Západní hvězdy v české totalitě: Armstrong rozklepal Gotta, Cash v Praze lhal o drogách

Ve své knize od Armstronga k Bécaudovi nepíšete jen o hvězdách, které nás navštívily za komunismu, začínáte už od legendární Josephine Bakerové v roce 1928. Popisujete spoustu unikátních koncertů. Na kterém z nich byste rád byl?
Asi na šansoniérovi Gilbertu Bécaudovi. Byl jsem k tomu blízko, na jeden jeho plánovaný pražský koncert jsem sehnal lístky. Tenkrát ho už bohužel odvolal a krátce poté zemřel. U něj je mi moc líto, že jsem ho nemohl vidět na vlastní oči. Zajímavých jmen tu každopádně hrálo víc. Některá musela hlavně v časech totality působit jako zjevení. Jako kdyby sem spadla z nebe.

Právě – vždyť tu hráli Louis Armstrong, Johnny Cash, Ella Fitzgeraldová. Jak se je sem povedlo dostat?
To je velké téma. Byla to zvláštní konglomerace komunistické agentury Pragokoncert a naprosto nesocialistických šíbrů typu manažera Františka Spurného, kterého režim k podobným účelům využíval, protože měl neuvěřitelné kontakty. Vždyť chtěl do Prahy přivést i Franka Sinatru, Elvise Presleyho, Beatles.

Bylo to reálné?
Doopravdy o tom jednal! Což je prostě neuvěřitelné.

Vyznal se.
Taky to ale byl spolupracovník StB, kterého se pak v 70. letech pokusili dostat do kriminálu. Spolupráce tohoto ve své podstatě antisocialistického týpka s oficiální a upřímně řečeno dost neschopnou agenturou je zpětně fakt hodně bizarní. On to vždycky všechno domluvil, agentura to pak v Praze nějak zmršila. Jako v případě koncertu Elly Fitzgeraldové roku 1969, který její manažer kvůli tristní organizaci z české strany málem na poslední chvíli odpískal.

Tenkrát se podělalo snad všechno, co se podělat mohlo. Konalo se to v nejteplejším dnu roku, v Lucerně se nedalo vůbec dýchat. Vymysleli jí koncertní dvoják, mezi kterým musela sedět vzadu v malé šatně. Situaci zachránili lidi, kteří ji přivítali s takovou vřelostí, že o tom mluvila po zbytek svého života. Pustila se i do přídavků, které nikde jinde nedávala. Pro návštěvy západních hvězd byla tahle její zkušenost symbolická.

Jak to?
Ony sem vždycky přijely tak trochu opatrně. Zkraje je vyplašila šedivost měst, strašná organizační neprofesionalita, různé buzerace. Publikum jim to ale pak stonásobně oplatilo. Lidi věděli, že na tyto ikony čekali celý život a že už je dost možná podruhé neuvidí. Když sem roku 1965 přijel Louis Armstrong, zůstal tady týden – což bylo bezprecedentní. Neudělal to nikde v Evropě. A na svou návštěvu v Československu nikdy nezapomněl.

Jaký příběh byl za jeho návštěvou?
Armstrong tu byl víc než jen muzikantem. Šlo o reálný program amerického prezidenta Eisenhowera, který vyčlenil x milionů dolarů na to, aby populární hvězdy v socialistickém bloku šířily západní styl života. Což se podařilo – Armstrong a další tady opravdu lidi infikovali. I v šedivém Československu bylo najednou jasné, že ve světě existuje i něco jiného. To jsou přesně ty zápletky, které mě při sepisování knihy zajímaly i u dalších hvězd.

Jakou zápletku jste našel třeba v případě návštěvy Johnnyho Cashe roku 1978?
Položme si zajímavou otázku: Jak je možné, že sem Johnny Cash mohl přijet pouhý rok po Antichartě? Možná šlo o prastarý princip „chléb a hry“ – aby se zkrátka lidi uklidnili. Cash byl každopádně složitý. Navenek to v tom osmasedmdesátém vypadalo, že do Prahy přijel král žánru, který na potkání rozdává úsměvy. Ve skutečnosti byl právě tehdy úplně v háji.

