Rady se v útulcích a spolcích nerozdávají jen tak pro nic za nic. Zdroj: unsplash.com
Adopce bázlivých pejsků a pejsků s původem z množírny je pro útulky, azyly a dočasky takové malé peklo. I když vyberete ze zájemců ty nejlepší a k očkovacímu průkazu přidáte i hodinovou přednášku o bezpečnosti, která je vám poctivě odkývána, v novém domově poté občas přijde útěk.
Při adopci zvířete přichází takové přání adoptujících, kterému naprosto rozumím, ale v důsledku může být nebezpečné, a to právě u bojácných pejsků. Nazývejme to, jak chceme, ale všichni toužíme po nějaké „oboustranné lásce na první pohled“, jakémsi zažehnutí, pocitu „patříme k sobě“ nebo po tom něčem, co se objeví a co má jen daný člověk s vlastním zvířetem.
Momentálně u mě stále bydlí Pupík, pejsek z množírny, který potřebuje opravdu velmi zodpovědné a v bezpečnosti důsledné adoptující. Přiznám se, že této adopce se bojím jako čert kříže. Asi si hned po jeho odjezdu sbalím batůžek a vyhledám si nějaký penzion v okolí jeho nové adresy.
O víkendu přijeli zájemci na nezávaznou návštěvu. V telefonu jsem jim popisovala, jaký Pupík je a co potřebuje, a bez jakéhokoliv přikrášlování sdělila, co by je čekalo a i to, že Pupík k nim na návštěvu nepůjde a jak by plynuly první dny po adopci. Že to opravdu nebude snadné a není to pro každého.
Na konci návštěvy, mezitím, co byl Pupík zasoukaný v mezeře mezi kuchyňskou linkou a servírovacím stolkem, mi sdělili, že doufali, že k nim přijde, že to „něco“ ucítí a že odjedou spolu.
Já tomu opravdu rozumím. To, co má mezi sebou člověk a pes, je něco nehmatatelně úžasnýho, takže tohle velký pouto rádi zdůrazňujeme. Pro sebe i pro okolí.
Přesto je právě tohle naše hýčkání si pocitu vzájemné sounáležitosti občas kámen úrazu. Obzvláště u pejsků, kteří k novému majiteli v den adopce nepřijdou a ten vztah se tvoří náročněji a pomaleji.
Jakmile si takový pejsek najednou po pár dnech nebo týdnech v novém domově k majiteli přijde sám pro pohlazení, přichází nebezpečný jev. Nový majitel v tu chvíli odhazuje všechno, co mu bylo v útulku nebo spolku kladeno na srdce, a s tím i bezpečné jištění a přestává dávat pozor. Protože přece parťáci, já svého psa znám.
A ruku v ruce s pocitem „já už ho znám, už nemusíme dávat takový pozor“ přichází často i nějaká zvláštní potřeba nandat psovi obojek a flexi vodítko. I když instrukce zněly jasně, kšírky a vodítko pevné, mnohdy dvojité jištění.
Dostatečné jištění je základ. Zdroj: unsplash.com
Dostatečné jištění je základ. Zdroj: unsplash.com
Obojek a flexina je u bázlivých a množírenských pejsků doslova vražedné combo. Všichni jsou o tom poučeni, přesto s pocitem „už ho známe“ přijde potřeba psovi tohle combo nandat. Pokud se pes lekne, flexi vodítko lehce vypadne z ruky a se zvukem bum bum pudí k dalšímu utíkání a z obojku se celkem dobře vyvléká.
Stokrát opakovaná školácká chyba, která stojí za naprostou většinou útěků.
Obzvláště pejsci z množíren, i když jste spolu včera seděli na sedačce a koukali na seriál, utíkají v případě leknutí prostě pryč. Nehledají bezpečí u majitele, ale utíkají pryč a jsou nepřivolatelní. A to dokonce i když jste spolu spali už měsíc v kuse v posteli.
Milí adoptující, snažně vás prosím:
Vryjte si do paměti, že množírenský pejsek není běžný pejsek a nic na tom nemění ani fakt, že už vedle vás sedí na gauči nebo byl na poslední procházce celkem v klidu.
Dodržujte pokyny a doporučení, které dostanete při adopci a buďte za ně rádi. Máme více zkušeností, to je prostě holý fakt.
Nikdy nedávejte bázlivého nebo množírenského pejska na obojek a flexi vodítko nebo ho nenechávejte chodit na volno. Nikdy!
Pocit „my už přece ho známe“ stojí za spoustou útěků a vyhaslých psích životů! A to nejen množírenských a bázlivých pejsků.
