Zpověď oběti totalitního soudce: Znásilnili mě kartáčkem, močili na mě, Fremr do justice nepatří

Robert Fremr se sice vzdal postu ústavního soudce, zůstává však místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Do této funkce byl jmenován počátkem roku 2021, na což jste záhy kriticky reagoval v dopise předsedovi soudu Luboši Dörflovi. Co vás přimělo k tomuto kroku?

Předsedovi Vrchního soudu v Praze Luboši Dörflovi jsem napsal začátkem února 2021 a poslal mu z mého hlediska podstatné historické materiály k justičnímu případu Olšanské hřbitovy. Přiměla mě k tomu skutečnost, že česká justice po listopadu 1989 nastolila velmi podobnou personální kontinuitu jako německá justice po pádu nacismu v květnu 1945. V Česku proběhly takzvané lustrace soudců, v Německu se tomu po válce říkalo denacifikace. Výsledek byl ale v obou případech velmi podobný. Z justice obou států bylo odstraněno velmi málo otevřeně politicky zkompromitovaných soudců a převážná většina byla kontinuálně převedena do nového politického režimu. A část z nich poté udělala v demokracii hvězdnou kariéru, Robert Fremr je jedním z nich. Proto jsem pana doktora Dörfla před jmenováním Fremra na post místopředsedy Vrchního soudu v Praze písemně informoval o tom, jakým způsobem a na jakém pozadí vedl tento soudce v létě roku 1988 proces proti takzvaným záškodníkům z Olšanských hřbitovů.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: U Fremra selhali Pavlovi poradci i Pražský hrad. Prolustrujte v archivech i Baxu, radí expert

Svědectví jako z padesátých let, psal se rok 1988

Na co jste v dopise předsedovi Vrchního soudu v Praze v souvislosti s procesem například upozornil?

Především na to, že se jednalo o politický monstrproces v režii Státní bezpečnosti. A že přinejmenším moje takzvaná doznání byla vynucena psychickým i fyzickým nátlakem, o čemž jsem v průběhu procesu informoval také přímo soudce Fremra. S tím, že doznání k údajné trestné činnosti byla vynucena. Bohužel, soudce Fremr tyto informace v průběhu procesu zcela ignoroval a ve svém rozsudku konsekventně potlačil. Dále jsem předsedu Vrchního soudu v Praze Luboše Dörfla informoval o tom, jakým způsobem se Fremr aktivně podílel na inscenaci tohoto mediálního monstrprocesu, jak veřejně předčítal dopisy rozhořčených občanů ČSSR anebo jak cenzuroval a zadržoval moji vězeňskou poštu. Jak zastrašoval svědky, kteří před soudem upozorňovali na manipulace s jejich výpověďmi vyšetřovateli StB, i jak nechal vypovídat moje spoluvězně jako svědky mých údajných doznání, které si ovšem vynutili při mém mučení ve vazební věznici. Jejich výpovědi přesto Fremr použil v odůvodnění svého rozsudku.

To zní jako svědectví z padesátých let, jenže se psal rok 1988. V dopise Luboši Dörflovi jste tedy popsal velmi zarážející fakta z případu Olšanské hřbitovy. StB z vás doznání vlastně vytloukla díky vězňům, které vám nastrčila do cely. Jak ten jejich nátlak konkrétně probíhal?

Nátlak ze strany spoluvězňů, o nichž jsem tenkrát netušil, že jsou informátory StB, byl především součástí promyšleného celkového nátlaku, který ve vazební věznici v Praze na Ruzyni zosnovali vyšetřovatelé StB. Ten probíhal jak ze strany bachařů, tak i ze strany spoluvězňů. Spoluvězni se na tom všem podíleli především přímým tělesným mučením, avšak zároveň v kombinaci s psychickým nátlakem a sliby lepšího zacházení, pokud se přiznám k činům, s nimiž jsem neměl nic společného. Spoluvězni přišli i s lákavou vidinou přeložení z věznice do psychiatrické léčebny, pokud se doznám i k nějakým sexuálním zrůdnostem.