Jak to?
jeho ikonický obraz ubezpečoval, že se Cash s drogami už dávno rozloučil. Ve skutečnosti i v 90. letech dožíval jako závislák. Jeho opravdový příběh z roku 1978 je tedy hodně drsný. Právě v době svého příjezdu do Československa se s tou závislostí pral hodně. Jeho spolupracovník Marshall Grant, který s ním hrál ve skupině Tennessee Three od roku 1955, právě po „československém“ turné prohlásil, že s Cashem končí. Zjistil totiž, že Cash peníze určené pro důchodové připojištění členů kapely prošustroval za drogy. To tady nikdo neví. V knize cituji velmi zajímavý rozhovor českého novináře Petra Adlera, který se Cashe v Praze na drogy otevřeně zeptal. Cash mu tvrdil: „Jó, to bylo, teď už jsme jedna velká rodina…“ Vidíte – lhal.

Projevovaly se Cashovy vnitřní běsy i v Praze?
U něj zrovna ne. U jiných hvězd se to ale při návštěvě Československa projevilo. Třeba Duke Ellington se mezi zdejšími představeními zhroutil. Spekulovalo se, zda v sobě neměl nějaké substance… Obecně československé publikum příliš nevnímalo, v jaké kondici sem hvězdy přijížděly. Lidi si tu třeba mysleli, že Armstrong je jen takový usměvavý strejda se šťastnou povahou. Netušili, že je notorickým kuřákem trávy – že tedy jeho smích nepocházel tak úplně ze štěstí.

V očích recenzentů a návštěvníků koncertů se lidi jako on stávali neškodnými, dobráckými sluníčky. Dokonce i Cash! Přitom Armstrong byl nějakou dobu zavřený ve vězení za lehké drogy, do Prahy si s sebou přivezl manažera Joea Glasera, hodně tvrdého chlápka, který měl styky s podsvětím. Přijel s nimi i road manažer, který byl skutečný gunman. A českoslovenští novináři se pak Armstronga ptali na Mozarta… I tohle byla moje motivace k sepsání knihy: Sundat z hvězd Armstrongova typu to přiblblé strýčkovství.

V podtitulu knihy píšete, že západní hvězdy měnily nás, ale že jsme současně měnili i my je. Koho tedy návštěva Československa změnila?
Určitě třeba šansoniéra Yvese Montanda. Jako původně kovaný komunista udělal ve svém smýšlení neuvěřitelný oblouk. Nejdřív s hercem Gérardem Philipem sledoval v televizi maďarské povstání 1956, utopené Rusy v krvi. Po Budapešti viděl i Prahu 1968. Mezitím navštívil SSSR, mluvil s Chruščovem. To všechno mu otevřelo oči. Natolik, až si ve filmu Doznání zahrál Artura Londona, jednoho z vězněných v procesu s Rudolfem Slánským. Kvůli tomu se v totalitním Československu proměnil v personu non grata. Roku 1990 pak byl první zahraniční hvězdou, která sem po sametové revoluci přijela; s Havlem předával Cenu Jana Palacha.

Když už zmiňujete Palacha, v době jeho upálení pobýval v Praze taktéž slavný Charles Aznavour.
Zrovna jeho návštěva je jedna velká záhada. Tenkrát měl zpívat v Praze týden poté, co se Palach upálil. Den před pohřbem. Koncert byl sice zrušen, Aznavour se tady přesto zjevil. Vůbec se neví, jak to celé bylo. Podle mého bylo jeho vystoupení zrušeno shůry, protože režimu připadalo jakékoliv větší srocení lidu nebezpečně. I tak přijel, protože měl v připravovaném filmu The Games hrát postavu inspirovanou Zátopkem. O roli si s ním tedy popovídal, pak vyrazil na procházku po Praze. A v Karolinu dorazil i k vystavené Palachově rakvi… Ale když už jste se mě před chvílí ptal na hvězdy, které návštěva Československa změnila, nesmíme zapomenout na jiné jméno.

