Obtiskl mi bobek na tepláky a prokousl mi prst aneb mám novou prima dočasku

Na facebookových zdech mé sociální bubliny se často sdílí dojemné nebo vtipné obrázky zvířecích přátel a jedno z poselství zní, že naši kočičí a psí přátelé nás učí a nějak dojemně to pokračuje. Musím jedině souhlasit. Moji psí přátelé mě učí. Posouvají hranice mých nervů, potřeby čistého interiéru, sebeovládání a přináší pocity trapnosti a studu.

Před pár týdny ke mně přišla nová dočaska. Chlapec dorazil odněkud z množírny/nezvládnutého chovu a laťku učení nasadil hodně vysoko. Je to taková dočaskářská vyšší odborná.

Na veterinu přijeli smraďoši v přepravkách. Kde je můj vyvolenej jsem poznala hned, jedna z přepravek totiž extrémně zapáchala. Po vytažení a kontrole panem doktorem mi udělal bobek do tašky a jelo se domů. Při vyzvedávání nových spolubydlů je problém najít ideální hranici mezi „vypadám jako strašák“ a „moje hodobožová bunda smrdí jako kdybych bydlela v popelnici“. Já jsem tu rovnováhu samozřejmě zase nenašla, takže kalhoty s obtisknutým bobkem šly do pračky a moje bunda je nyní v karanténě v čistírně.

Doma proběhla koupel a seznamování a někdy kolem půl jedenácté se mi spolubydla zakousl do rukou. Bylo to mé poprvé a při představě, jak si do toho naliju dezinfekci, jsem začala fňukat.

Pokousání znamená jednu fajn věc a tou je nucená dovolená. Odpočinek jsem potřebovala, sama jsem si volno udělat nedokázala, a tak to smraďoch vyřešil za mě. Hodně jsem koukala na Netflix a musím říci, že to byly prima dny.

Pokousání ovšem znamená taky vzájemný respekt a sebeovládání se další dny při manipulaci nepodělat. A abychom byli úplně přesní, pokud vás pokouše něco jako jorkšír, nikdo vaše podělání stejně nebude brát vážně, takže musíte dělat hrdinu ať chcete nebo ne.

To jsem pochopila v dalších dnech při přeočkování. Poctivě jsem hlásila, že budeme asi potřebovat košíček. Košíček jsme nedostali, chlapec ovšem ani nepípl a dělal hodnýho, takže mi krvechtivého vlkodlaka nikdo nevěří, já jsem dostala cedulku posera a jelo se domů.

Teď už jsme s Pupíkem kámoši. Načůral mi do postele, olizuje mi tepláky a kdybych chtěla, můžu mu klidně foukat do ucha. Já to samozřejmě neudělám, ale ta možnost tady je.

Kromě venčení, kde to chlapcovi více než nejde, nastal ovšem problém se jménem. Nechtěla jsem ho pojmenovávat „šoky“, „podpostelák“ ani „největšípanikanasvětě“, a tak jsem výběr jména odložila a něžně jsem ho přezdívala Pupik (koukání na seriály je strašně nebezpečná věc). Včera jsem ovšem zjistila, že na Pupika slyší. Pro budoucí adopci to ale nezní vůbec vznešeně, a tak hledám něco podobného. Zatím mám Lulík, Ďulík a Kulík. Chlapec má jediný štěstí, že máme teď spoustu času hledat něco pořádnýho.