Večer si šel zaběhat, ráno se probudil ochrnutý. Alfred Strejček popsal, jak na tom je

Když už se dostával z nejhoršího, přišla další rána: Prodělal mozkovou mrtvici, embolii, zápal plic a těžký covid, který ho málem stál život. Se svým nelehkým osudem se rve velmi statečně, neztrácí optimismus a má jediný cíl: Znovu se postavit na nohy a vrátit se ke své milované práci. V emotivní zpovědi pro CNN Prima NEWS Alfred Strejček popisuje, čím vším si prošel a jak je na tom nyní.

Vraťme se k osudnému okamžiku před čtyřmi lety. Večer jste si šel zaběhat, v noci vás začalo brnět a bolet celé tělo a ráno už jste nebyl schopen pohybu. Jak následně vyšlo najevo, organismus napadl virus, kvůli kterému se u vás projevila choroba s názvem Guillain-Barrého syndrom (GB), což je závažné onemocnění postihující nervovou soustavu. Cítil jste na sobě předtím už nějaké příznaky?
Varování nepřišlo. Možná jen částečně, čtrnáct dní předtím v podobě chřipky, ale to pominulo. Ten večer před mým ochrnutím jsem si byl,tak jako vždycky, ve Stromovce ještě zaběhat. Čili vše bylo tak, jak má být a cítil jsem se dobře. Ten impulz u tohoto onemocnění syndromu GB je nejasný a neví se nikdy, z čeho to vzejde. Proč a u koho... Je nás sto v republice, je to onemocnění vzácné. Svým způsobem bych na to mohl být pyšný, že jsem mezi těmi vyvolenými, ale v tomto případě té pýchy ve mně moc není.

Diagnóza u pacientů není zrovna příznivá. Člověk může ochrnout na všechny čtyři končetiny a největším ohrožením je riziko udušení kvůli ochrnutí bránice a mezižeberních svalů. Byli k vám lékaři upřímní a sdělili vám všechno?
Lékaři mě hned zpočátku uvedli do umělého spánku. Nadopovali mě různými psychofarmaky, takže tu realitu jsem vnímal okrajově, ale úplně v jiných obrazech. Proměnila se mi osobnost. Bohužel na vystrašených obličejích svých bližních jsem viděl, že se něco děje, protože dcery mi říkaly: „Tatínku, musíš bojovat, vydrž, vydrž, vydrž.“ A já se na ně udiveně díval a řekl jsem: „Samozřejmě, vydržím, já už chci být zdravej, vždyť to bude trvat týden, čtrnáct dní a zase do života...“

Vy jste tedy neměl tušení, jak moc vážné to s vámi je?
Já si to neuvědomoval. Těmi psychofarmaky jsem byl skutečně posunut, řekl bych až do jiné osobnosti. Ta psychofarmaka mě neuklidňovala, v tom pokoji, kde jsem ležel, jsem se začal bát. Z vodovodního kohoutku jsem na sebe viděl čouhat kameru, mikrofon, domníval jsem se, že mě pořád někdo sleduje, natáčí, že je kolem mě nějaké nebezpečí. První opravdu zážitek pro mě byl, který jsem sdělil při první návštěvě svým bližním.

Řekl jsem jim: „Děti, já nejsem v nemocnici.“ No a kde jsi tatínku, ptaly se děti. Já jsem na zámořské lodi, odpověděl jsem. Tvrdil jsem jim, že ta nemocnice je jenom naoko, že každý večer vyplouváme do Karibiku. Ony se na mě koukaly a já: „No ne, to je pravda... Já pravidelně slyším karibskou hudbu, sedím na přední palubě a slyším i vodu, jak šplouchá.“ To jsem byl údajně ve stavu té nejhorší krize, když jsem si to zpětně promítal. Prožíval jsem neuvěřitelné věci.

Ale vzpomínám na ně vlastně s láskou. 76 let jsem žil v té normální běžné podobě kumštýře, který stále neodchází do důchodu, ale tvoří, vystupuje, natáčí – a najednou prudký střih a byl jsem někdo úplně jiný. V nemocnici do Karibiku.

Nejbližší rodinní příslušníci od lékařů věděli, jak na tom jste?
Ta informace od lékařů o mém zdravotním stavu byla bohužel nevyžádaná k mým bližním, kterým bylo řečeno, že těžko přežiji, že můj stav je kritický, aby počítali se vším. Dodnes to nechápu a nevím, k čemu to bylo dobré, jak pro mé blízké, tak pro mě. O zprávu o mém stavu, pokud vím, lékaře nikdo nežádal. Informovali je spontánně z vlastní iniciativy. Ale abych neříkal lékaři, byl to jeden lékař a jedna sestra. Samozřejmě tím mým nejbližším zamotali hlavu.

