Ilustrační foto Zdroj: Pixabay
Cesta za miminkem může být někdy hodně trnitá. Své o tom ví i Katka s Milanem, kterým život připravil do cesty několik překážek. Rakovinu, umělé oplodnění i ztrátu nenarozených dvojčátek. I přesto všechno neztratili optimismus a dnes jsou rodiči dvou zdravých dětí.
Katka s Milanem se brali před 21 lety. Tři měsíce po svatbě Milan onemocněl lymfoblastickou leukémií. „Místo toho, abychom řešili miminko, které jsme plánovali, se musel manžel poprat s touto nemocí a vyhrát boj o přežití,“ vypráví Katka. Přestože to nebylo snadné, nemoc se mu podařilo porazit. V té době šly veškeré plány stranou. „Už při léčbě manželovy rakoviny nám bylo jasné, že počít dítě bude problém. I když to v té době nebylo podstatné. Pan doktor, který Milana léčil, nám dal ten největší lék – naději. A musím říct, že právě ta nás provázela po celou dobu snažení o miminko,“ říká.
Milan se nakonec úspěšně vyléčil a jejich život se pomalu dostával do normálu. Milan s Katkou mohli opět začít plánovat miminko. Tehdy už věděli, že jedinou nadějí je umělé oplodnění, z důvodu chemoterapie, která poškodila Milanovi spermie. Proces umělého oplodnění Katka popisuje jako dlouhou cestu plnou naděje i beznaděje. „Tehdy mi chyběla hlavně psychická podpora a možnost si o tom s někým promluvit. Připadala jsem si velmi osamocená a zoufalá. Přitom jsem ale doufala, že se vše podaří. Nepřipouštěla jsem si ani na chvíli, že bych neměla mít vlastní dítě,“ vzpomíná Katka.
Martina porodila holčičku, která vážila ani ne půl kila. To nejhorší je čekalo mnohem později
Doma měla Martina téměř roční holčičku Rozárku, když zjistila, že je znovu těhotná. Považovala to za zázrak – i přesto, že jí lékaři v mládí říkali, že nebude moci mít děti, povedlo se podruhé. Bohužel, druhé těhotenství skončilo až příliš brzy. Předčasný porod na hranici potratu však nebyl jedinou komplikací, kterou musela rodina překonat.
Po několika nezdarech manželé pochopili, jak obrovský zázrak je stvoření malého človíčka. „Ale i na nás se štěstí usmálo a čekali jsme dvojčátka, holčičku a chlapečka. Větší radost jsem si neuměla představit,“ pokračuje Katka ve svém příběhu. Bohužel v 19. týdnu Katka potratila. Jak sama přiznává, v tu chvíli měla pocit, že její život skončil. I tehdy pociťovala obrovskou úzkost nejen ze ztráty dvojčátek, ale taky jí chyběla možnost promluvit si s někým, kdo by ji vyslechl a poradil.
Proč k potratu došlo, se manželé nedozvěděli. Pravděpodobně se rozběhl samovolný porod, když praskla plodová voda u jednoho z dvojčátek. Poté už se Katka obrátila na terapeutku, se kterou probrala celou situaci. „Paní Lenka nás provázela v nejtěžších časech a pomohla nám vyrovnat se s tou situací. Nasměrovala nás také na cestu adopce, pro kterou jsme se nakonec rozhodli,“ pokračuje Katka. Příběh manželů má šťastný konec. Poté, co zažádali o adopci, Katka otěhotněla přirozeně a dnes mají dvě děti – chlapečka a holčičku, kteří už chodí do školy. „Zázraky se zkrátka dějí,“ uzavírá Katka.
Psycholožka: Ženy z bezdětnosti viní sebe, muži svoji sterilitu často popírají
Páru pomáhala v cestě za miminkem psycholožka Lenka Pelechová. Podle ní je odborná psychosociální podpora pro páry, které podstupují IVF, velmi důležitá. Protože právě psychika má velký podíl na úspěchu.
Lenko, v jaké životní fázi váš pár oslovil? Jak probíhala pomoc z vaší strany?
S paní Kateřinou jsem v kontaktu dlouhé roky. Potřebovala pomoc nasměrovat svůj život ve chvíli, kdy se jí nedařilo počít. Společně jsme našli jako vhodné řešení adopci, ke které nakonec nedošlo. Později, když už měli s manželem vlastní děti, mě poprosila o pomoc znovu. Dlouho ji sužovaly otázky, na které ji nikdo nebyl schopný odpovědět. Bolest ze ztrát svých dětí si nesla po celou tu dobu v sobě. Paní Kateřinu především zajímalo, co se s miminky po porodu stalo, jak bylo s nimi zacházeno, proč se s nimi nemohla rozloučit, vidět je nebo si je pochovat, kam je po pitvě uložily a kde jsou vlastně nyní?