Na které?
Pete Seeger. Hudební kritik Jirka Černý vždycky tvrdil, že se tenhle americký levicový folkař nezměnil, já bych si ale nebyl jistý. V komunistickém Československu rozhodně zažil něco, co ho muselo překvapit. Vždyť v Ostravě ho za jeho postoje horníci vypískali! Muselo ho vykolejit i to, že jej tajní po celé republice vozili šest set trojkou, bez dozoru nikam nesměl. Když jednou kráčel po pražském Žofíně, přistoupil k němu mladý kluk, začal na něj mluvit anglicky. Okamžitě přiběhli pánové v kožených kabátech a kluka zbili. Seeger na to šokovaně hleděl, křičel, ať ho nechají být. V téhle chvíli mu to muselo dojít. Ne že by svou ideologii salonního amerického komunisty úplně opustil, dost věcí si ale uvědomit prostě musel. Ubral.

S levicovými názory sem přijel i americký zpěvák Paul Robeson, který v Praze mluvil o přátelství se Sovětským svazem v době, kdy režim poslal na smrt Miladu Horákovou.
On je nejsilnější příklad mnou zmíněného rozporu. Dnes už ho málokdo zná, což je šílené, protože byl doopravdy geniální hudebník. Bavíme se o frajerovi, který ještě před Sidney Poitierem a Rayem Charlesem probořil předsudky vůči Afroameričanům. O člověku, díky němuž mají Češi rádi spirituály. O obdivovateli Leoše Janáčka. O machrovi schopném naučit se jakýkoli jazyk, který na jedné desce zpívá v češtině „Když mne stará matka…“

Na druhé straně ale i o někom, kdo strašně naletěl stalinistické ideologii. Pod vlivem deziluze z odhalení Stalinova kultu se mu později rozjely obrovské psychické problémy, začal mít maniodepresivitu, ke konci i paranoiu. Ne vždy se mýlil – kdosi se mu skutečně pokusil uvolnit šrouby u auta, pokoušeli se ho zabít, CIA jej sledovala. Jeho syn dokonce tvrdí, že Robesonovi podstrkávali látku, která paranoiu podporovala. Byl pro jisté kruhy tak nebezpečný, že mu americká vláda na devět let odebrala pas. Což je paradoxně stejná metoda, kterou používal Sovětský svaz.

Jak vypadala jeho návštěva Československa?
Škvorecký se mu za ty řeči o přátelství se SSSR vysmál. Je ale fakt, že jeho zdejší přijetí bylo vždycky entuziastické.

Pro Robesona musela být návštěva Československa neskutečný zážitek. Vzpomínali na zdejší návštěvu i jiní velcí hudebníci?
Třeba francouzský písničkář Hugues Aufray vždycky vyprávěl, že sem přijel, čapli ho, tahali z místa na místo. Popisoval: „Vystoupil jsem někde z vlaku, vypadalo to tam jako na Divokém Západě. A pak mi řekli, že je to Prešov.“ Čapnul ho tu hlavně režisér Vašta, když nekompromisně Aufraymu sdělil, že bude účinkovat v seriálu Píseň pro Rudolfa III. Nikdo to s Aufraym předem neprobíral, ani se nerozkoukal, a už měl zpívat kdesi na dálnici mezi projíždějícími tatrovkami. Byl z toho úplně vyděšený. Ve vlasti taky vzpomínal, jak jeho kapelu buzerovali policajti.

Jak?
Měl s sebou mladou kapelu. Vypadali jako bigbíťáci, dost nonkonformně. A stalo se, že jakmile si tu zašli do nějakého obchodu, prodavač je zamknul a zavolal policajty. Podobně trapné incidenty se jim v Československu staly hned několikrát. Šlo sice o levicové muzikanty, něco takového ale z Francie neznali. Úplně je to rozsekalo.

