Praktická lékařka starající se o novorozence (ilustrační foto) Zdroj: Profimedia.cz
Zatímco dosud byl problémem českého zdravotnictví číslo jedna covid, především pro praktické dětské lékaře přišla úplně nová výzva. A tou jsou desítky tisíc ukrajinských dětí. Předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost Ilona Hülleová v rozhovoru pro CNN Prima NEWS upozorňuje, že pediatři sami situaci nezvládnou a potřebují pomoc od ministerstva zdravotnictví.
Změnilo se na základě vaší zkušenosti už nějak definitivně vnímání toho, co je covid a jak s nákazou pracovat?
V první řadě to přebilo úplně jiné téma, a to Ukrajina. Za druhé poslední dobou čísla nemocných vypadají lépe, ale je to i tím, že tolik netestujeme a netrasujeme, takže mají určitě nějakou chybovost, protože covid nám z ordinací neodešel. Formy jsou nyní takové, že třeba u dětských pacientů se nejedná jen o bezpříznaková onemocnění, ale děti mají rýmu, kašel, bolesti v krku, teploty, zažívací potíže. A to řešíme jako běžnou infekci, která je na základě testu potvrzena jako covidová.
Zajímá mě ta proměna ve vnímání od fáze, kdy jsme o nemoci moc nevěděli a báli se jí jako extrémně smrtelné, až po to, že jde o běžnou nemoc, která s námi zůstane. Budeme k tomu už takto po dvou letech přistupovat?
Vnímám to ve dvou rovinách. Jednak v tom, že jsme velmi vysoce proočkovaní – dětští lékaři až z 95 procent – a obava z nákazy se logicky snižuje. Druhou věcí je, že jak přibývaly počty nemocných dětí, nešlo tvrdá protiepidemická opatření dodržovat, tak se muselo trochu polevit, přestože nakažených dětí je stále hodně.
Čísla nakažených už nesleduji. Ne, že by mi nic neříkala, ale neovlivní mou každodenní práci. Vím, že covid tu je.
To se stále drží?
Ano, od září jsou počty nemocných dětí – zejména respiračními infekty – stále poměrně vysoké. Na chvíli byla čísla nižší přes jarní prázdniny, ale s návratem dětí do kolektivu se nám vrací i běžné nemoci – angíny, neštovice, záněty průdušek, střevní infekty atd. Takže k tomu přistupujeme jako k jakékoliv jiné virové nákaze, a když máme podezření, tak samozřejmě v rámci diagnostiky otestujeme, protože také chceme vědět, jestli to je nebo není covid, už kvůli postcovidovým syndromům a dalším rizikům.
Už to jednoduše není tak, že si okamžitě navlékáte skafandr a jste vyděšení?
Přesně tak.
Je za vás dobře, že se stále akcentují čísla denního počtu nakažených. Je to ještě potřebný ukazatel, neslouží to jen k zachování strachu ve společnosti?
Řeknu to napřímo, já už ta čísla nesleduji. Ne, že by mi nic neříkala, ale neovlivní mou každodenní práci. Vím, že covid tu je a rodiče mi třeba kontakt s rizikovým pacientem ani nepřiznají. Někdy ani netuší, že došlo k nákaze. Dítě léčím stejně, jde jen o to diagnostické potvrzení.
Mohou si teď dětští praktičtí lékaři odpočinout?
Ne, vůbec. Nyní padla úplně jiná výzva, kterou je zajištění péče o ukrajinské děti. A čas by nebyl, ani kdyby se neděly ty hrůzy… Doháníme resty. Zejména dvě věci, zaprvé preventivní prohlídky, které jsme museli posouvat. Dále doočkáváme děti povinnými vakcínami, děti, které byly například nemocné, a poté zase třeba chyběly vakcíny.
Na přelomu roku se hodně tlačilo na to, že by se měly děti nechat očkovat proti covidu, ale přijde mi, že už to utichlo. Jak se k tomu stavíte vy?
Je důležité říct, že kdo chtěl, tak už je naočkován. Ti, co nechtěli, tak se na to samozřejmě neptají a využijí toho, že epidemie slábne a že si nějakým způsobem populace odpočine. Spousta dětí navíc onemocněním prošla a některé mají třeba protilátky. Uvidíme, co se bude dít, pokud se situace zhorší, jaká bude epidemiologická situace. Obecně očkování má smysl a brání komplikacím, na tom si trvám.
Očekávala bych, že se očkování proti covidu buď stane povinným, nebo se mě lékař prostě zeptá a na základě zdravotního stavu mi doporučí, zda mám na očkování jít. Jaký přístup je lepší?
