Všudypřítomné vzrušení. Čech Kron o zrodu a fungování nadčasového Seattlu Kraken

Cítíte nervozitu?
Nechci, aby to vyznělo arogantně, ale vůbec. Vnímám vzrušení a natěšení. Konečně je to tady. Konečně si člověk může sáhnout na to, co tady předtím rok vznikalo. Opravdu žádnou nervozitu necítím. Když do toho dáte, co je třeba, nic nešidíte, není důvod být nervózní.

Každého hokejového fanouška před čtyřmi lety oslnilo, jakým způsobem do NHL vstoupila organizace Vegas Golden Knights. Byla považována za tým odpadlíků, nakonec to hned v první sezoně dotáhla až do finále Stanley Cupu. Máme čekat podobnou pohádku i od Seattlu?
To je něco, s čím se budeme potkávat celý rok. Každý bude porovnávat. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby se nám podařilo něco podobného. Myslím si, že spoustu lidí od nás nic nečeká, stejně jako tomu bylo v případě Vegas. Když se zeptáte těch, kteří byli u Golden Knights od začátku, sami byli překvapení tím, co se děje. Musíme jít vlastní cestou, nesmíme hledět na to, co dělalo Vegas. Chceme se dostat do play-off, to je první cíl. A na to podle mě máme tým. A když se dostanete do bojů o Stanley Cup, už se může stát cokoliv. Každopádně si nemyslím, že tím, co Vegas předvedlo, byla nastavená určitá norma, co má každý očekávat. Ale bylo by to hezké.

#SeaKraken GM @RonFrancis10 & Director of Amateur Scouting Robert Kron said the franchise's first-ever #NHLDraft went their way & are excited for the new prospects.

Read more → https://t.co/1z9OSJGs2k pic.twitter.com/V88SJfl5YY

— Seattle Kraken (@SeattleKraken) August 4, 2021

Loni po angažování Seattlem jste říkal, že doufáte, že s generálním manažerem vybudujete skvělou organizaci. Vybudovali jste ji?
Jsme na začátku, teprve uvidíme. Z hlediska přípravy to bylo dobré – čtyři zápasy jsme vyhráli, dva prohráli. Těším se zejména na to, až poprvé budeme 23. října hrát doma na novém stadionu. I velký tréninkový komplex se všemi kancelářemi je krásný, všechno vyšlo nádherně. Zatím jde všechno podle plánu. Cítím okolo Seattlu Kraken velké vzrušení. Marketingovému týmu se podařilo vytvořit krásné logo, dresy se prodávají více než u kohokoliv jiného. Teď už jen abychom i v NHL hráli tak, aby to za něco stálo. Ale zdá se, že mužstvo je dobře vybalancované. Uvidíme teď po prvním utkání ve Vegas.

Ikona Hollywoodu, Amazon nebo Starbucks

Dresy se prodávají, očekáváte tedy, že o fanoušky nebude mít hokejový Seattle nouzi? Ve městě je konkurence v podobě baseballových Mariners, fotbalových Sounders a Seahawks coby zástupce amerického fotbalu.
Zatím to opravdu vypadá, že nadšení je veliké. Profesionální sporty tady jsou, ale třeba Seahawks to teď v posledních letech moc nejde. Lidé v Seattlu už dlouho chtěli hokej. Proto je stadion vyprodaný, kupují si lístky na dlouhou dobu dopředu. Máme opravdu skvělou halu, která neposlouží jen hokeji, ale i koncertům. Jde o projekt za miliardu dolarů, u kterého se myslelo na všechno. Fanoušek si v Seattlu hokej užije se vším všudy.

Cítím okolo Seattlu Kraken velké vzrušení. Marketingovému týmu se podařilo vytvořit krásné logo, dresy se prodávají více než u kohokoliv jiného. Teď už jen abychom i v NHL hráli tak, aby to za něco stálo.

Vy máte poměrně štěstí na začátky nových hokejových projektů. Ještě když jste byl hráč, přetransformovali jste se v roce 1997 s Hartfordem Whalers v Carolinu Hurricanes, o tři roky později jste byl zase u rozjezdu Columbusu Blue Jackets. Když porovnáte starty těchto organizací teď se Seattlem, je to úplně jiný svět?
Je to úplně jinde. Svědčí o tom už jen skupina majitelů Seattlu. Patří do ní i Jerry Bruckheimer, jeden z nejúspěšnějších hollywoodských producentů. Do projektu je namočená rovněž společnost Amazon nebo Starbucks. Všichni mají zájem, aby vše maximálně fungovalo.