Podobné zážitky si odvezli i jiní?
Obzory si tady rozšířil snad každý z těch, o kterých píšu. Okamžitě mě napadá Johnny Hallyday a jeho koncert v Liberci roku 1966. Obrovský průšvih! Na akci tehdy pronikla spousta lidí bez placení, tlačili se k hlavní hvězdě, skončilo to tedy tak, že to Veřejná bezpečnost rozprášila a seřezala. Následovaly výslechy a zatýkání, bylo z toho dokonce šest nepodmíněných trestů. V menším se děly věci i při koncertu Johnnyho Cashe. Po písni Pomerančový expres rozdával divákům malé foukací harmoniky. Jenže každého, kdo ji dostal, hned chytli a odvedli esenbáci. Cash si o přestávce nechal zavolat velícího důstojníka, aby důrazně protestoval. Pak už se to nedělo.

Slavný muž v černém se asi nestačil divit, co tu bylo možné.
Byl to trochu jiný svět… Ostatně – když tady chtěli s manželkou koupit nějaký dárek osmiletému synovi, dlouho si v Dětském domě nevěděli rady. Kluk si nakonec vybral něco, co z Ameriky neznal: prvomájové mávátko…

Táta, Michal Tučný, Johny Cash a jeho žena June. Praha 1978 pic.twitter.com/vGBXfAqKCQ

— Pavel Novotný 🇨🇿 (@PavelNovotnak) July 19, 2020

Jak Cash reagoval, když se dozvěděl, že se v totalitní zemi zpívají jejich písničky v českých verzích?
Dochovala se slavná věta Pavlu Bobkovi, když mu tenhle jeho český obdivovatel popisoval úspěch písně Nedělní ráno: „A ví o tom můj právník?“ Možná to ale Cash plácnul jen tak z legrace. V jiném rozhovoru totiž přiznal, že mu v Česku pouštěli hudbu různých zdejších muzikantů včetně Greenhorns a že to vůbec nebylo špatné. Něco je však na tomhle příkladu typické. Jakmile hvězdy typu Montanda a Armstronga přijely, automaticky jim bylo řečeno, že jejich zdejší vystoupení točí rozhlas. Slavné tváře se pokaždé jen přeptávaly: „A máte na to práva?“ Tady nikdo nebyl schopen pochopit, že by se něco takového mělo řešit. I evidentně inteligentní lidé nepobrali, že je podobné věci potřeba mít nejdřív povolené, zaplatit je. Pro západní hvězdy muselo být Československo pořádnou divočinou. Třeba u jednoho Montandova koncertu to bylo dost patrné.

Co se stalo?
V Lucerně vylezl na pódium a čtvrt hodiny jen mlčel. V zákulisí totiž probíhala hádka právě o to, jestli může česká strana vystoupení přenášet přes rozhlas. Francouzi to rezolutně odmítali, když se s nimi nic takového nedohodlo. Světové hvězdy navyklé na jiné zacházení zkrátka v Československu zažívaly opravdový bizár.

Světové hvězdy navyklé na jiné zacházení zkrátka v Československu zažívaly opravdový bizár.

Jako když tu právě Montanda tahali do ČKD Stalingrad.
Oni tam tahali kdekoho. Hvězdy si možnost zazpívat v Československu musely odpracovat –vystupovaly tedy i před dělníky. Konkrétně Montandovi v ČKD Stalingrad věnovali album továrních fotek, což ho paradoxně možná mohlo oslovit; pocházel z dělnického prostředí.

Třeba Armstronga sice do ČKD netahali, i v jeho případě ale měli neustále pocit, že mu musí připravit program na každou vteřinu pobytu. Nenechali ho chvíli být. U něj to přitom bylo na pováženou, protože šlo o dost nemocného člověka. Už pár let před tím měl namále, dostal se z toho v podstatě zázrakem. V Praze měl s sebou doktora, který tu úplně šílel. Odehrál sedm koncertů a mezitím pořád něco musel: Přebrat slavnostně věnovanou trubku, broušené sklo. Věčně se povinně usmívat. Děkovat. Asi už toho měl plné kecky. Rozhodně v momentu, kdy jej tahali v půl třetí v noci do Semaforu.

