Upřímně? Ani nevím. Fakt jsem nevěděl, kam jedu. Přiletěl jsem tam ve tři ráno, přespával jsem v baráku bez teplé vody, s patnácti neznámými Afričany, o nichž jsem si zkraje myslel, že si mě nakrájí do polívky. Šílené. Jenže druhý den jsem se zašel podívat na ten turnaj a úplně jsem se do toho zamiloval.

Zeptám se znovu: Proč?
Viděl jsem, jakou mají ti kluci jiskru v očích. Hráli bez kopaček, chráničů, na šutrech, na hřišti v kopci. Ale jak je to bavilo! Mě ta jejich radost úplně uchvátila. Dva roky mi pak trvalo, než jsem svou tamní fotbalovou školu rozjel, dneska už funguje pět let.

Čím je to v Africe specifické?
Není to tam jednoduché. Afričani si pořád myslí, že jsou ti chudí, kterým se musí pomáhat. My chceme v Ugandě do budoucna postavit i školu, aby se o sebe mohli sami postarat. Aby si v rámci té školy mohli na poli vypěstovat své vlastní potraviny, prodávat je pak na trhu, vydělat si. Hodláme tam postavit hřiště, které by se mohlo pronajímat. Podmínky v Ugandě jsou pro našince hodně nezvyklé – lidi jsou tam buď bohatí, nebo chudí; nic mezi. Nikdo mi proto třeba nevěří, že si v Kampale pronajímám hřiště, které mě přijde na víc než ve Vancouveru. Stojí to ovšem za to. Afrika je nádherná! Jezdím tam dvakrát do roka a už dávno jsem pochopil, že má obrovský potenciál. Škoda covidu – čtyřem tamním klukům jsem před časem koupil letenky, chtěli jsme je vzít do Evropy. Udělali jsme jim pasy, víza, měli letět do Zlína na camp, pak na jeden z nejlepších mládežnických turnajů Gothia Cup do švédského Göteborgu. Kvůli pandemii to prozatím nedopadlo.

Pocházejí kluci jako oni z hodně skromných poměrů?
Jistě. Spousta z nich musí nejdřív hodně zamakat na tržišti, aby vůbec mohli jít v neděli na trénink. Nadřou se, aby si mohli jít zakopat. V neděli mi přijde malý kluk, usmívá se, přitom celou sobotu předtím dřel na poli. Fotbal tam každopádně milují. Jsou po něm hladovější, vydrží déle. Po třech hodinách tréninku na nich nepoznáte, že by měli být unavení. Třeba kluky v Kanadě to taky baví. Jakmile se ovšem unaví, mají stejně jako Evropané tendenci uhýbat. Afričané by oproti tomu trénovali klidně celý den. Samozřejmě, taky mají své problémy.

Jaké?
Doma je odmalička vedou k tomu, že dospělí jsou hodně nad nimi. Ugandské děti si proto skoro vůbec nevěří. Když tam přijedu, vždycky je nejdřív musím trochu otevřít. Do té doby dělají všechno strojově. Něco řeknu a oni sborově odpoví: „Ano, trenére!“ Nevidíte na nich emoce, úsměv. Jsou bohužel vychováváni k tomu, že děti musí držet hubu.

Hodně je to k vám láká?
Čelíme obrovskému zájmu. Z devadesáti dětí jsme původně vybrali pětatřicet, které jsme schopni sponzorovat. Mohli bychom jich mít však tisíce, na Instagram mi chodí každý den dvacet zpráv od dalších a dalších malých fotbalistů, kteří by se taky chtěli přidat. Zatím bohužel nejsme v situaci, že bychom mohli expandovat do tak mamutích rozměrů. Celkově to není levná záležitost – pronajímá se hřiště, do Ugandy každý rok vozíme tisíc kopaček. Vždycky když tam s nimi jedu, bývám ověšený jak vánoční stromeček.