Téma ztrát miminek bylo po celé dlouhé roky hluboce ukryto i mezi manželi. V podstatě pro ně bylo tabu, o kterém nikdo z nich nenašel odvahu nahlas hovořit. Každý se s ní po celou dobu vyrovnával jiným způsobem. Byla potřeba terapie, kde se v bezpečném prostředí všechna témata a emoce postupně zpracovala. Pracovalo se terapeuticky s každým individuálně a poté s celou rodinou, tedy i s dětmi.
Nakonec si přáli se rozloučit s miminky společně, tedy i se svými dětmi pomocí rituálu. Určili si den, vybrali si magické místo pro rozloučení, a každý z nich se loučil s miminky po svém.
Hraje podle vás psychika v cestě za miminkem velkou roli?
V každém partnerském vztahu, který se potýká s bezdětností, je naprosto klíčové, jak na problém budou reagovat a jaký k němu zaujmou společný postoj. Pro vztah je to nesmírná životní zátěž. Partneři si svůj společný život naplánovali a zjištění, že to nebude možné, v nich vyvolává obrovskou nejistotu. Najednou neví, co bude smyslem jejich společné existence a ve vztahu roste napětí. Buď vztah vydrží, stmelí se a posílí nebo se bohužel rozpadne.
V čem vnímáte největší nedostatky ohledně psychiky párů, kteří procházejí umělým oplodněním?
Léčba neplodnosti představuje pro partnery zátěž často dlouhodobou a bez viditelného konce. Zasahuje jim do mnoha oblastí jejich života. Nejprve zažívají šok při sdělení diagnózy. Ženy zažívají úzkosti, smutek, depresi, lítost, bezmoc a často je u nich pokles sebeúcty. Viní se za vzniklou situaci. Někdy proklínají svá minulá rozhodnutí nebo způsoby chování, hněvají se na partnera, lékaře nebo na Boha. Ani muži neprožívají svoji sterilitu jednoduše a popírají ji. Někdy chtějí svá vyšetření opakovat. Cítí se slabí, bezmocní a nedostatečně mužní.
ROZHOVOR: : Autisté jsou výjimeční, ale ve společnosti se často setkávají s nepochopením
Každoročně si 2. dubna připomínáme Mezinárodní den porozumění autismu. Cílem je poukázat na to, že autisté žijí mezi námi a společnost by se měla naučit toleranci a pochopení této nemoci. Autismus na první pohled nepoznáte, teprve až chování dotyčného napoví, že není vše v pořádku. Veřejnost mnohdy nechápe, proč se dítě vzteká až k nepříčetnosti, přitom na vině nemusí být „rozmazlenost“. Autismus je nemoc a jen v České republice žije až 50 tisíc lidí s touto diagnózou. Mezi ně patří i rodina Sokolových, kteří vychovávají 12letého Radovana. Na otázky nám odpověděl tatínek Jan Sokol, který také založil nadační fond na pomoc autistům.
Léčba neplodnosti je běh na dlouhou dobu. S opakujícím se neúspěchem psychické potíže narůstají a tím, že zůstávají často neřešeny, se mnohonásobně prohlubují. Bohužel ani poté partneři nemají snahu vyhledat odbornou pomoc. Respektive možná by rádi pomoc přijali, ale neví, na kterou osobu – odborníka se mají obrátit. Ne každý dokáže o svém intimním problému hovořit a neorientuje se v nabízených terapeutických nebo poradenských službách. Pokud si sami vyhledávají informace, naráží buď na odborné výklady, kterým ale nemusí rozumět, anebo naopak inklinují k diskusním fórům, kde odpovědi na své otázky stejně nevyčtou.
Jsem toho názoru, že psychosociální podpora páru by měla být ještě před započetím samotné léčby. Je mnoho věcí, které si pár potřebuje ujasnit. A k tomu potřebuje adekvátní informace, aby situaci mohl vyhodnotit, zaujmout k ní správný postoj a řádně se připravit. Při pozdějším případném nezdaru v léčbě se tak lépe v situacích a emocích dokáže orientovat a vyrovnat se s nimi. Narušená je také komunikace jak mezi partnery, tak i s blízkým okolím. Někteří jim projevují nevhodný soucit, protože neví, jak jim pomoci a chtějí situaci odlehčit. A pokud se navíc narodí dítě někomu blízkému, jejich přátelský vztah to může narušit. Následně se situacím vyhýbají a dostávají se tak do sociální izolace. Chtěla bych tím říct, že je potřeba najít si způsobilou osobu – terapeuta, poradce, kterému budou důvěřovat, navážou s ním úzký vztah a v bezpečném prostředí budou všechny svoje potřeby ventilovat.