Nemohl jsem vůbec mluvit. Propadl jsem šoku, protože mluva je moje existence. Čtvrt roku to trvalo. Vystoupení ze začala škrtat.

Několik dlouhých měsíců jste nemohl dýchat, byl jste napojený na ventilátor a nemohl se dorozumívat se svými nejbližšími. Člověk si asi nedokáže představit, co jste musel prožívat... Byla to bezmoc?
Byla to bezmoc. Začal jsem se tomu bránit tím, že jsem měl v hlavě – a zaplaťpánbůh stále mám – velký repertoár. Večer co večer jsem si opakoval všechny texty, aby z mé paměti nezmizely. Nešlo to hned, ale denním usilováním se mi postupně vybavovalo další slovo, další verš, z toho, co jsem kdysi uměl. To mě opět naplňovalo nadějí. Pokud bych měl vyjádřit všechno, co jsem během té doby prožíval, společným jmenovatelem by bylo: Naděje a víra v uzdravení.

Když vám došlo, jak moc vážný váš zdravotní stav je, co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Ta realita byla složitá. Další ošklivý moment byl, že mně udělali do krku otvor, tracheostomii, a já jsem nemohl vůbec mluvit. Tam jsem propadl šoku, protože mluva je moje existence. To, co trošku umím a co mám rád. A najednou jsem nemohl vydat hlásku... Tam jsem trochu propadl panice. Čtvrt roku to trvalo.

Pak se to postupně začalo vylepšovat. Nejvíc mě tížilo, že jsme se Štěpánem Rakem (kytarový virtuos, pozn. red.), Jitkou Molavcovou a dalšími kumštýři měli domluvená vystoupení dlouho dopředu. Na rok vyplněný kalendář. A když se nějaké vystoupení blížilo, říkal jsem, no já už musím, vždyť já účinkuju, já tady nemůžu takhle ležet. Vystoupení se začala škrtat, škrtat, škrtat a nakonec v mém itineráři nezůstalo ani jedno a já si uvědomil, že musím vyčkat, až se tohoto zbavím.

Co bylo tím největší hnacím motorem?
Jedna věc mě nesmírně postrčila. Já jsem celý život sportoval, běhal dálkové běhy, maratony a ta vůle, která k tomu musí být, ta mě skutečně přenášela i přes tento problém. Dal jsem si vnitřní úkol, že to musím vydržet a že se musím vrátit do života – a to mě drží dodnes. Lidé se na mě často dívají jako na blázna. Já se jim nedivím, když mě vidí, v jakém stavu jsem, a já pořád říkám a věřím tomu, že ještě potřebuji vystoupit na Lysou horu, do mého milovaného kraje, do Beskyd. Sice se taktak udržím u chodítka, ale já toho docílím. Dělám pro to maximum, co můžu.

Když už se zdálo, že se všechno obrací k lepšímu, přišly další zdravotní komplikace. Měl jste mozkovou mrtvici, prodělal embolii, zápal plic a těžký covid...
Vždycky jsem se z toho nakonec dostal, jenže pohybově mě to vrátilo zase na začátek... To bylo na tom všem to nejhorší.

Přepadaly vás myšlenky, že byste to vzdal?
Byly... To bych lhal, kdybych tvrdil, že nebyly... Ta chvíle přišla v letošním roce, kdy jsem dostal těžký covid. Dostal jsem se do největší deprese, jakou jsem kdy měl. Protože znovu v nemocnici, znovu na kyslíku, znovu v horečkách. A hlavně, pro mě jakýkoliv pobyt v nemocnici je okamžitě ztrátou pohybu. Toho, co jsem vyvzdoroval poctivým denním cvičením. U mě už téměř osmdesátileté tělo není schopno seberegenerace jako tělo u mladého člověka. Jsem odsouzen, a to říkám s velkým štěstím, k dennímu cvičení až do konce života.

Kdo vám byl v nejtěžších chvílích největší oporou?
Rodina, Jitka, přátelé, co za mnou chodili a kteří mi posílali pozdravy a tím mě drželi. Byl jsem šťastný. Uvědomil jsem si cenu přátelství. Co to je mít kamarády, mít bližní… Že to není vůbec formální záležitost. Dokonce pozdrav vyřízený od někoho mě naplňoval opět tou silou, kterou jsem sháněl, chtěl a potřeboval.

