Ženský fotbal baví, Česko absolutně nestíhá. Jsme v začarovaném kruhu, zní z reprezentace

V tuzemsku panuje určitá slepota vůči tomu, co je fakt – ženský fotbal míří raketově vzhůru, zažívá boom. A i kvůli tomuto přehlížení nemohou české týmy včetně reprezentace stačit kvapíku nastolenému zahraničím.

Andrea Stašková, Kateřina Svitková nebo Barbora Votíková. Všechny tyto hráčky poznávají, že fotbal za hranicemi je někde jinde a nepotřebují u něj mít ještě další zaměstnání. Jedna čerstvě v Atlétiku Madrid, druhá rovněž od léta v Chelsea, třetí v Paris Saint-Germain.

Současná pravá ruka trenéra národního týmu Karla Rady i asistentka kouče – jiného Karla – Pitáka v pražské Slavii Blanka Pěničková ještě coby ikonická hráčka „sešívaných“ pamatuje doby, kdy bylo ve zdejším kraji daleko hůř. Ale zároveň ví, že současná podpora je hrubě nedostatečná. Pokud se z poloprofesionálního prostředí nestane ryze profesionální, vlak bude dál ujíždět.

Pořád platí, že se české ženy zatím nikdy nepředstavily na Euru nebo mistrovství světa.

Skončené Euro je podle reakcí ze světa vnímané skrz různé rekordy sledovanosti i návštěvnosti jako milník pro ženský fotbal. Myslíte, že by se jeho pozice výrazně zlepšila i u nás, kdyby české reprezentaci nešťastně neunikla účast na šampionátu v baráži se Švýcarkami v penaltách?
Těžko odhadovat. Podle mého názoru je hlavně škoda, že u nás nebyla větší možnost šampionát sledovat. Co jsem tak pochytila ohlasy z jiných zemí, které také na Euru chyběly – Maďarska a Rumunska –, zájem i sledovanost byly enormní. Kdybychom se na turnaj dostaly, některé diváky by to asi k televizi přilákalo, zřejmě bychom nové fanoušky získaly. Ale opravdu by podle mě stačilo, aby se lidé u nás podívali i na zápasy, ve kterých není česká reprezentace. Protože některá utkání Eura byla opravdu skvělá.

Takže si nemyslíte, že by premiérový postup na velký turnaj byl nejlepší cestou k zlepšení renomé a třeba i větší profesionalizaci ženského fotbalu v tuzemsku? Že by to byl ten pověstný gamechanger?
Nejsem o tom přesvědčená, byť se zmiňuje často, že to může být impuls k přelomu. Ale podle mě to opravdu není o jedné akci. Především vidím problém v nedostatku financí, který vytváří začarovaný kruh. Chceme se dostat na velkou akci, ale zároveň nemůžeme nastolit profesionální podmínky pro hráčky. Kdyby tu byla napřed dostatečná podpora, pak bude daleko reálnější postoupit třeba na mistrovství Evropy.

Nedávno jsem na Twitteru zahlédl, že se jedna hráčka reprezentace ptala, jestli někdo neví o nějaké práci, což je asi všeříkající. Plné soustředění se jen a pouze na fotbal asi pak udělá velký rozdíl, že?
Stoprocentně. Profesionalizace ligy je zásadním krokem. Až pak můžeme konkurovat hráčkám, které dennodenně žijí život profesionálního sportovce. Nelze trénovat více, než tomu aktuálně je. Zároveň nemáme méně tréninkových jednotek než ryze profesionální týmy v zahraničí. Ale největší rozdíl je v tom, že jinde mají fotbalistky kompletní péči a mohou celé odpoledne regenerovat, mají pak dostatek času na to, aby přijely odpočaté na další trénink. U nás holky vstávají v šest do práce, utíkají pak na trénink a domů přijdou v deset. Další den to samé. Chtě nechtě je regenerace součástí výkonu. A to se projeví.

Brankářka-youtuberka pomáhá

Dalším problémovým faktorem pak může být i to, že si hráčky mnohdy musí brát kvůli fotbalu i neplacené volno. Každopádně, je znát na reprezentačních srazech na hráčkách působících ve velkých klubech – třeba Andree Staškové nebo Kateřina Svitkové – že od chvíle, co jsou v zahraničí a živí je jen fotbal, udělaly výrazný progres?
Určitě ano. Samozřejmě díky tomu, že dnes už máme tyto holky, které vnímají největší odlišnosti ve fungování zahraničních a českých klubů, rozdíl pociťujeme. Například brankářka PSG Bára Votíková zmiňovala, jak se tréninky v Paříži absolutně neliší od těch v Česku. Ale odlišné už je to v tom, že se hráčky sejdou ráno na snídani, mají dopoledne trénink, pak regenerační část, jsou v péči masérů a fyzioterapeutů, potom společný oběd. A jdou domů.

Když zmiňujete Barboru Votíkovou, je ona pro český ženský fotbal extrémně důležitou osobou skrze to, že je sledovanou youtuberkou a přibližuje mladému publiku prostředí?
Rozhodně. Jakákoliv cesta, kterou můžeme dostat ženský fotbal do širšího povědomí, je správná. Bára tímto přináší něco unikátního a myslím si, že zejména u mladších sledujících to může mít dopad. Třeba takový, že holčičky a dívky, které ji sledují, si vyberou fotbal. Je to možnost, jak ženský fotbal zpopularizovat. Respektive zařídit, aby byl považovaný za normální fotbal.

Kdy budete mít pocit, že je ženský fotbal v Česku vnímaný tak, jak byste si přála vy, hráčky z reprezentace, ale i všechny tuzemské fotbalistky?
Přála bych si, aby o velkých zápasech nebyl jen jeden článek v novinách. Takže až tu bude daleko větší propagace. Nezájem je větší než zájem, podle toho to vypadá. Je nezpochybnitelné, že náš sport nabízí krásné momenty, za posledních pět let se nesmírně posunul. Ráda bych viděla, že se neřeší jen jedna akce, ale aby byl konstantně vnímaný jako sport pro holky. Pro všechny.

Aby bylo kritiků co nejméně

Možná také ve chvíli, kdy neuslyšíte povzdechy typu: „Vždyť to není tak atletické jako ten mužský.“? V momentě, kdy vymizí neustálé porovnávání?
Určitě. Ale tito škarohlídové se napřed musí přesvědčit o tom, že fotbal v ženském podání je také kvalitní. Nejsem naivní. Vím, že se to nebude líbit všem. Ale zároveň bych si přála, aby kritiků bylo co nejmenší množství. A samozřejmě, kdybychom takovéto řeči prakticky neslyšely, byl by to zásadní moment.

Mluvila jste o pokroku za poslední pětiletku. Ale nečekala jste například před deseti lety, že ženský fotbal bude v tuzemsku dál? Nebo vás mírou progresu potěšil?
Pokročil o dost. Už jen když to srovnám u nás ve Slavii, podmínky jsou s dobou deset let dozadu prakticky nesrovnatelné. Ale pořád, když se koukáte na ostatní státy, tam jde ženský fotbal rapidně dopředu. My pokulháváme vzadu. Absolutně nestíháme.

Aspoň těch nechvalně známých „odesílaček“ k plotně vaší optikou ubylo?
Mám pocit, že ano. Ale nevím, jestli jen nežiju ve své bublině, která ženskému fotbalu fandí. Nebo ho minimálně nepřehlíží. Stále je vidět, že se často na sociálních sítích objevuje k tématu ženského fotbalu mnoho negativních komentářů. Nicméně bych chtěla být optimistkou a věřit, že jich ubývá.