Věříte tomu, že mezi vašimi Afričany může být druhý Sima?
Nechci to říkat nahlas. Není ale náhoda, že se do Afriky vypravují zástupci stále většího počtu evropských klubů; právem mají tenhle kontinent za továrnu na talenty. I mně osobně už kontaktovalo dost lidí s tím, jestli by ohledně fotbalu v Ugandě nešlo nějak spolupracovat. Myslím, že se to ještě dost rozjede. A že pár kluků ode mě se do Evropy dostane, byť třeba jen na výměnné pobyty. Přitom zrovna já do Afriky určitě nešel s tím, abych našel druhého Simu. Mě prostě bavilo se na ty kluky dívat. V Africe u toho vydržím klidně i dvě hodiny – rád pozoruju jejich neskutečný zápal, kdy ani nemají kopačky, přesto se na šutrech honí za balonem, jedou, nepolevují. Navíc mě hodně baví cestování. A Afrika mě v tomhle ohledu naprosto okouzlila. Tvrdím, že nestačí Afriku jen navštívit, musíte se jí i dotknout.

Čeho konkrétně jste se tam dotknul?
Jedete 40 minut za Kampalu a dostanete se do naprosto nedotčené přírody. Lidi tam žijí bez elektriky, ženy nosí vodu v nádobách na hlavě. Pár hodin od hlavního města se rozprostírá safari, nádherná jezera. Mě to tam vždycky obrovsky nabije. Stejně je to legrační – já, který nikdy nechtěl od maminky, teď najednou žiju na druhé straně světa, v jednom kuse cestuju. Věřím, že mou životní cestou je dělat s mladými. Kdyby mi teď někdo nabídl možnost, abych svůj osud změnil a místo trénování dětí hrál v Česku první ligu, určitě bych to nevzal. Mým snem je mít několik akademií, aby se trenéři mohli točit, nebyli přikovaní k jedinému místu. Fotbalové školy už dneska máme i v Olomouci, Havířově a Uherském Hradišti, rozjíždíme Hradec Králové. Chtěl jsem i Prahu, ale zatím jsem nesehnal trenéry. Nechcete to zkusit vy?

Já?
Co by ne?

Se svou kopací technikou bych si asi netroufnul...
Tak mi najděte někoho jiného. (smích) Ani na zájem českých kluků si totiž nemůžu stěžovat. Když jsme v Česku začínali, udělali jsme za pár měsíců 250 dětí. Covid nás pochopitelně hodně přibrzdil, ale i tak se nám to už začíná hezky nabalovat. Víte, mně nejde o kvantitu, spíš o kvalitu. Aby se tím děti bavily. Snažíme se je zaujmout od útlého věku, vůbec neřešíme taktiku, nemáme tlak na výsledek. Myslím, že dětem do určitého věku je potřeba dopřát volnost, aby mohly dělat chyby nejen na tréninku, ale i v zápase. Aby neměly strach něco vyzkoušet.

To jste se naučil při svých návštěvách akademií Barcelony nebo Borussie Dortmund?
Jistě. Přesně takové to bylo právě ve slavné barcelonské akademii La Masia. Její základ totiž spočívá v tom, že tamní děcka fotbal milují. Láska k fotbalu je nejdůležitější. Takže ano, z podobných návštěv čerpám dost. Dneska si můžete v podstatě všechno najít na internetu. Jenže já rád cestuju, poznávám lidi. Proto jsem se dostal i do Ajaxu, Barcelony, Valencie. Ověřil jsem si, že lidé, kteří v životě něco dokázali, to se mnou chtěli sdílet. Pomoci mi. Ti, kteří toho dokázali méně, si to své naopak křečovitě drželi. Jako trenér byste si beztak měl vzít od druhých vždy jen něco. Ve výsledku je potřeba být sám za sebe, nemá smysl někoho vyloženě kopírovat. Já vždycky dělal to svoje, zároveň jsem ovšem poslouchal lidi, kteří něco dokázali. Budovali jsme to celé od píky, neměli jsme nic. Dneska naše akademie sdružuje přes 500 kluků a holek. Snad je z toho patrné, že mi nejde o nějaké machrování. Jen chci ukázat, že to jde. Je to jen pár let, co se mi někteří čeští trenéři smáli, že vyrážím za fotbalem do hokejové Kanady. Dneska se mě i ti s profi licencí ptají na práci.

