Je to místo, kde se podařilo zastavit čas. Selský dvůr u Matoušů stojí uprostřed panelového sídliště v Plzni-Bolevci. Když ale vstoupíte dovnitř, přenesete se do 19. století a nahlédnete do života tehdejších sedláků.
Statek u Matoušů, nebo chcete-li Selský dvůr u Matoušů, dostal jméno po Matouši Viclovi, který na Bolevecké návsi žil v 17. století. Usedlost tak, jak ji známe dnes, ale začala vznikat až o dvě století později. „Statek byl klasickou zemědělskou usedlostí, kde se pěstovalo obilí, chovali se tady krávy, voli a koně. Ale samozřejmě i menší zvířata – drůbež, kachny a husy. Když si představíte klasický statek na vesnici, tak to bylo náplní i tohoto statku,“ vyjmenovává kastelán Martin Kolovský.
Ze statku bylo málem sídliště
Místo má bohatou historii. Třeba v polovině 20. století objekt obhospodařovalo JZD. V 80. letech hrozilo, že bude zbourán kvůli výstavbě panelového sídliště, které ho dnes obklopuje. Naštěstí byl dvůr společně s Boleveckou návsí zachován a nakonec i opraven. Statek prošel kompletní rekonstrukcí mezi roky 2019 a 2021, ta vyšla na téměř 50 milionů korun.
Opravovaly se fasády, ale i interiéry. Právě v nich dnes čeká na návštěvníky zajímavá expozice, která přibližuje život sedláků. „V přední světnici, což byla hlavní obytná místnost, se rodina scházela. Tady trávila většinu svého volného času přes to, že ho moc neměla. Tady se v zimě pracovalo, takže se tady třeba předlo na kolovratu anebo se dralo peří,“ vykládá v pořadu Prima Česko kastelán.
Původně si místní klepali na čelo, dnes lanovka patří k pýchám Ústí nad Labem
Francouzský Grenoble, bolivijský La Paz nebo české Ústí nad Labem. Víte, co mají společného tato města? Ve všech se můžete přímo v centru města svézt lanovkou. Konkrétně v Ústí nad Labem vede k zámečku Větruše. Lanovka je tu od roku 2010 a mezi návštěvníky města se za tu dobu stala velmi oblíbenou. Takřka každý, kdo sem přijede, se jí chce svézt.
Sedlácký život se vším všudy
Návštěvníci si tu mohou prohlédnout i typický plzeňský slavností kroj vdané ženy a ženatého muže z poloviny 19. století. Protože Plzeňsko bylo bohatým regionem, muselo tomu odpovídat i zdobení krojů. Dnes už by je ale pravděpodobně nikdo nechtěl nosit. „Ta dlouhá řada zlacených knoflíků – čím víc knoflíků ženich měl, tím bohatší byl. Proto si ženiši těch nejbohatších rodin brali na sebe tři kabáty. I ten ženský kroj měl poměrně nepohodlné součásti. Holubička zase byla znakem bohatství. Čím větší holubička, tím bohatší nevěsta byla. Takže ty nejbohatší měly tu holubičku v rozpětí třeba metr a půl,“ prozrazuje kastelán Selského dvora u Matoušů.
A pokračujeme dál do kuchyně. Ženy na začátku 19. století tradičně vařily na otevřeném ohni. Proto se místnosti říkalo černá kuchyně. „Nicméně v polovině 19. století se už stavěly tahové komíny, takže ty spaliny byly potom odvedeny do komína,“ říká Kolovský.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Santiniho umění dodnes vyvolává úžas. Důkazem je důmyslná přestavba kladrubského kláštera
Součástí každého velkého statku byla pochopitelně i spižírna. V ní se uchovávala třeba mouka nebo luštěniny. Ve sklepě potom statkáři uskladňovali brambory a ovoce.
A na statcích, jako je ten u Matoušů, jsou k nalezení místnosti, kde jsou velice nízké stropy. Kdo v té plzeňské bydlel? „To byla patrně komůrka pro nejstarší dceru, která měla privilegium, že měla svou vlastní postel. Ostatní děti spaly tam, kde bylo místo. Takže třeba na lavici, na peci, v létě na seně,“ pokračuje kastelán.
Důmyslná stodola
Největším objektem na statku, co se prostoru týče, byla stodola. Ta byla rozdělena na pomyslné tři sekce. Uprostřed se mlátilo obilí. Po stranách se dávalo seno nebo vymlácená sláma. I její umístění muselo být prakticky řešeno. „Ta stodola byla průjezdná. Jak ze dvora, tak směrem do polí, aby statkář cestou na pole nemusel objíždět celou náves a mohl projet stodolou. Možná znáte pojmenování ‚za humny‘. Právě stodole se říkalo humna a za stodolou byl ten prostor za humny,“ objasňuje známé spojení Martin Kolovský.
Na statku u Matoušů se lidé mohou dozvědět něco o výrobě mouky, a to v expozici nazvané Cesta obilí. „To začíná orbou, rozsívkou. V létě při žních se obilí kosilo na polích. Muselo ještě dozrát, vázalo se do snopů a pak se na fůrách na žebřiňácích sváželo do stodoly. Mlátilo se dřevěnými cepy. Potom zpracování zrna přes mletí až po zpracování slámy na ošatky, nebo v případě Plzeňska na doškovou střechu, kterou máme i u nás na obytném stavení,“ popisuje celý proces kastelán.
V prostoru se pravidelně pořádají kulturní a společenské akce vycházející ze společenského, nebo liturgického roku. Jde například o masopust anebo posvícení.