Fackoval mě i během výkonu potřeby

Jak dlouho vás StB nechala mučit s pomocí vězňů přímo na cele?

Fyzické mučení začalo záhy po zatčení v první polovině srpna roku 1987 a trvalo až do první dekády listopadu 1987. S přerušením v době, kdy jsem se po pokusu o sebevraždu ocitl na izolaci v podzemí věznice, to bylo přibližně na deset dní. Ze začátku mě mučil především spoluvězeň Jiří Dolejš, ten mě mimo jiné pálil cigaretami, což zanechávalo viditelné stopy, takže ho možná z toho důvodu po několika týdnech přeložili na jinou celu. Poté mě mučil především Karel Hanzlíček, který byl na cele už s Dolejšem, ale po jeho odchodu přejal jakousi roli vyšetřovatele. Ten mě zkušeně mučil způsoby, které nezanechávaly viditelné stopy, snad až na natržené ucho, které mi zase srostlo.

To zní děsivě.

Bylo to přesně tak. Jednalo se o různé druhy bití, facky, bití pěstí, hmaty, chvaty, strkání prstu pod žebra, ale Hanzlíček na mě také močil. Nutil mě cvičit až do vysílení, musel jsem sedět pod ledovou vodou, fackoval mě během výkonu potřeby, neboť nezakrytý „francouzský záchod“ byl přímo na cele. A dočkal jsem se i znásilnění kartáčkem na zuby. Fyzické utrpění bylo zároveň provázeno intenzivním psychickým nátlakem, kombinací výhružek zabitím a sliby lepšího zacházení, pokud budu spolupracovat se Státní bezpečností. Hanzlíček měl na cele dva další pomocníky, z nichž se jeden také občas účastnil fyzického mučení, zatímco ten druhý měl jiný úkol, pouze přihlížel a psychicky mě motivoval k doznání.

U soudu jsem Fremrovi opakovaně říkal o vynuceném doznání

Jak už jste připomněl, Vrchní soud v Praze jste v únoru 2021 informoval také o tom, že jste v hlavním líčení procesu Olšanské hřbitovy informoval soudce Roberta Fremra o vykonstruovaném obvinění, násilím vynuceném doznání a vůbec o tlaku StB. Jak přesně tehdejší předseda trestního senátu Fremr u hlavního líčení reagoval na vaše informace o vynuceném doznání a mučení?

O tom, že všechna moje obvinění byla vykonstruována vyšetřovateli StB, a že moje takzvané doznání bylo vynuceno nátlakem, jsem v průběhu hlavního líčení před Městským soudem v Praze v létě roku 1988 informoval soudce Fremra dokonce opakovaně. Také má matka, kterou Fremr rovněž odsoudil, ho jasně upozorňovala na to, že i její výpověď byla výhružkami vynucenou formulací vyšetřovatele StB. Proti vynucení výpovědí ohledně údajné protistátní motivace vandalismu, ze kterého StB vytvořila záškodnictví, protestoval před soudcem Fremrem dokonce i spoluobžalovaný Petr Havelka. Všechny tyto námitky ale předseda trestního senátu Robert Fremr odbyl tím, že se jedná o účelové změny výpovědí. A v rozsudku vycházel téměř výlučně právě z takzvaného doznání ve vyšetřovacích protokolech StB, které měl před sebou na stole.

Před senátory i v médiích se ale Robert Fremr usilovně bránil, že o podílu StB na případu neměl žádné poznatky. Lhal tedy?

Z toho, co jsem řekl, je patrno, že o estébáckých manipulacích věděl. Z filmových a zvukových materiálu, které v průběhu procesu v létě roku 1988 natočila Československá televize, je také zřetelné, že soud byl jasně upozorňován i na to, že výpovědi z přípravného řízení vedeného StB neodpovídají pravdě.

