Vnučka maršála Koněva: Sochu by měl získat ruský stát, ať stojí v naší vlasti
Výběr redakce
Poputuje pomník kontroverzní sochy sovětského maršála Koněva do Ruska? Maršálova vnučka Anna Koněvová by si přála, aby pomník získal ruský stát. CNN Prima News to řekla v exkluzivním interview.
Koupit, nebo vzít? Anně Koněvové, vnučce sovětského maršála Koněva, je to jedno. Přeje si jediné: aby pomník jejího dědečka byl převezen do Ruska. Jak sdělila v rozhovoru pro CNN Prima News, přestože dostává nabídky od soukromých osob, měl by se o přesun sochy postarat ruský stát.
Situace okolo přemístění pomníku maršála Koněva z pražského náměstí Interbrigády do depozitáře rodina Koněvových vnímá velmi citlivě. „Kromě toho, že maršál Koněv byl velitelem sovětských vojsk, byl také otec a dědeček. To, co se děje, je pro naší rodinu těžké a nepříjemné,“ říká Anna Koněvová.
Koněvová nesouhlasí s nařčením, že její dědeček byl před srpnem 1968 v Československu na výzvědách. Prý se naopak snažil diplomaticky řešit rozpory mezi Prahou a Moskvou.
Vnučka sovětského maršála v rozhovoru pro CNN Prima News popsala, jak Ivan Koněv vnímal Československo a jaký byl v soukromí.
Pomník maršálu Koněvovi, vašemu dědečkovi, už nestojí na pražském náměstí Interbrigády. V dubnu, po dlouhých tahanicích a mnoholetých vášnivých sporech, vedení Prahy 6 rozhodlo o jeho uložení do depozitáře. Jak se na celou situaci díváte?
Pro naší rodinu je to rozhodně obtížné. Kromě toho, že maršál Koněv byl velitelem sovětských vojsk, byl také otec a dědeček. To, co se děje, je pro naší rodinu těžké a nepříjemné. Není to důstojná politická událost. Bojovat s pomníky není důstojné. Myslím si, že se to děje ve prospěch určitých politických kruhů a určitých politických zájmů. Je dobře, že byl uložen do depozitáře, protože pomník byl nejednou zneuctěn, buď barvou nebo nějakými nápisy. Mnohem lepší by bylo, kdyby pomník stál v Rusku, aby ho už nikdo nemohl zneuctít. Přáli bychom si, aby pomník byl předán ruské straně. Předán nebo prodán. Jak to česká vláda, nebo ten pán z Prahy 6, bude považovat za možné.
Zastupitelský klub Pirátů v Praze 6 navrhuje sochu maršála Koněva prodat. Plánujete ji koupit?
Rádi bychom koupili pomník, ale naše rodina nemá takové finanční možnosti. Maršál Koněv udělal hodně pro naši zemi a pro Evropu, proto bych si přála, aby pomník koupil ruský stát. Už se objevily nabídky o koupi od soukromých osob i od gubernátorů některých ruských regionů. Já si ale myslím, že by to mělo být prostřednictvím mezistátního jednání. Rodina na to nemá žádný vliv. Přála bych si, aby to zařídil stát a pomník stál důstojně ve své vlasti.
Čtěte také
Známý poslanec ruské Státní dumy Alexej Žuravljov navrhuje, aby byl pomník maršálu Koněvovi postaven naproti českému velvyslanectví v Moskvě. Co si o takovém nápadu myslíte?
Nemám nic proti tomu, aby byl Koněvův pomník umístěn naproti českému velvyslanectví, ale za současné situace to není příliš chytrá iniciativa. Je to až dětinské. My uděláme tohle, vy odpovíte takhle... To není seriózní přístup.
Vašeho dědečka obviňují, že v roce 1968 přijel do Prahy, aby před potlačením pražského jara sondoval situaci v Československu a zaštítil sovětský zpravodajský průzkum. Co na to říkáte?
Myslím si, že je to snaha o získání politické pozornosti. Dědeček samozřejmě nemohl provádět výzvědnou činnost. Neodpovídalo to jeho postavení, lidskému charakteru, ani úkolům, které plnil. Byl velitelem vojsk Varšavské smlouvy a věděl toho hodně, mimo jiné, o organizaci československé armády. Jeho návštěva Československa v roce 1968 nebyla výzvědná. Takové tvrzení je neprofesionální a směšné. Jeho úkolem bylo spíš najít způsob, jak vyřešit vzniklý problém bez krveprolití. Vyřešit situaci poklidnou cestou. Bez zásahu vojsk. Jestli se to podařilo nebo ne, je obtížné říci, ale rozhodně nešlo o výzvědnou operaci. Měl diplomatické poslání.
Vašemu dědečkovi také dávají za vinu krvavé potlačení maďarského povstání v roce 1956. Jak to vnímáte?
Nejsem připravena fundovaně hovořit o této otázce, ale je nutné si uvědomit, že situace tam byla složitá. Byly tam různé síly s různými zájmy. Dějiny neznají "kdyby", ale co by se stalo, a jestli by reakce byla jiná. Mohla tam začít občanská válka nebo masakr. Nastolit mír je velmi obtížný úkol. Ukazují to i události, ke kterým došlo docela nedávno.
Jak si pamatujete svého dědečka? Jaký byl člověk?
Víte, první slovo, které mi přichází na mysl je, že byl významným člověkem. Nehledě na to, že jsem byla ještě malé dítě, jsem si byla plně vědoma, že dědova autorita a jeho slovo byly nezpochybnitelné. Jeho slovo bylo zákonem. Vážili si ho a poslouchali ho děti i můj otec, který byl jeho zetěm. I když děti si mohly dovolit víc.