Tagy:

Hlavní zprávy

Čeká nás špagetový „hladomor“. Neúroda obilí zdraží těstoviny a pečivo, chleba bude za 40
Finance

Čeká nás špagetový „hladomor“. Neúroda obilí zdraží těstoviny a pečivo, chleba bude za 40

Jako by nestačilo, že rostou ceny průmyslových surovin, energetických komodit nebo stavebního materiálu. Na spotřebitele se žene další vlna zdražování, za kterou tentokrát může horší úroda obilí a zejména tvrdé (semolinové) pšenice. Je tak jisté, že nahoru půjdou ceny pečiva a kvalitnějších, ale i těch obyčejných těstovin. Zdražení již dříve oznámily také pivovary.

Cynismus a nenávist. Odcházející šéf činohry se pustil do vedení Národního divadla
Kultura

Cynismus a nenávist. Odcházející šéf činohry se pustil do vedení Národního divadla

„Za těch dvacet let v divadelním provozu jsem ztratil sám sebe. Teď se hledám,“ říká odcházející šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar (42). Za jeho rozhodnutím stojí vyostřené vztahy s ředitelem Zlaté kapličky Janem Burianem, který podle Špinara neúměrně kumuluje funkce, když zároveň roky vede katedru činohry na DAMU nebo řídí plzeňský Mezinárodní festival Divadlo. Špinar ve funkci dokončí ještě tuto divadelní sezonu.

Putinovo Jednotné Rusko drtivě vede ve volbách. Po sečtení poloviny hlasů má přes 46 procent

Ruská vládní strana Jednotné Rusko vede po sečtení poloviny hlasů ve volbách do Státní dumy, podle průběžných výsledků získala 46 procent, informovala agentura TASS. Do ruského parlamentu, o jehož složení Rusové rozhodovali od pátku do nedělního večera, se patrně dostanou ještě čtyři další strany, které překročily potřebný pětiprocentní práh.

Silné otřesy a mrak dýmu. Na Kanárech se probudila sopka a chrlí lávu, lidé prchají

Na Kanárských ostrovech začala erupce sopky Cumbre Vieja. Podle televize RTVE ze sopky na ostrově La Palma stoupá sloup bílého a černého dýmu. Sopka chrlí také popel a lávu. Úřady nařídily evakuaci několik stovek lidí, již žijí v blízkosti vulkánu či mají problémy s pohybem. Podle odborníku není možné určit, jak dlouho bude erupce pokračovat. Na Kanarské ostrovy v neděli přijede španělský premiér Pedro Sánchez, který odložil cestu na Valné shromáždění OSN v New Yorku.

Zakopali válečnou sekeru? Petříček pomáhá Maláčové s kampaní ČSSD v Praze

Ministryně práce Jana Maláčová (ČSSD) během letákové kampaně v Praze využila pomoc bývalého ministra zahraničí Tomáše Petříčka (ČSSD). Pro leckoho jde o velké překvapení. Petříček totiž v červnu opustil pražskou kandidátku strany, když zjistil, že její lídryní bude právě Maláčová. Ve vedení resortu zahraničí skončil poté, co jeho odvolání navrhl šéf sociálních demokratů Jan Hamáček.

reklama

Domácí zpravodajství

Maláčová by rozdávala každému, říká Ševčík. Inflace podle něj vystoupá na 5 procent

Zvyšování minimální mzdy je pouze politické téma, uvedl k plánu ministryně práce Jany Maláčové na další zvyšování minimální mzdy ekonom a kandidát koalice Trikolory, Svobodných a Soukromníků Miroslav Ševčík v Partii Terezie Tománkové. Zároveň uvedl, že se nárůst inflace nezastaví a do konce roku dosáhne pěti procent, což potvrdil také pirátský senátor Lukáš Wagenknecht.

Horká fáze předvolebního vysílání: CNN Prima NEWS uvádí nové pořady i superdebaty s diváky

CNN Prima NEWS startuje horkou fázi předvolebního vysílání a uvádí celou řadu nových pořadů a formátů, jejichž společným tématem jsou blížící se volby do Poslanecké sněmovny. Od 30. srpna nabízí každý všední den speciální volební blok, dále mimořádná vydání pořadu 360° s diváky ve studiu, dvě superdebaty s lídry stran a v neposlední řadě moderní volební studio v den voleb samotných.

reklama