To si pamatuji z televizního dokumentu. Dělalo to dojem, že si s českými umělci náramně sednul.
Na nesestříhaném záznamu je vidět, že čeští zpěváci byli strašně vyplašení. Třeba Karel Gott se úplně třásl, z nahrávky je poznat, jak to pokazil. Pro ně to bylo bez přehánění setkání s bohem. Armstrong byl na ně hodný. V Semaforu to do noci pokračovalo jam sessionem, sám Armstrong taky chvíli hrál. Pak mu doktor nakázal, že už opravdu musí jít spát, ostatní muzikanti z jeho party ale zůstali. A podle vyprávění Ferdinanda Havlíka hráli až do druhého dne. Ráno jim nějaký pán z lahůdek odnaproti přinesl snídani a oni tam stále ještě smažili.

Takže to partu ze Západu muselo bavit.
Vyprávění zpětně dělá dojem, že všechno bylo ideální. Možná je to ale jen zdání. Třeba známá písnička Hello Satchmo se nelíbila každému, mně se taky moc nezamlouvá. A potěšilo mě, že když nedávno vyšla korespondence Jiřího Šlitra s Jiřím Voskovcem, druhý z nich z Ameriky po poslání semaforských desek přiznával: „Je to hezký, teda až na toho Satchma, ten je trapnej, to nedělejte.“

Když vás tak poslouchám, stejně mě zajímá motivace největších světových hvězd, proč do totalitní země vyrazit. O tom, jak jsou tady populární, přece kolikrát neměly představu. I Cash z toho byl překvapený.
Jejich motivace se určitě lišila dekáda od dekády. Někteří sem jeli, protože vysloveně chtěli do socialistického bloku. To je Montandův případ. Jiní zastávali filozofii, že se musí zpívat všem. Jako Bécaud. Další dorazili, protože to ve své vlasti neměli snadné. Jako Seegar. A pak se našli umělci, u nichž šlo o program řízený shora – nemyslím teď jen už zmíněné jazzové ambasadorství, ale i Normana Granze, manažera Fitzgeraldové.

Ten měl dlouhodobý plán, jak jazz dostat do východní Evropy. Hodlal si prostě rozšiřovat trh. A zapomněl jsem vlastně ještě na jednu skupinu. Tu, která se tu ocitla jakýmsi omylem, jako skvadra autentických bluesmanů American Folk Blues Festival v roce 1966. Ti v Československu vypadali jako naprosté zjevení z Marsu. Tenkrát to nepochopili asi ani oni, ani publikum. Bohužel.

Neměla některá západní hvězda po návratu doma problémy, že vystupovala v komunistickém Československu?
Měla, třeba Montand, kterému dávali sežrat jeho názorovou dvojakost. Vyčítali to hodně i Armstrongovi. Stejně jako mnozí další slyšel po návratu pořád dokola stejnou otázku: „Existuje opravdu železná opona?“ Odpověď byla téměř vždy stejná: „Ničeho takového jsem si nevšiml.“ Kromě Armstronga to prohlásil třeba i Duke Ellington. Což mi přijde šílené. Napovídá to totiž tomu, že nic nepochopili. Jistěže tu leccos viděli. Jen se tvářili, že je všechno v pořádku. Ve výsledku tedy tu hru na usměvavého strejčka hráli taky.

Třeba právě Ellington si psal deník, a to z Moskvy i Prahy. Přijel sem tenkrát krátce po invazi, máte z něj však pocit, že to s ním nic neudělalo. Takový geniální člověk! Jak je možné, že se obdařil podobnou slepotou? Dokonce tam píše, jak jsou ti Rusové skvělí… Asi byl hodně silná nátura.