Co se týče Hartfordu, který na konci 90. let koupil nový majitel a přestěhoval do Karolíny, to bylo úplně jiné. Nešlo o tým, který by rozšiřoval NHL, jen o přesun existujícího týmu do jiného prostředí. Hurricanes napřed ani neměli vlastní halu, museli jsme hrát v Greensboru, ne v současném domovu, kterým je město Raleigh. Trénovali jsme hodinu a půl cesty od místa, kde byly zápasy. Ještě jsme šli do prostředí, kde hokej pomalu nikdo neznal, lidem jsme to museli prodat. Na vlně popularity se vezl především univerzitní basketbal. Generální manažer Jim Rutherford ale nakonec udělal fantastickou práci a klub za pár let vyhrál Stanley Cup.

A co Columbus?
Tam zájem o hokej byl. U Blue Jackets jsem hrál dva roky, zápasy byly prakticky pořád vyprodané. Vlastní arénu jsme měli od samotného začátku a hned vedle byla hala na tréninky. Logisticky to tehdy bylo pořešené snad nejlépe v celé NHL, lidé opravdu hned od startu měli pro hokej vášeň. Ale pořád se to nedá se Seattlem porovnat. Už jen to samotné město… Sídlí tu největší společnosti, je to přístavní město. Navíc Seattle je kousek od Vancouveru, takže by mohla vzniknout určitá rivalita – jejich fanoušci můžou jezdit k nám, naši zase k nim. Vypadá to, že by to mohlo být opravdu super. Ještě se musím pozastavit u haly, protože to je opravdu unikátní projekt. Není to zcela nová aréna, ale přestavěná původní hala ze 60. let. Zůstala z ní jen střecha, která je historicky chráněná.

Není nad živý skauting

Konkrétně k vaší pozici ředitele amatérského skautingu. Co přesně si pod touto funkcí představit, jaká byla za poslední rok náplň vaší práce?
Byl to celkem zajímavý rok, protože stále přetrvává pandemie. Zvláště na konci loňského roku se nějaké soutěže hrály, jiné ne. Napřed jsme skládali tým amatérského skautingu, což si myslím, že se nám povedlo. Je to takový mix zkušených a mladých lidí. Kvůli koronaviru jsme museli spoléhat na video a zkušenosti těch, co se v této profesi pohybují delší dobu. Lovili jsme materiál v archivech, setkání s hráči probíhala na dálku přes Zoom. Problém byl třeba také s tím, že se nemohlo z Kanady do Ameriky a naopak. Vrcholilo to vstupním draftem, ve kterém jsme vybírali díky loterii ze druhé pozice a dopadlo to – podle mě – dobře. Ale musím říct, že lidé, se kterými spolupracuji, mi to udělali strašně jednoduché. Vše mělo hlavu a patu, komunikace fungovala špičkově. U většiny hráčů, které jsme si vytipovali, se až třeba za čtyři roky ukáže, jestli jsme usoudili správně. Ale mám z toho dobrý pocit.

Máte představu o tom, kolik zápasů jste za poslední rok vy osobně nakoukal?
Kolem 350, z toho 80 procent na videu. Nebyl to normální rok, teď už se postupně rozjíždějí turnaje a zápasy. Díky bohu, že máme aspoň to video a je nějaká možnost, jak se na zápasy podívat. Ale já uznávám takzvaný živý skauting. Když se na hokej díváte z hlediště a vnímáte atmosféru, ohodnotíte hráče mnohem lépe. Vidíte, jak se chová na střídačce a zkrátka všechno, co kameře unikne. Dostanete tak dokonalejší obraz.

Jak se vaše role proměnila oproti té, kterou jste měl poslední roky v Carolině?
Titulem jsem byl ředitel evropského skautingu, ale bydlel jsem stále v USA a zasahoval jsem do celkového dění týmu. Dělal jsem prakticky to stejné jako teď. Ale změnilo se to v tom, že nyní mám na starost větší tým lidí, které musíte řídit, rozdělovat úkoly. Bere to více času i třeba proto, že intenzivněji komunikuji s generálním manažerem Ronem Francisem a jeho asistentem. Zkrátka více práce, více zodpovědnosti, ale za mě i více zábavy.

Když se na hokej díváte z hlediště a vnímáte atmosféru, ohodnotíte hráče mnohem lépe. Vidíte, jak se chová na střídačce a zkrátka všechno, co kameře unikne. Dostanete tak dokonalejší obraz.

Hlavně charakter!

