Ukrajinský manažer rukoval do války až v 58 letech. K ženistům. Miny mu vzaly kamarády
V rozhovoru pro CNN Prima NEWS u příležitosti Dne veteránů napřed zapochybuje, zda Čechům dokáže boje na Ukrajině dostatečně popsat. „Vysvětlit lidem žijícím v míru, co je to válka, je hrozně těžká věc,“ přemítá 60letý ukrajinský veterán Andrij Kyrchiv. V pozici velitele ženistů kladl ruským okupantům do cesty minová pole, zároveň ale musel zajišťovat odminování osvobozovaných území. „Na frontě jsem přišel o čtyři nejlepší spolubojovníky, a z mnoha dalších se stali invalidé,“ vypráví. Povoláním manažer energetické společnosti ze západoukrajinského Lvova válčil od 24. února 2022 do července 2024, nyní se vrátil k původní profesi.
Zatímco západní Evropa 11. listopadu uctívá poslední žijící vojáky z druhé světové války, boje na Ukrajině každý den generují zástupy nových veteránů. „I když v naší zemi Den veteránů oficiálně neslavíme, považuji ho za významný svátek, protože jsem teď také veteránem. Více než dva roky jsem bránil Evropu a celý civilizovaný svět před ruskými barbary,“ říká ženista Andrij Kyrchiv.
Čtěte také
Nejméně 100 tisíc invalidů
Den veteránů se zatím v Charkově, Kyjevě nebo Lvově připomíná jen spontánně. „Už loni přibylo v ulicích lidí s makovými květy, které jsou symbolem svátku. Není se co divit, protože pořád stoupá počet válečných invalidů. Bohužel, přímo na frontě jsem viděl, jak ženisté přišli o nohu, ruku, nebo o více údů najednou. Jeden z mých nejbližších, přítel v praporu, kterému jsem velel, má vážně zraněnou míchu a téměř se nemůže hýbat.“
Ruská okupace už nejméně 100 tisíc ukrajinských vojáků proměnila v těžké invalidy. Ženista Andrij boje v první linii přestál bez vážnějšího zranění. Rukoval hned první den invaze, 24. února 2022. Mašírovat do války v 58 letech, nebyl to pro vojáka příliš vysoký věk? „Naopak, zbývaly mi přece dva roky času, abych pomohl bránit Ukrajinu. A protože všeobecná mobilizace počítá s každým mužem od 18 do 60 let, tak jsem to bral jako povinnost.“
K Ozbrojeným silám Ukrajiny se Kyrchiv přihlásil dobrovolně. Přitom žije v západoukrajinském Lvově, takřka na dohled Polska, a první den války se ještě přes hranice mohli dostat i muži. Minimálně do pozdního odpoledne. „Na útěk do ciziny jsem vůbec nepomyslel, ani žádný z mých kamarádů. Narukovat, to pro nás byla naprosto samozřejmá věc,“ vybavuje si počátek okupace vlivný manažer Asociace energetického managementu Ukrajiny.
Z manažera ženistou
Vysoký post v energetice na více než na dva roky vyměnil za bojiště. „Zařadili mě k ženistům, což pro mě bylo trochu překvapení a zároveň výzva. Nebyla to moje profese a musel jsem se naučit odstranit minu nebo vytvářet celá minová pole, ale zároveň je dokázat odminovat,“ vypráví.
Vycvičen byl na velitele ženijního praporu, který byl postupně nasazován na celé frontové linii. Na Donbase, v Luhanské, Charkovské i Záporožské oblasti. „Samozřejmě, že jsem si přál co nejmenší počet obětí, ale v tomhle je válka krutá. V praporu jsem přišel hned o své čtyři velmi blízké bojové druhy, a mnoho dalších bylo těžce zraněno.“
Do boje ho hnala i pomsta
Když poprvé spatřil smrt na frontě, nebyl to důvod přemítat o přeložení do nějaké týlové pozice? Při jeho vyšším věku by mu možná armáda vyhověla. „Na tohle jsem nikdy nepomyslel, spíše na pomstu. Když vám zahyne kamarád, tak prostě myslíte na odplatu,“ rázně odpoví.
„Zvláště, když vás válka všude pronásleduje. Z rodiny jsme na jaře 2022 rukovali hned čtyři. Můj zeť, dva bratranci a já,“ pokračuje veterán. „Jeden z bratranců už zahynul, a když v tom máš nejbližší rodinu, chceš tu smrt nějak odčinit a rozhodně nechceš utíkat z fronty.“
Čtěte také
O válce se v míru špatně mluví
Pro obyvatele mírové střední Evropy jsou to úvahy jak z jiné dimenze. „Uvědomuji si, že vysvětlit lidem žijícím v míru, co je to válka, to je hrozně těžká věc,“ uvažuje 60letý Andrij Kyrchiv. Teď už ale branné povinnosti nepodléhá, dokonce mohl vycestovat na stáž do Brna zaměřenou na udržitelnou obnovu poválečné Ukrajiny, kterou pro starosty, manažery nebo aktivisty pořádá Nadace Partnerství.