Takovéto jednání soudce Fremra během soudního přelíčení se týkalo i minimálně jednoho svědka, který se před soudem pokoušel vysvětlit, že jeho výpověď byla naformulována vyšetřovateli StB, a tento svědek ji pouze musel podepsat. Tohoto svědka zastrašoval Fremr tak, že jej velmi důrazně upozornil na to, že pokud před soudem změní výpověď, bude trestně stíhán za křivé svědectví, načež se svědek ze strachu před takovouto perzekucí přímo v soudním sále psychicky zhroutil. A po soudem nařízené přestávce se vrátil k výpovědím z protokolů StB. V jednom rozhovoru z počátku srpna 2023 ale Robert Fremr uvedl, že se v tomto případě mělo jednat o právní poučení svědka před zahájením svědecké výpovědi, což byla opět lež. Jednalo se zde totiž o vyhrožování svědkovi trestním stíháním až po pokusu o změnu výpovědi původně manipulované vyšetřovatelem StB.

Dörfl mi odepsal, že Fremr soudil podle předpisů

Nejpodstatnější je asi otázka, jak předseda Vrchního soudu v Praze na váš dopis z počátku roku 2021 zareagoval?

Luboš Dörfl mi začátkem března 2021 poslal písemnou odpověď, jeho reakce však byla formální a vcelku velmi paušální. Sice vyslovil určité politování nad šokujícími postupy vyšetřujících policejních orgánů, avšak nijak se nezmínil o tom, že se jednalo o StB. Jednání Roberta Fremra z roku 1988 ale nechtěl vůbec hodnotit, pouze poukázal na to, že Fremr tehdy postupoval podle platných právních předpisů. To byla argumentace ve stejném smyslu, s jakou přišla poválečná německá justice, když byla kritizována za jednání nacistických soudců z doby před květnem 1945. Svou reakci uzavřel Luboš Dörfl tím, že neshledává žádný důvod pro další úřední postup, kterým by bylo možno reagovat na mnou zaslané listiny, které jsem k dopisu připojil. (Část korespondence mezi Alexandrem Eretem a Lubošem Dörflem je k dispozici ve fotogalerii, pozn. red.).

Očekávala jste od předsedy Dörfla vstřícnější reakci?

Dörfl zareagoval přesně tím způsobem, jaký jsem po svých dlouholetých zkušenostech s českou justicí a její falešnou solidaritou vlastně očekával. Zastal se okamžitě a zcela nekriticky Roberta Fremra. Nepřipustil žádnou možnost, že by soudce, kterého si sám vybral jako nového místopředsedu, aby tím „zvýšil odbornou úroveň Vrchního soudu v Praze“, mohl před listopadem 1989 nějak morálně i profesně selhat. Bohužel, Robert Fremr v procesu Olšanské hřbitovy nepůsobil jako nezávislý soudce, ale pouze jako poslušný pacholek vyšetřovatelů StB.

Čím si vysvětlujete, že Dörfl váš dopis vlastně v důsledku zcela ignoroval?

O falešné solidaritě v české justici už jsem se zmínil. I o tom, že je dobře srovnatelná s falešnou solidaritou poválečné německé justice s nacistickými soudci. Není to má první zkušenost, protože moje dosavadní snahy o nápravu nezákonností v kauze Olšanské hřbitovy byly justici ignorovány, teda až na čistě formální rozhodnutí o překvalifikování případu. Každý soud, na který jsem se od listopadu 1989 obrátil, vždy zase stejně jako Robert Fremr v roce 1988 vycházel z estébáckých vyšetřovacích protokolů. Robert Fremr si tak s notnou dávkou podpory ze strany justice mohl po listopadu 1989 vybudovat opravdu jedinečnou a částečně i mezinárodní kariéru a stal se dokonce něčím jako „právnickou modlou“, se kterou se v roce 2021 neodvážil zaviklat ani předseda Vrchního soudu v Praze Luboš Dörfl. A sotva kdy bude ochoten touto „modlou“ zaviklat, protože by pak musel zaviklat i svými vlastními rozhodnutími.

