Obraz bude předán žížalám a rozpadne se. Touto vizí uvedl oceňovaný umělec Jan Bogy Lörincz výstavu, na které představil velkoformátové dílo s názvem Žížalám. A nyní ho dešťovkám opravdu předal, když obraz rozřezal a zasypal trávou v ostravské hornické kolonii Hranečník, v níž se narodil dědeček Václava Havla. „Kompost je založen. Tohle dílo nebylo určené lidem, ti si ho mohli jen prohlédnout. Patří žížalám, mnohonožkám, mechům, prostě všem těm, kteří nezištně vytvářejí humus a udržují v rovnováze ekosystém na planetě,“ vysvětluje výtvarník. Loni třeba pokryl tisíc metrů čtverečních betonové zdi v Ostravě streetartovou malbou ke stoletému výročí fotbalového Baníku.
I výtvarná díla by měla být snadno a ekologicky zlikvidovatelná. Umělci by tak ulehčili ateliérům a galerie zase plným depozitářům. Kacířský návrh, ovšem streetartový výtvarník Jan Bogy Lörincz ho už realizuje v praxi. Kompost s rozřezaným obrazem založil v pátek 19. května a o deset dnů později už tráva promíchaná s fragmenty díla začíná viditelně tlít. „Do podzimu z obrazu nezůstane vůbec nic,“ odhaduje umělec.
Pod dohledem předků Václava Havla
CNN Prima NEWS asistovala přímo u založení uměleckého kompostu. Ten vyrostl v areálu takzvané Resetovny na ostravském Hranečníku, hned u bývalého černouhelného Dolu Jan Maria. Není to ledajaké místo. Na této šachtě pracoval v poslední třetině 19. století jistý Čeněk Vavrečka, pradědeček Václava Havla, zakladatel jednoho z prvních čtenářských spolků v Ostravě. A v protější havířské kolonii Hranečník se mu narodil syn Hugo Vavrečka, což byl Havlův dědeček a v samém závěru první republiky také ministr bez portfeje v československé vládě.
Praděd i děd Václava Havla žili v hornické kolonii v Ostravě, našel se jejich dům
Kde žili ostravští předci prezidenta Václava Havla, se dlouho nevědělo. Až deset let po jeho smrti (18. prosince 2011) historici místo přesně lokalizovali. Praděd Čeněk Vavrečka i jeho syn Hugo Vavrečka obývali dům v hornické kolonii Hranečník, tento havířský domek byl ovšem v roce 1985 zbourán. Nahradila ho benzinová pumpa, na které tento týden reportér CNN Prima NEWS potkal někdejší kuchařku rodiny Havlů. Samotný Václav Havel by zřejmě takovou náhodu komentoval: „To jsou paradoxy, pane Vaněk.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: O prvním letu Jana Kašpara rozhodla splašená kráva. Slavný aviatik spáchal sebevraždu
Havlovi by se akce výtvarníka určitě líbila. Někdejší prezident byl pro každý happening, zároveň se vážně obával o osud devastované planety. „Pro nedávnou výstavu jsem záměrně nechtěl vytvořit dílo určené lidstvu. Bohužel, my lidé vytváříme svět, který respektuje téměř výhradně jen naše potřeby,“ přemítá Jan Bogy Lörincz. „Proto jsem stvořil obraz pro žížaly, ale také pro mnohonožky, mechy a houby. Prostě pro všechny, kdo se nezištně podílejí na vytváření humusu a pomáhají tak udržovat v rovnováze ekosystém této planety. A ještě to dělají bez nároku na odměnu a touze po uměleckých cenách,“ vysvětluje aktivistický výtvarník.
Toast pro žížaly
Výtvarník nadživotní dílo s názvem Žížalám naposledy vystavuje v trávě, ovšem jen na pár minut. Stylově jeho dekorativní výjev dýchá šedesátými až sedmdesátými lety minulého století a připomíná tehdejší práce pro veřejný prostor. Mozaiky, reliéfy či nástěnné malby. „Souhlasím. Je v tom něco zdobného, co tuhle éru mimoděk připomíná, ale nebyl to záměr. Takhle já prostě kreslím, to je můj styl,“ vysvětluje Jan Bogy Lörincz, než obraz zničí.
Deset minut poté už naporcovaný obraz skládá na hromadu jako toasty. Vrstvu čerstvě nasekané trávy střídá s vrstvami plátna. Vlastně to není plátno, podklad obrazu tvoří obalové kartony, které mu darovali obchodníci. „Kartony jsou polepeny bílými papíry, lepidlo jsem připravil ze škrobu a cukru. Místo barvy jsem použil jemný drcený kompost, který jsem sypal do stejného lepidla, aby se drť udržela na obraze,“ popisuje netypickou tvůrčí technologii.
