Dvacetiletý student Jan Palach podlehl těžkým popáleninám 19. ledna 1969. Sebevražda upálením, kterou spáchal o tři dny dříve na Václavském náměstí, měla český národ vyburcovat z letargie, s jakou se pozvolna podvoloval sovětské okupaci. A zatímco v lednu před 55 lety i ústřední deník KSČ Rudé právo o živé pochodni referoval do jisté míry objektivně, záhy se v normalizačních médiích o celé události začalo masivně lhát. „Byl to právě on, který tuto hroznou vraždu inspiroval, organizoval a připravoval,“ neváhalo Rudé právo v roce 1979 označit za spoluviníka Palachova úmrtí třeba šachového velmistra Luďka Pachmana. Nenávistná kampaň trvala 20 let a ukončila ji až sametová revoluce v roce 1989.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Tedy takzvanou iluzí pravdy, jak jevu říkají psychologové. A přesně o tohle šlo i Komunistické straně Československa a normalizačnímu režimu, když po dvě desetiletí lhal o činu studenta Jana Palacha. Vyplatilo se to, zdaleka ne všechny děti narozené na konci šedesátých let totiž v průběhu dospívání v osmdesátých letech znaly reálnou pravdu o Palachově zápalné oběti. Ve škole, v televizi a někdy i doma slýchávaly něco docela jiného.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Palachův pohřeb byl posledním svobodným vzedmutím emocí, vzpomíná pamětník
Zrůdný čin na pokyn pravicových režisérů
Velkou masáž, jak vnímat příběh Jana Palacha, připravil režim například při desátém výročí tragédie v roce 1979. „Pravice se pokusila znovu rozjitřit národ a vytvořit si nové podmínky pro prosazení svých kontrarevolučních záměrů. Přistoupila k zrůdnému činu, který připravovala již delší dobu,“ psalo se v téměř celostránkové stati s titulkem: K událostem v lednu roku 1969. A s podtitulkem: Plná odpovědnost pravice za tragické události v době krizových let.
Jan Palach se podle Rudého práva z roku 1979 upálil doslova „na pokyn pravicových režisérů“. Prostřednictvím textu, pod kterým je podepsán ideový redaktor stranického deníku Jiří Stano, jsou někteří údajní „režiséři“ i jmenováni. Pravice přitom nebyla obviněna jen ze smrti Jana Palacha, ale i jeho následovníka Jana Zajíce, který se na protest proti cenzuře a nastupující normalizaci upálil 25. února 1969. Nekalé pravicové živly pak měly mít na svědomí i smrt studentky Blanky Nacházelové, která se otrávila plynem a v dopise na rozloučenou napsala: „Neměla jsem tu šílenou odvahu jako Palach. Proto umírám tímto způsobem, je to o hodně lehčí.“
Ze smrti Palacha obviněn šachista Pachman
Rudé právo to v roce 1979 vzalo jedním vrzem: „Za všechny násilné činy a sebevraždy až po osobní tragédie studentů Palacha, Nacházelové a Zajíce nesou představitelé pravice plnou politickou a morální odpovědnost.“ Z organizování těchto sebevražd byl například obviněn šachový velmistr Luděk Pachman, mimo jiné sedminásobný vítěz mistrovství Československa. „Hrůza nás obejme při vzpomínce, jak jeden z čelných podněcovatelů vášní mezi studenty, zavilý antikomunista Pachman, beze studu předstoupil před televizní obrazovku, aby nad osudem studentů, kteří skočili na lep jemu a dalším politickým hochštaplerům, ronil krokodýlí slzy... Ronil slzy, ale byl to právě on, který tuto hroznou vraždu inspiroval, organizoval a připravoval. Nese – spolu s některými jinými pravičáky – přímou odpovědnost za smrt těchto mladých lidí.“
Populární šachista Pachman přitom ve svém televizním projevu z 19. ledna 1969 prosebně oslovil možné Palachovy následovníky. „Žít pro opravdu velkou myšlenku je často mnohem víc, než pro tuto myšlenku zemřít,“ řekl v Československé televizi. Pachman ovšem ve stejném projevu Palachovi sklonil i hlubokou poklonu, což mu režim Gustáva Husáka nemínil odpustit. „Byl to čin, jehož mravní hodnotě se neskonale obdivuji, a který v celé naší historii nemá obdoby,“ prohlásil šachista ke statisícům diváků a za tahle slova si brzy vysloužil zatčení, věznění i mučení, načež byl v roce 1972 přinucen k vystěhování z republiky.
Rudé právo, 13. ledna 1979. Text Jiřího Stana, který z úmrtí Jana Palacha obvinil šachového velmistra Luďka Pachmana. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Rudé právo, 13. ledna 1979. Text Jiřího Stana, který z úmrtí Jana Palacha obvinil šachového velmistra Luďka Pachmana. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Zrádce Havel aneb Věčně ulhaný Jiří Stano
Státní bezpečnost (StB) i někteří prosovětští lídři KSČ už v únoru 1969 přišli i s prapodivným příběhem o takzvaném studeném ohni. Palach měl být oklamán, neboť ho pravicoví hochštapleři údajně přesvědčili k účasti na bezpečném triku. Divadlu, které mělo ohromit veřejnost. Palach se měl polít bezpečnou látkou, jež sice hoří, ale přitom nepálí, jenže údajní „vrazi“ mu nakonec podstrčili kanystr s benzinem. Spiklenecká teorie tvrdila, že kromě Pachmana se na podání benzinu podíleli například i spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout.