Jde stále o očkování dobrovolné a doufám, že to tak i zůstane. Je otázkou, kde ho nabízet. Praktičtí dětští lékaři nemají ve svých ordinacích jednodávkové vakcíny a není jednoduché shromáždit na stejný čas deset dětí k očkování, neboť zájem o očkování klesl. Všichni ví, že ta možnost očkovat je, jen nebude u každého lékaře. Stále se ale ještě někteří z rodičů i dospívajících po očkování ptají. K tomu, že opadl zájem, hodně přispělo to, že se zrušily výhody pro očkované.
Je podle vás dobře, že se to zrušilo?
Těžko říct. Ukazuje se, že epidemie slábne, takže asi ano. Dlouho udržitelné to nebylo, potřebujeme, aby byly všechny děti zapojeny do školních aktivit. A pokud se tu nebude šířit nějaká další vlna, která bude způsobovat komplikované průběhy, tak proč to omezovat? Návrat k normálnímu životu je potřebný.
Covid jsme odsunuli na druhou linii. Už ho umíme zvládat a není pro nás problém.
V pátek proběhla široká debata na konferenci dětských praktiků. Řešili jste, jak to bude v budoucnu vzhledem k případné další podzimní vlně?
Musím říct, že jsme k tomu ani nedošli. Pro nás je nyní velká výzva postarat se o děti přicházející z Ukrajiny, kterých přichází v krátkém čase velké množství. To je něco, s čím skutečně nikdo nepočítal. Musíme si uvědomit, že z těch cca 300 tisíc uprchlíků v Česku je více než polovina dětí. Praktických lékařů, kteří plnohodnotně fungují, pro děti a dorost je cca 1 800. Oproti tomu všeobecných praktických lékařů je kolem 5 tisíc. Na nás připadá velká skupina dětí, a jak víme, tak malé děti jsou častěji nemocné a potřebují lékaře. Neodkladnou péči poskytne každý praktický dětský lékař, ale hledáme, kdo, kde a kdy o děti bude pečovat dlouhodobě, protože už dnes má cca třetina z nich kapacitu vyčerpanou a neregistruje nové pacienty. Toto je obrovský problém.
Takže covid se v tuto chvíli odsunul na druhou kolej?
Ano, museli jsme ho odsunout do druhé linie. Už ho ale umíme zvládat a v podstatě pro nás není takový problém. Bereme ho jako infekci, se kterou se setkáváme, jsme očkovaní, máme očkování proti covidu pro děti a více méně nevidím v současné době problém s ošetřením dětí, které onemocněly covidem. Když přijde další větší vlna, už víme, co dělat, přesto máme k tomuto onemocnění velký respekt.
Jak velký problém ukrajinské děti představují pro české zdravotnictví?
Je to obrovský problém. Nechci říct, že pro celé zdravotnictví, ale pro nás určitě. Nebude to celoplošně pro všechny ordinace stejné, ale problém to je. Tady musí pomoct každý, kdo je pediatr. Musí se zapojit všichni, jak praktičtí dětští lékaři, tak v případě nedostatečné kapacity pediatři na dětských odděleních, tak i někteří specialisté, protože se o ně postarat musíme. Mají nárok na stejnou péči jako české děti a já jen říkám, že praktičtí dětští lékaři stárnou, třetina je starší nad 65 let a třetina už neregistruje. Když vypadne někde jeden ze sítě lékařů, tak zůstane přibližně tisíc dětí, které musí pokrýt ti okolní, a ti už jsou ale přetížení. Rodiče už dnes musí dojíždět třeba 50 a více kilometrů.
Kolik tedy dnes připadá na jednoho lékaře dětí?
Průměrně se uvádí tisíc, ale už je to o něco víc. Máme třeba ordinace, kde mají už 2 000 registrovaných dětí a ty už nepřijmou nikoho.
Sami příliv ukrajinských dětí nezvládneme.
Předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů Alena Šebková mluvila před 14 dny o tom, že by bylo třeba, aby každý pediatr přijal nejméně 50 dětí.
A já už nyní říkám, že je to víc. Nemůžeme například počítat se třetinou lékařů, kteří neberou už ani české děti, takže nevezmou ani ty ukrajinské. Nemůžeme preferovat jednu skupinu dětí před druhou. Pak je další třetina, která se registruje, ale jen omezeně. Takže z přibližně 1 800, z čehož téměř polovina se neregistruje, nám zbyde i 1 000 ordinací. No a vypočtěte si předpokládaný počet dětí, bude jich 100 a více. Bude velmi záležet na konečném počtu dětí, délce jejich pobytu, potřebě preventivní péče a očkování.
Dá se to tedy zvládnout?
Nedá se to zvládnout jen silami praktických dětských lékařů, proto říkám, že potřebujeme pomoci od kolegů pediatrů v nemocnicích.