Co třeba?
Děti mohly pokládat hloupé otázky. Anebo si pamatuji, že dědeček mě učil, jak přepadávat ze zálohy. Nedaleko cesty, která vedla do našeho letního domu, byla lavička. Naproti lavičce stály smrčky. Měla jsem za úkol sedět schovaná za smrčkem, nečekaně vyskočit a zaútočit na dědečka. Z vyprávění si ještě pamatuji, že když mi byly tři nebo čtyři roky, tak jsme s dědečkem stavěli něco na způsob sněhuláka. Kromě toho, že si ho celá rodina vážila, byl také dědečkem. Ještě jednu příhodu si pamatuji. Učila jsem se v první třídě a tehdy byla pro nás učitelka Někdo. Přišla jsem k dědečkovi a řekla jsem mu: Dědo, naše učitelka řekla, abys přišel 1. a 9. května do školy a pronesl projev. Dědeček se usmál a řekl, že o tom bude přemýšlet.
A přišel?
Ne. Měl na starosti mnoho jiných věcí, 9. května neměl čas na nějaké prvňáčky (smích).
Vzpomínal váš děda na Československo? Nebo přímo na osvobození Československa?
Předem bych chtěla říci, že díky dědečkově lásce k Československu jsem se rozhodla studovat na univerzitě český jazyk. O Česku se v naší rodině hodně hovořilo. Děda se přátelil s Ludvíkem Svobodou, společně bojovali na východní frontě. Šlo o pravé přátelství. Setkávali se nejen na přehlídkách, ale bavili se spolu a projednávali různé otázky. Dědeček pravidelně jezdil na dovolenou do Karlových Varů. V Moskvě k němu přijížděli hosté z Československa. A mám ještě jednu takovou dětskou vzpomínku. Má první školní taška byla z Československa. Byla jsem na ni velmi hrdá. Děda nikdy doma nevyprávěl o bojových operacích. Ale o Československu hovořil vždy s láskou. Nehovořili jsme o Československu jako o zemi, ale třeba o respektu k Ludvíku Svobodovi. Děda si vážil Čechů jako činorodého, pracovitého a tvořivého národa. V dřívějších dobách byla v Kladně huť Koněv. Když byl v Československu, děda pokaždé do této hutě jezdil na návštěvu. Po dědově smrti tam byla založena pobočka Svazu československo-sovětského přátelství, se kterou jsem byla v 80. letech v kontaktu.
Čtěte také
Už se jste zmínila, že máte blízko k českému jazyku a kultuře. Co vás přivedlo k bohemistice?
Zájem o slovanskou kulturu ve mně probudil děda. Protože si velmi vážil Československa. Moje máma byla polonistka, pracovala v nakladatelství Inostrannaja literatura, vydávala polskou literaturu v Rusku. Vybírala polské autory, které se potom překládali do ruštiny. Jejím druhým jazykem byla čeština. Díky matce jsem se seznámila s mnohými českými a polskými autory, kteří přijížděli do Ruska na setkání nebo konference. Zájem o slovanskou kulturu je spojen s mou rodinou.
Máte nějakého oblíbeného českého spisovatele nebo režiséra?
Obávám se, že vás zklamu. Mám velmi ráda Švejka (smích). Mimochodem naproti pomníku Koněva na náměstí Interbrigády, když tam ještě stál, byla hospůdka. Na jejích dveřích byl znázorněn voják Švejk tak, že to vypadalo jako kdyby salutoval soše maršála Koněva.
Vystudovala jste český jazyk, vaše rodina měla k Česku vřelý vztah. A co vy? Jaký k němu máte vztah?
Popravdě řečeno, ta situace s pomníkem mě velmi překvapila. Vždycky se mi zdálo, že Češi si váží památek z různých historických období. Zdá se mi, že česká mentalita je taková: když už postavili pomník, tak ať stojí. Nelíbí se vám? Tak vedle postavte svůj a starý nechte na pokoji. Situace, která teď vznikla je čistě politická a neodpovídá tradičnímu českému přístupu, který jsem popsala. Zdálo se mi, že jste vždy usilovali o ochranu všech historických památníků. Proto jsou zachovány vaše historická města a ve vaší zemi je tolik různých pomníků. Česko je historickou perlou celé Evropy.
Rusko oslavilo 9. května Den vítězství. Vzpomínali jste v rodinném kruhu na dědečka?
Ano. Musíme být doma v izolaci, tak jsme vytáhli staré filmy, které natáčel ještě můj otec, dědův zeť, na primitivní kameru bez zvukového záznamu. Jsou to filmy z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Tyto filmy jsme převedli do digitální podoby. Devátého května jsme vytáhli DVD a našli jsme tam dědečka. Na jednom filmu bylo zachyceno posezení v letním domě. Na snímku děda něco říká. Škoda, že tam není zvuk. Chodí tam, diskutuje s mojí mámou – možná, že o srpnu 1968, protože se mi zdá, že to je film z toho období. Dívali jsme se na tento film a vypili jsme si skleničku za Den vítězství.
Jak vaši děti vnímají, že jsou příbuzní maršála Ivana Koněva?
Nevím jak je to v jiných rodinách, ale v té naší je to velmi zavazující věc. Nemáme právo dopouštět se velkých chyb, musíme být na úrovni, aby se naši předci za nás nemuseli stydět a abychom byli hodni jejich památce. Hlavním úkolem je vysvětlit našim dětem, že musí být hodni jménu Koněv.
Jiří je český politolog, rusista a novinář žijící od roku 2007 dlouhodobě v Moskvě. Již několik let spolupracuje s redakcí CNN Prima NEWS.