Přestože jste zůstal ochrnutý, prokázal jste ohromnou vůli a během intenzivních rehabilitací jste se s oporou už na pár minut dokázal znovu postavit na nohy. Jaký to byl pocit?
Úžasný! Mně jeden doktor na začátku říkal: „Pane Strejčku, máte jedinečnou příležitost poznat znovuzrození v lidském těle, které prožívají děti po narození. A vy navíc máte výhodu zkušenosti.“ Zní to hezky, ale mně se v té době mého onemocnění narodil vnouček Pepíček. A musím vám říct, že jsem s ním vnitřně uzavřel sázku při jeho narození, kdo z nás se dřív postaví na nohy. A Pepíček o dva roky vyhrál. Takže tak to je…

Doma jsem nebyl čtyři roky, od toho prvního dne, co se mi to přihodilo… Bojím se, jestli se tam vůbec někdy ještě vrátím, protože tam jsou schody. Ale říkám si, pokud vystoupám na Lysou horu, předsevzal jsem si, vystoupám i po schodech domů.

Jak jste na tom po zdravotní stránce nyní? 
Hlas se mi vrátil, což beru jako obrovské štěstí. V jedné nádherné místnosti v sanatoriu, kde pobývám už dva roky, mohu načítat audioknihy. Namluvil jsem jich tu už několik. Dokonce i dva dokumentární filmy jsem pokryl komentářem. Ve vedlejší velké společenské místnosti pravidelně pořádám kulturní festivaly, na které zvu své přátele z profese, kteří s velkou ochotou a rádi, bez nároku na honorář, přijíždějí. A já se s nimi tak trochu přiživím. Oni mají samozřejmě hlavní slovo, ale já si tam vždycky nějakou „plošku“ najdu. To mi dělá velikánskou radost.

Takže jste se k práci částečně vrátil?
Svým způsobem ano. Musím říct ještě jednu věc. Prima Zoom mě nesmírně potěšila tím, když mi kdysi svěřila namlouvání dokumentů britského přírodovědce, mého velkého idolu Davida Attenborougha. Všechny ty filmy, které jsem natáčel, dodnes pokládám za velké obdarování a je mi líto, že jsem se k této práci už čtyři roky nemohl vrátit. To je další důvod, proč se chci znovu postavit na nohy. Abych mohl přijít do toho krásného studia na Primě a ty přenádherné dokumenty znovu namlouvat.

Jak jste zmínil, dva roky pobýváte v sanatoriu. Jaký máte režim a jak vypadá váš den?
Budíček kolem sedmé hodiny, hygiena a dopoledne cvičení. Protahování a posilovačky nohou u chodítka. Odpoledne se procvičují ruce. Když skončím, okamžitě se přemístím k počítači, který mohu ovládat hlasem. Odpovídám na maily a píšu knihu, k jejímuž sepsaní mě před dvěma roky vyzval profesor Pavel Pafko. Občas jsem přesunut k mé velké radosti také do Kladrub, kde jsou také vynikající fyzioterapeuti. Výhodou je, že tam mají množství strojů, které simulují pohyb. Rehabilitace tam je intenzivnější.

Po domově se vám nestýská?
Doma jsem nebyl čtyři roky, od toho prvního dne, co se mi to přihodilo… Bojím se, jestli se tam vůbec někdy ještě vrátím, protože tam jsou schody. Ale říkám si, pokud vystoupám na Lysou horu, jak jsem si předsevzal, vystoupám i po schodech domů.

Co vám dělá radost?
Každý nový pohyb prstu na ruce. Vedu si statistiku v hlavě, protože psát nemohu. Vedu si statistiku rekordů v těch různých měřitelných věcech, to znamená na Motomedu, což je takový rotoped pro nás trochu nemohoucí, na kterém jezdím. Mohu tam měřit kolik za 15 minut ujedu kilometrů, Teď mám při zatížení 12 wattů rekord 5 kilometrů a 400 metrů. Z každého zlepšení mám radost. Těší mě také podpora kamarádů, které mám a kteří mi zůstali. V průběhu této nemoci si čím dál více vážím zázraku života. Vážím si toho, že příroda, která nás obklopuje, přináší nadechnutí něčeho, co je nad námi, co vdechovali naši předkové a co budou vdechovat, bude-li tedy co vdechovat při současném znečištění ovzduší, i naši potomci. To je ta základní životodárná síla lidských životů a samozřejmě i mého.

V listopadu oslavíte životní jubileum. Už máte představu, jak to bude probíhat?
Pokud by se to nemuselo připomínat a nemusel bych slavit, asi bych to anuloval, ale ono to úplně nelze. Bude tam několik věcí, na které se velmi těším. Na mé narozeniny mi přijede zahrát Hradišťan. A kamarád Jirka Hlaváč organizuje cosi, o čem jako nemám vědět a má to být pro mě překvapením. Vím jen o termínu a o tom, že si tam mohu pozvat hosty. Pozvu tam všechny ty, kteří mně pomáhali a pomáhají. Protože chci poděkovat. Moje oslava osmdesátin bude jedno velké poděkování. Za život a za kamarádství.