Co se pro to dá udělat? Co se musí změnit? Z dospělých lékařů se mohou stát třeba dětští?
Ne, to absolutně nejde, protože i oni sami jsou často kapacitně na hraně. Možná krátkodobě někde lokálně mohou pečovat o děti starší 15 let, ale rozhodně to není systémové řešení. Spíše jde o to, že máme spoustu lékařů třeba v přípravě, kteří pracují na dětských odděleních v nemocnicích. A jsou to právě oni, kteří by nám měli pomoct v našich ordinacích a o práci bychom se měli podělit, zvýšila by se kapacita současných ordinací praktických dětských lékařů.
Prioritou už nejsou peníze, ale noví lékaři. My už nemůžeme.
Oni nechtějí?
Nevím. To je návrh řešení, které my předkládáme. Rozhodnout bude muset resort zdravotnictví. Pan ministr nyní rozhodl o zřízení tzv. UA pointů v nemocnicích, což je skvělé, ale pouze krátkodobé řešení pro poskytnutí zejména akutní péče. Dlouhodobým řešením je, aby šli kolegové z nemocnic pomoct do primární péče. To znamená, že by lékař z oddělení šel pracovat do terénu. Buď si otevře novou ordinaci, nebo splní povinnost, kterou musí v rámci přípravy před atestací, to jest pracovat v ordinaci u praktického lékaře pro děti a dorost. My říkáme, pojďte teď, hodně by to pomohlo. Praktické by bylo, kdyby lékaři pracovali ve sdružených praxích.
Dostávají za svou práci lékaři adekvátně zaplaceno a jednáte o tom třeba se zdravotními pojišťovnami?
Se zdravotními pojišťovnami jsme v tomto smyslu jednali a říkala jsem, že by bylo dobré právě pokračovat v tzv. sdružených praxích, které mají vyšší kapacitu, delší ordinační hodiny a jsou bonifikovány. Prozatímní řešení je, že vykazujeme péči výkonově a je otázkou, jestli to bude stačit dál do budoucna. Už nevím, jak to říct. Prioritou prostě už nejsou peníze, ale získat nové lékaře, kteří by pracovali v primární péči a nahradili odcházející lékaře, postarali se o děti, které tu budou stále a potřebují mít „svého“ praktického dětského lékaře. My už nemůžeme...
Co noví a mladí lékaři?
Myslím, že ti, co mohli a chtěli, tak už se z velké části do praktické péče zapojili. Máme i kolegyně na mateřské či rodičovské dovolené. Během covidu jsme vykryli ten největší propad, který hrozil, ale další rezervu už nemáme. Musíme skutečně pustit lékaře z dětských oddělení do linie prvního kontaktu.
Celá vlna nově příchozích dětí jen odkrývá zanedbání personální situace v primární péči o děti. Je to jako katalyzátor.
Jakými nemocmi nejčastěji trpí ukrajinské děti. Mají mít čeští rodiče strach z nějaké nákazy?
Myslím, že proočkovanost je na Ukrajině nižší, ale ne o tolik. Dle oficiálních dostupných údajů jen asi o 10 procent. To riziko je podobné jako dosud, kde se děti běžně v kolektivech setkávají s neočkovanými dětmi. Ty, které jsou běžně očkované, by se bát neměly, mají protilátky. Problém to dělá především ve školce, kam bez očkování nesmí. Do škol a předškolní výuky už mohou bez toho, aniž by očkované byly. Děti, které nebyly očkované, nebo nebyly kompletně očkované, jsme připraveni naočkovat.
Na co se mají rodiče v ordinacích připravit? Budou třeba déle čekat?
Neměli by to poznat, ale stává se, že pokud přijde ukrajinská maminka, tak se to může protáhnout. Obecně se čekací doba u lékařů může prodloužit, ale věřím, že to nebude nijak dramatické. Vše nám ukáže až čas. Co se novorozenců týče, tak už nyní maminky dětského praktika v některých lokalitách těžko hledají a může to být horší. Bude to podle různých lokalit.
Je největším problémem pediatrie nedostatek lékařů?
Celá vlna nově příchozích dětí jen odkrývá zanedbání personální situace v primární péči o děti. Už to říkáme roky, ale nikdo nás nechce slyšet. Nečekali jsme, že přijde něco takového. Je to jako katalyzátor, který urychluje to, že máme nedostatek praktických dětských lékařů. My sami to nevyřešíme. Pokud je volná kapacita dle dat zdravotní pojišťovny v nemocnicích cca 500 lékařů, nechť jdou okamžitě do terénu. Chce to hlavně přijmout koncepční dlouhodobé řešení, jak bude zajištěna péče o děti v České republice. Koncepci primární dětské péče jsme předložili již minulému vedení ministerstva zdravotnictví.
