Třicet let visegrádské čtyřky aneb od zaostalých sovětských satelitů do vyspělé Evropy

Když se rozkládalo uspořádání bývalého socialistického tábora, Československo, Polsko a Maďarsko patřily ekonomicky k tomu nejlepšímu, co bylo možné mezi někdejšími sovětskými satelity najít. Nepočítejme bývalou Německou demokratickou republiku, která byla v únoru 1991 už přes čtyři měsíce součástí znovusjednoceného Německa.

Přesto byla trojice zmíněných zemí nepoměrně chudší než průměrné státy západní Evropy. Odhaduje se, že například československá průměrná mzda dosahovala na počátku 90. let minulého století asi 20 procent mzdy německé, a to i v přepočtu podle parity kupní síly. Chudší Maďarsko a Polsko na tom byly ještě hůře.

Havel, Walesa a Antall

15. únor 1991 měl pomyslně odstartovat návrat tří středoevropských zemí zpět do Evropy. Visegrádská dohoda byla podepsána dokonce ještě před rozpadem Varšavské smlouvy (východní protiváha paktu NATO) a Rady vzájemné hospodářské pomoci (socialistická protiváha Evropskému hospodářskému společenství).

Pod visegrádskou dohodu se podepsali prezidenti Československa a Polska Václav Havel a Lech Walesa a tehdejší maďarský premiér József Antall. Cílem skupiny byla spolupráce na cestě k evropské integraci. V roce 1993 se skupina rozrostla na čtyři země, jelikož se Československo rozpadlo na dva samostatné státy. Pak ale spolupráce v rámci takzvané vé čtyřky upadla, obnovit se ji podařilo až koncem 90. let. Důvodem byl možná podpis dohody o Středoevropské zóně volného obchodu (CEFTA) v roce 1992, kterou zpočátku tvořily právě země V4. Později se k CEFTA přidávali noví členové jako Slovinsko, Bulharsko nebo Rumunsko.

Pro skupinu zemí V4 byly v uplynulých 30 letech významné tři etapy: rozpad RVHP, hospodářská transformace směrem k tržní ekonomice a vstup do Evropské unie. Přestože startovní pozice jednotlivých států byla poměrně různá, nakonec se dá říci, že do cíle dorazily ve srovnatelné kondici. A pokud nenastane nějaká zásadní nepředvídatelná událost, mají před sebou Česko, Slovensko, Maďarsko i Polsko další roky prosperity.

Premiant Česko

Na počátku 90. let se v každé jednotlivé zemi odehrával zásadní politický střet o podobu ekonomické transformace, jejímž cílem bylo co nejdříve přiblížit životní úroveň obyvatelstva západním standardům. Československo a Polsko se vydaly cestou šokové terapie (jejími tvářemi se stali Václav Klaus a Leszek Balcerowicz), kdy změna měla proběhnout rychle i za cenu výrazného krátkodobého hospodářského propadu. Maďarsko zpočátku provádělo reformy postupné, nakonec ale svou strategii změnilo a pod vedením tehdejšího ministra financí Lájose Bokrose uvěřilo v rychlé provedení potřebných reforem.

Všechny zmíněné ekonomiky bez výjimky zažily počáteční šok. Jejich výkonnost se v roce 1991 propadla (až na Polsko) o více než deset procent, což se do značné míry dalo přičíst právě rozpadu RVHP. Po počátečním šoku se ekonomiky skupiny V4 oživovaly za současného provádění hospodářských reforem. Premiantem se stala Česká republika, která svými výsledky udivovala nejen vyspělý svět. Na rozdíl od ostatních se totiž Česko vyznačovalo nízkou nezaměstnaností i přijatelnou mírou inflace. Polsko a Maďarsko se naopak zpočátku několik let potýkalo s inflací v řádu několika desítek procent ročně a dvoucifernou nezaměstnaností, stejně jako později Slovensko.

Určitý obrat nastal po roce 1997, kdy česká ekonomika procházela první potrasnformační recesí, kdežto zbylé země V4 už tak vážné problémy nepocítily. Naopak, začaly se dostávat do makroekonomické rovnováhy a dokončovat nutné reformy, které byly podmínkou pro vstup do Evropské unie.

Do Evropské unie společně

Přestože se zdálo, že Česká republika se do elitního evropského klubu dostane nejdříve ze všech postkomunistických zemí, nakonec došlo k rozšíření Evropské unie v roce 2004 rovnou o deset států, mezi nimiž byly všichni členové visegrádské skupiny. Včetně Slovenska, kde došlo pod vedením premiéra Vladimíra Mečiara ke zbrzdění reformního procesu. Kabinety, které přišly poté, ale dokázaly manko stáhnout, a tak Slovensku nic nebránilo, aby do EU vstoupilo už v rámci této vlny rozšíření.

Visegrádská dohoda ovšem neskončila a trvá dodnes. Její význam je však nyní spíše politický. Členské země se dál setkávají na pravidelných summitech a projednávají možnosti společného postupu při prosazování svých zájmů v Evropské unii. Ne vždy se to daří, jindy je zase postoj zemí V4 jednotný. Jako například v otázkách migračních kvót, které prosazovaly západní členské země Evropské unie.

Hospodářsky se ale země V4 dnes dají považovat za standardní tržní ekonomiky s relativně vysokou životní úrovní, stabilní cenovou hladinou i poměrně solidním stavem pracovního trhu. Zajímavostí je, že Slovensko jako jediná země visegrádské skupiny přijalo jednotnou měnu euro, zatímco zbylé státy si zatím drží měny národní. A vzhledem k nutnosti aktuálně řešit zcela jiné problémy je pravděpodobné, že se na tomto přístupu Česka, Maďarska a Polska hned tak něco nezmění.