Když sledujte hráče, jaká je pro vás v současné době ta nejklíčovější vlastnost, která hraje roli při rozhodování „toho chceme, toho ne“?
Vždycky říkám charakter. Což je občas celkem těžké odhadnout. A vedle toho cit pro hru. Když hokejista dobře bruslí, má cit pro hru, ale zase se mu nechce tolik pracovat, čili nemá charakter, nikam to nedotáhne. I na bruslení se hledí dost, protože když koukáte zvlášť na NHL, hned vidíte, jak moc je dnes hokej rychlá hra. Hráči jsou v čím dál lepší fyzické kondici.

Už jste mluvil o tom, že jste v draftu vybírali z druhého místa. Seattle ukázal na útočníka Matthewa Benierse. Čím vás on nejvíce upoutal a byl pro Kraken největší prioritou?
Byl. Samozřejmě, Owen Power, který šel z prvního místa, byl také prioritou. Ale do poslední chvíle jsme měli vytipovaných pět hráčů a Matthew měl všechno, o čem jsem mluvil. Navíc má atributy lídra, je to neuvěřitelně pozitivní kluk. Nejde jen o to, jak hráči hrají, ale také je potřeba se s nimi bavit. A mluvili jsme i s trenéry, kamarády, rodinou, proto jsme o něm věděli víc než hodně. Matthew má neskutečný drajv, je připravený na dospělý hokej. I tak ještě zůstane v týmu Univesity of Michigan, kde bude mít roli asistenta a vyhraje se ještě víc. Už v minulé sezoně měl víc než bod na zápas, úřadoval v kritických situacích. Je schopný dát dvouminutové střídání a i na jeho konci má pořád energii. A vychází to z toho, jakou má povahu – je vysoce charakterní. Bude pro kabinu obrovským přínosem.

Když hokejista dobře bruslí, má cit pro hru, ale zase se mu nechce tolik pracovat, čili nemá charakter, nikam to nedotáhne.

Mluvil jste o Michigan Wolverines, týmu zastupujícím tamní univerzitu. Odtud se do první pětky draftu dostali tři hráči včetně Benierse, což je něco neskutečného. Co tam dělají tak dobře?
To se nikdy nestalo. Tři hráči v prvním kole a ještě takto vysoko. Není to normální, ale mají tam dobrý program – disponují skvělým zázemím, hráče výborně rekrutují, hokejisté se tam hrnou ve velkém. Mají veškeré podmínky k tomu, aby nejen dodělali školu, ale zároveň se pořádně zlepšovali v hokeji. Nemyslím si, že by se podobná situace měla opakovat.

Aspoň si Vaněček ušetřil stěhování

Jednou věcí je vstupní draft, druhou rozšiřovací, ve kterém jste si vybírali už zavedené hráče z ostatních týmů NHL. Na seznamu nechráněných hokejistů bylo i několik Čechů – třeba Jakub Voráček, Radko Gudas nebo Ondřej Palát. Nemrzí vás českou optikou, že ani jeden nakonec nefiguruje na vaší soupisce?
Když se na to budu dívat pohledem Čecha, samozřejmě by bylo hezčí, kdyby tu byl někdo z nich. Nakonec jsme dostali brankáře Vítka Vaněčka, ale hokej je byznys…

Na něj jsem se chtěl zeptat později, povídejte…
Moc jsem do tohoto výběru nezasahoval, spíš jsem byl takový konzultant. Je to hlavně věc ředitele profesionálního skautingu. Poslouchal jsem, jak se to vyvíjí, ale rozhodnutí se udělala taková, jaká se udělala. Nakonec je to na stanovisku generálního manažera. Člověk si může říct svoje, kolektiv dá dohromady všechny informace, které má, a rozhodne se o tom, kterou cestou se vydat. Třeba Vítek by u nás byl, kdyby se nám nepovedlo podepsat gólmana Philippa Grubauera (někdejší brankář Colorada Avalanche, pozn. red.). Řešili jsme to tak, abychom neměli problémy s platovým stropem a mohli jsme být aktivní na trhu s volnými hráči. Záleží na tom, které konkrétní typy potřebujete. Ale určitě jsme se bavili i o všech Češích, kteří byli k dispozici. Třeba s Tampou Bay Lightning a potenciálním příchodem Ondřeje Paláta to bylo těžké. Nakonec jsme se rozhodli pro útočníka Yanniho Gourdea, který bude Tampě chybět.