Streetartový umělec Jan Bogy Lörincz likviduje svůj obraz, kompostuje ho a věnuje žížalám. Zdroj: Se svolením Aleše Honuse
Streetartový umělec Jan Bogy Lörincz likviduje svůj obraz, kompostuje ho a věnuje žížalám. Zdroj: Se svolením Aleše Honuse
Pocta Baníku z cihelné drti
Pozemek, na kterém se kompostuje, proměňuje jeho majitel Pavel Mašlonka v takzvanou Resetovnu. Nezávislý prostor pro koncerty, happeningy, performance, divadlo i další aktivity. „Tohle místo je nabité obrovskou energií, což mi potvrdili lidé, kteří těmto věcem rozumí, měl jsem tu kvůli studni proutkaře. Není asi divu, že právě odtud pocházejí předkové Václava Havla,“ přemítá Mašlonka. Na pozemku stojí týpí či indiánský totem, v sousedství bývalé uhelné šachty a hornické kolonie je to zvláštní kontrast.
Část cihel ze zbořených objektů Dolu Jana Maria i domů v protější kolonii teď leží před námi na hromadě. Možná jsou mezi nimi i ty z rodného domku Havlova dědečka, který byl zbourán v roce 1985. Streetartový tvůrce Jan Bogy Lörincz některé cihly loni namlel na červený prášek, z něhož vytvořil barvivo pro obrovskou nástěnnou malbu ke stému výročí ostravského Baníku na ploše přes tisíc metrů čtverečních. Umělec zásadně používá jen ekologické materiály a cihla obsahuje pouze vypálenou cihlářskou hlínu. Za streetartovou malbu získal Lörincz letošní nominaci na prestižní uměleckou Cenu Jantar, jejíž součástí byla i výstava v ostravské městské Galerii PLATO. A právě pro tuhle expozici vzniklo popisované dílo Žížaly, které teď zaniká.
Streetartová pocta ostravskému Baníku, kterou Jan Bogy Lörincz vytvořil loni na Bazalech na ploše tisíc metrů čtverečních. Zdroj: Se svolením Aleše Honuse
Streetartová pocta ostravskému Baníku, kterou Jan Bogy Lörincz vytvořil loni na Bazalech na ploše tisíc metrů čtverečních. Zdroj: Se svolením Aleše Honuse
Mrtvá krajina u měst
Z kartonů a čerstvé trávy se rychle tvoří kompostová hromada. „Chtěl jsem tím obrazem na chvíli odhlédnout od věčných lidských tragédií. Od světa, ve kterém si lidé navzájem neustále působí bolest,“ přemítá umělec. V rodinném prostředí, ve škole i v rámci zaměstnání. Ale i při nekonečném válčení, které lidstvo nedokáže zastavit již tisíce let. Nyní se válčí dokonce na blízké Ukrajině, přitom z Ostravy je to na ukrajinské hranice pouhých 400 kilometrů. Pouze o 20 kilometrů dále než do Prahy.
REPORTÁŽ: Panenskou přírodu u Odry ničí vyšší zájmy včetně armádních, státní ochrana selhává
Nad rákosím prolétl dravý moták pochop, po mokřadní louce kráčí pyšný jeřáb popelavý a poblíž v tůňce plave vzácná kuňka ohnivá. Všichni tři jsou na seznamu ohrožených živočichů a dosud nad jejich bezpečím bděla i správa Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Poodří. Je to paradox, ale strážci přírody tyto živočichy zároveň ohrožují na životě, neboť dovolili, aby stát protnul chráněný mokřad železniční tratí.
Umělci také vadí pozvolný úbytek přírody a zemědělské krajiny, z níž neustále ukusují developeři. Bezprostřední okolí většiny tuzemských měst přitom nyní tvoří průmyslové zóny s fádní skladištní architekturou. „Rozšiřujeme města jako mrtvé krajiny. Jako tvrdý a těžký prostor, který musí nutně vést i k ‚hranatizaci‘ lidského myšlení a bezcitnosti,“ kritizuje Jan Bogy Lörincz.
Lidstvo vytváří jednu civilizaci za druhou, vždy s novými technologiemi. Žížaly však žijí pořád stejným způsobem, a i bez technických vymožeností zůstávají základní hybnou silou ekosystému. Zelená kupka s uměleckým dílem již po pěti dnech viditelně mění odstín, tráva usychá, bledne a vybarvuje se pomalu do šedohnědých odstínů. Deset dnů po zkompostování majitel Resetovny Pavel Mašlonka nahlédne do nitra hromady: „Vidíte, už to tlí, hromada je o polovinu menší než v době založení kompostu, příroda je mocná,“ hodnotí změny. Kupku trávy promíchanou s naporcovaným výtvarným dílem žížaly částečně zpracují již za dva tři měsíce. A na podzim tady zůstane jen nepatrná hromádka humusu. Umění bude dokonale zkompostováno.