Veterán dále přemítá: „Vlastně si ani nepřeji, abyste museli zažít válku jako my, i když je to asi jediný způsob, jak pochopit její strašná pravidla.“ Prý postačí, když v Evropě pochopíme, že ruskou invazi je nutno co nejdříve zastavit. „Pořád jako byste nemohli uvěřit, že když Rusy společně nezastavíme, půjdou po porážce Ukrajiny dál. A to i do Brna anebo Prahy.“
Byť pomalu, okupanti aktuálně skutečně postupují na západ. A Ozbrojené síly Ukrajiny mají velký problém ruské hordy zastavit či alespoň přibrzdit. Podle veterána jsou na tahu západní spojenci: „Pokud chceme zachránit evropské hodnoty, potřebujeme mnohem větší vojenskou pomoc než dosud.“
Veteránem nikdo nechce být
Vracíme se ke Dni veteránů, který se slaví 11. listopadu. V ten den v roce 1918 skončila krvavá jatka první světové války. Pamětníci tak vzdálené epochy už jsou po smrti, ale stále žijí nižší stovky spojeneckých veteránů z druhé světové války, především ve Velké Británii a USA. Den veteránů však ctí i novodobé vojáky, ve Spojeném království jsou oslavováni například vysloužilci z války o Falklandy z roku 1982.
„Válečným veteránem se nechce nikdo stát, ale teď už k nim také patřím,“ říká Kyrchiv a pokrčí rameny. „Paradoxní je, že jsem jako kluk zažil veterány obou světových válek, i když hlavně ty z druhé války. Mnozí víc živořili, než by žili, sovětský režim jim zrovna velkou péči nevěnoval, anebo jen vybraným jedincům. Někteří dokonce žebrali v parcích, bez nohou nebo bez rukou, pořád je mám před očima, ale nikdy by mě nenapadlo, že za mého života ještě přibude tolik nových válečných invalidů.“
Vojenské vysloužilce zažil i v rodině. „Babička měla tři bratry a každý bojoval v druhé světové válce za jinou armádu. Nejstaršího už v roce 1939 povolali do polské armády, další musel do sovětské armády a ten třetí rukoval k ukrajinské povstalecké armádě.“
Čtěte také
Kreml vs. Ukrajina a 234 mrtvých lékařů
Veterán doufá, že o současné válečné invalidy bude postaráno lépe než o ty ze světových válek. „Společnost se k nim musí chovat jako k plnohodnotným lidem. Jako k hrdinům, přitom to nesmí být jen forma nějaké lítosti. Znám hodně invalidů, kteří se mnou sloužili v ženijním praporu, a kromě zdravotní péče a peněz potřebují hlavně nový smysl života. Přehnaný soucit je spíše uráží.“
Zdravotnický systém na Ukrajině je přetížený, navíc se stává i záměrným cílem ruských útoků. Kyrchiv odkazuje na stránky Ukrajinského centra zdravotní péče, které od počátku války do 11. listopadu 2024 zaznamenalo 1522 útoků na ukrajinský zdravotní systém, z toho 774 útoků poškodilo nebo zničilo nemocnice a kliniky. Zahynulo 234 lékařů a zdravotníků. Jako by vymřel personál jedné oblastní nemocnice v České republice.
Invalidé s koncem války nezmizí
Vysloužilý ženista, který na sklonku služby velel i teritoriální obraně v části Lvova, teď v předstihu apeluje na ukrajinskou společnost, aby péči o invalidy dokázala zajistit také po válce. A to na dlouhá desetiletí, dvacetiletý voják bez končetin se může dožít osmdesátky. „I proto se na západě slaví Den veteránů,“ připomíná. Ve Spojeném království se ve svátek vyberou ohromné příspěvky od veřejnosti, které pak využívají například pečovatelské domovy pro veterány.
Andrij Kyrchiv se už za sovětské éry zapojil do disentu, když spoluzakládal Společenství lva (Товариство Лева): „V osmdesátých letech to bylo nejstarší opoziční hnutí v tehdy sovětském Lvově. A samozřejmě, že jsme už tenkrát snili o samostatné a svobodné Ukrajině, ale říkali jsme si, že nám to Moskva nikdy nebude chtít dovolit, a že to asi bez boje nepůjde. A vlastně to pořád platí.“
Podle veterána Kreml klidně oželí Arménii nebo Gruzii, ale nikdy Ukrajinu. „Pro Rusko je Ukrajina nástupním terénem pro dobytí Evropy, a bez našeho území si v Kremlu to svoje impérium vůbec nedovedou představit,“ konstatuje. Pak vezme do ruky glóbus, který v brněnské Nadaci Partnerství stojí na stole. A položí ukazováček na Ukrajinu: „Naši zemi jim ale nedáme!“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ukrajinský dron se slitoval nad ruským vojákem. Shodil mu vodu a instrukce, jak se vzdát
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