U Vítka Vaněčka vás mrzelo, že se v týmu mihl jen na týden a pak byl vyměněn? Seattle to s nadsázkou na Twitteru doprovodil slovy: „Děkujeme za neuvěřitelný víkend, Vítku.“
Snažím se do toho nedávat emoce. Je to byznys. Vítkovi jsme ihned volali, že jsme si ho vybrali, my dva jsme i popovídali v češtině. Původně jsme s ním počítali, brali jsme ho jako brankáře do budoucna. Bylo to zajímavé, protože Vítek už plánoval, jak si všechno přestěhuje, byl rád. Na druhou stranu jsme mu nakonec aspoň ušetřili stěhování. (úsměv)

Generální manažer? Kamarádské vztahy musí stranou

Co mě na vaší organizaci zaujalo, je to, že se snaží razit cestu plné diverzity. Ukazuje, že hokej mohou dělat všichni. Máte vůbec prvního černošského komentátora v celé NHL, management tvoří lidé z mnoha kultur, obchodní ředitel je upoutaný na invalidní vozík. Jak se díváte na tento přístup?
Seattle je v tomto možná až trochu nadčasový. Skupina rozhodla, že chce jít touto cestou a já myslím, že je to jedině dobře. Inkluzivní nastavení a genderová rovnoprávnost jsou důležité věci. Jde jen o to, co člověk umí, dveře jsou otevřené všem. V současném polarizovaném světě je to pěkný vzkaz všem. A nejde jen o toto. Hala, o které jsem mluvil, je vůbec prvním uhlíkově neutrálním stadionem. Takže klub razí velmi ekologický přístup.

Pozastavil bych se také u osoby generálního manažera Kraken Rona Francise. S touto ikonou jste hrál v Carolině Hurricanes, pak jste pod ní ve stejné organizaci působil jako skaut. Troufnu si říct, že za tu dobu musíte být kamarádi, tak fungujete i v práci na kamarádské bázi?
Práce je práce. Hráli jsme spolu mnohokrát i v jedné formaci, můžeme být kamarádi, spoluhráči, ale když je potřeba udělat rozhodnutí, musí jít všechny tyto věci stranou. Musíte říct, co si opravdu myslíte, a ne souhlasit, i když vnitřně nesouhlasíte. Od toho má klub tolik lidí, aby byl schopný se domluvit na tom, co je nejlepší. U Rona je výhoda, že dost věcí vidíme stejně. Máme podobné nároky na hráče a pohled na to, jak mají hokejisté vyhodnocovat různé situace na ledě. Samozřejmě, občas se naše názory různí. Ale důležité je, že máme vzájemný respekt. Uvidíme, co se stane, když prohrajeme prvních pět zápasů. (úsměv)

Skupina rozhodla, že chce jít touto cestou a já si myslím, že je to jedině dobře. Inkluzivní nastavení a genderová rovnoprávnost jsou důležité věci. Jde jen o to, co člověk umí, dveře jsou otevřené všem.

Každopádně je zajímavé, když se v kompletně jiných pozicích setkáte s bývalým spoluhráčem, že?
Ano. Rona si moc vážím. Je to hokejová legenda, byl strašně inteligentní hráč, ohromně dobrý člověk. To, jak uznává upřímnost, je opravdu fajn. Razí přístup „chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se chovali oni k vám“. K osobám, se kterými pracuje, chová respekt, můžete říct všechno, co máte na srdci.

Věděl jste hned po konci kariéry, že se dál chcete věnovat hokeji a ideálně formou, kterou se mu nyní věnujete?
Abych byl upřímný, neuvažoval jsem o tom, že bych se vydal touto cestou. Napřed jsem si potřeboval od hokeje odpočinout, měl jsem ho celkem dost. Zvlášť, když moji kariéru provázela zranění. Ale pořád jsem sledoval, co se v hokeji děje, žil jsem stále v USA a byl jsem v kontaktu i s Ronem, který si také napřed dal pauzu. A postupem času mi začal hokej chybět a začínal jsem přemýšlet, jakou formou se mu věnovat. Trénování mě moc nelákalo, to se přiznám. Někteří hráči k tomu tíhnou, protože k této profesi mají prostě nejblíže. Každopádně říkal jsem si, že být na nějaké pozici v managementu by se mi líbilo. GM Jim Rutherford mi za zásluhy dal možnost. „Začneš tady na podlaze, ukážeš, jak moc se chceš skautingu věnovat. A uvidíme, jak to půjde dál.“

Byl to napřed trochu šok. Jste zvyklí na kabinu, najednou jezdíte po stadionech a ani občas nevíte, kde jste. Musíte projevit vztah ke sportu. A ukázat, že vám nevadí se trpělivě dostávat po jednotlivých stupínkách nahoru. Leda tak můžete vědět, jak se všichni lidé, kteří poté pod vámi pracují, cítí. Jak se to celé pomalu vyvinulo, se mi líbí a užívám si to.