Novinář Jiří Stano, který 13. ledna 1979 obvinil Pachmana z přímé odpovědnosti a dokonce z konkrétního organizování sebevražd, přitom po roce 1989 nestanul před žádným soudem. Zesnul v roce 2017, přičemž encyklopedie spisovatelů připravená v roce 2000 ostravskou univerzitou pouze uvádí, že Stano „v sedmdesátých letech psal socialistické povídky a cestopisy“. Ve skutečnosti křivě obvinil Pachmana i další osobnosti, přičemž lhal i po sametové revoluci a v knize Už je to tady z roku 1999 obvinil úřadujícího prezidenta Václava Havla z krvavého převzetí moci: „Pravda, láska v sametové době / podlehly lži, nenávistné zlobě. / Že z Havlovy lásky zůstaly jen střepy, / vidí dnes i beznadějně slepý. / Místo lásky moc je nastolena, / láska utápí se v krvi po kolena.“
Když stejné síly provokují po dvaceti letech
Kampaň zostuzující Jana Palacha i představitele Pražského jara z roku 1968 se opakovala každý rok v lednu. Naposledy v roce 1989, kdy se režim obával větších výročních demonstrací, které by hrdinný Palachův čin připomněly. „Po dvaceti letech se pokoušejí stejné síly, dokonce často reprezentované týmiž jmény, o novou provokaci. V polovině ledna chtějí uspořádat, jak už delší dobu informují západní vysílačky, vzpomínkové shromáždění na paměť studenta Palacha,“ uvedlo Rudé právo 12. ledna 1989. V textu, který podepsali redaktoři Arnošt Bak, Marie Boudová a Jaroslav Kojzar.
„Jde o ty samé síly, které před dvaceti lety přivedly naši zem na pokraj katastrofy a jejichž vinou došlo k takovým osobním tragédiím, jaká byla ta Palachova,“ pokračovala ve svém varovném textu uvedená trojice. Pražané se nicméně nezalekli a několik dnů skutečně demonstrovali na Václavském náměstí, či se o to pod policejními obušky odvážně pokoušeli. Takzvaný Palachův týden v lednu 1989 byl dalším krokem k listopadové revoluci.
A nepomohlo, že se stránky Rudého práva plnily dopisy či provoláními, které odsuzovaly demonstranty. „Provokační akce proti našemu státu musí odsoudit každý poctivý občan naší vlasti. Stejně tak není možné zbytečnou smrt Jana Palacha zneužívat k protispolečenským cílům,“ napsal do Rudého práva kurátor českobratrské církve evangelické J. Hojný. A pokračoval: „Jan Palach mohl žít, radovat se ze života, z práce, rodiny. A co přinesl svým činem? Jen utrpení rodině a těm, kteří ho měli rádi. Chtěl bych ještě dodat, že zvlášť v poslední době, kdy se prohlubuje demokratizace v naší republice, bychom se všichni společně měli zasadit, aby nedocházelo k provokačním manifestacím.“
Také podle dalších dopisů do ústředního deníku KSČ si měl národ i v lednu 1989 znova uvědomit, že Palach se údajně „polil hořlavinou pod zřejmým vlivem politických provokatérů“.
Komunisti napřed Palachův čin úplně neodsoudili
Zdroj: ČTK
Zdroj: ČTK
Zajímavé je, že když Palach 16. ledna 1969 svůj život proměnil v živou pochodeň, Rudé právo o jeho činu ještě informovalo do jisté míry objektivně. A 18. ledna dokonce zveřejnilo i důvody sebevraždy: „Palach v dopise, který byl u něho nalezen, uvedl, že tímto činem chce vyslovit nesouhlas s rozšiřováním Zpráv a s cenzurou.“ Zprávy byly po srpnu 1968 okupační tiskovinou, která se tiskla ve východním Německu a v masovém nákladu byla šířena po celém Československu.
„Vláda České socialistické republiky bolestně pociťuje tuto událost a smutný osud mladého člověka,“ otisklo Rudé právo i bezprostřední stanovisko politiků. Provolání kabinetu si v sobotu ráno 18. ledna 1969 přečetl v Rudém právu také těžce popálený Jan Palach, kterému se během dne na několik hodin ulehčilo.
A student prý jen zoufale dodal: „To je málo, vláda musí konat!“ V novinách totiž nenašel žádnou přímou podporu svých požadavků, tedy zrušení cenzury či zákazu kolaborační prosovětské tiskoviny Zprávy. Když 19. ledna Palach zemřel, splnění jeho požadavků žádal o měsíc později také Jan Zajíc, který se rovněž zapálil na Václavském náměstí.
A Rudé právo znova změnilo rétoriku
Jan Palach zemřel v pouhých dvaceti letech, studoval teprve druhý ročník Univerzity Karlovy. I když v dopise na rozloučenou uvedl, že je členem skupiny dobrovolníků, která je v boji za svobodu ochotna zažehnout další živé pochodně, historici po roce 1989 existenci takové skupiny odmítli. Palach provedl ojedinělý protest výhradně z vlastního přesvědčení, přičemž se inspiroval sérií sebevražd buddhistických mnichů ve Vietnamu, kteří se upalovali v boji za náboženskou svobodu.
Po listopadu 1989 naštěstí opět změnilo rétoriku i Rudé právo, které se najednou o pravicových hochštaplerech ani nezmínilo a 17. ledna 1990 uvedlo na titulní straně: „Praha (Od našeho zpravodaje). Přeplněné náměstí Jana Palacha a spolu s ním tisíce lidí u televizních obrazovek si připomněly tragickou oběť studenta pražské filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se upálil na protest proti intervenci armád států Varšavské smlouvy.“