Kde se podle vás stala chyba, že Robert Fremr vyšplhal v demokracii až na samou špici justice? Je to problém systému, porevoluční neschopnost vyrovnat se se zločiny komunismu, v čem společnost vlastně selhala?

Nevím, podle jakých měřítek probíhaly lustrace soudců po listopadu 1989, ale moc objektivní ta měřítka nemohla být, protože jinak by lustracemi neproklouzlo tolik soudců a soudkyň, jejichž predlistopadové kariéry byly v politických kauzách vykoupeny lidským utrpením a zčásti i přímo lidskými zivoty. Problém byl z části v tom, že česká justice fakticky nemohla hned po listopadu 1989 propustit všechny politicky zkompromitované soudce, protože by pak v justici mohl málokdo zůstat a justiční systém by se na delší dobu prostě zhroutil. Tak tam byly ponechány i černé ovce, soudily dál a mnohým se časem podařilo udělat i demokratickou kariéru, takže se na jejich prohřešky z totalitní éry velkoryse zapomnělo. Ve Fremrove případu dokonce na dlouhých 35 let. Zčásti šlo také o to, že justice držela basu i s politicky zkompromitovanými soudci.

Zarážející je i následující. Předseda soudu Dörfl letos na konci března navrhl Fremra na post ústavního soudce po žádosti Kanceláře prezidenta republiky „o součinnost při hledání vhodných kandidátů na post ústavních soudců“ a na Hrad poslal dopis, v němž se mimo jiné říká: „Po projednání této otázky vedením Vrchního soudu v Praze zcela jednomyslně navrhujeme pro výkon funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Roberta Fremra.“ Jako by neexistoval váš dopis, jako by na Vrchním soudu nic nevěděli o mediálně zpolitizovaném monstrprocesu Olšanské hřbitovy, ani třeba o tom, že Fremr soudil před rokem 1989 emigranty. Jak si tu ignoraci vysvětlujete?

Nepřekvapuje mě ani tak skutečnost, že předseda Vrchního soudu v Praze byl jedním z těch, kdo letos tak horlivě navrhovali Roberta Fremra jako hvězdného favorita na post ústavního soudce. Více mě překvapuje, že předseda Dörfl se teď v celé záležitosti vyslovuje tak, jako by před rokem 2023 nikdy o případu Olšanské hřbitovy neslyšel anebo nečetl. Alespoň tak soudím podle českých médií, v nichž jsem nikde nenašel jedinou zmínku, že by Dörfl proces Olšanské hřbitovy anebo dokonce můj dopis zmínil. Jelikož mi ale předseda Vrchního soudu v Praze Dörfl v březnu 2021 sám na mé informace o minulosti Roberta Fremra písemně odpověděl, tak rozhodně není pravda, že o minulosti soudce Fremra nebyl informován. Bohužel, Dörfl se prostě neodvážil navrhnout na ústavního soudce někoho jiného než svého hvězdného místopředsedu.

Fremr sice nominaci na ústavního soudce stáhl, najednou je ale jeho minulost přece i velkým problémem pro Vrchní soud v Praze. Minimálně v morální rovině, neboť je vážně ohrožena důvěryhodnost veřejnosti k této soudní instituci, tedy k zásadní odvolací instanci ve složitých kauzách. Neměl by si teď předseda Dörfl najít jiného místopředsedu?

Tady někde končí můj zájem o to kritizovat stávající justiční systém. Neodvažuji si prognostikovat, jak bude Robert Fremr na Vrchním soudu v Praze nadále soudit. Jeho polistopadová kariéra je všeobecně známa, k té se ale nijak kriticky nevyjadřuji, protože ta se mě přímo nedotkla. Od roku 1990 žiji ve Vídni a jsem rakouským občanem. S tím, zda bude místopředseda Fremr nadále soudit, se musí vyrovnat především předseda soudu Luboš Dörfl, a hned po něm sám Fremr. Bohužel, jak se Robert Fremr dnes staví k vlastní totalitní minulosti, o tom jsme se za poslední týdny dozvěděli až moc. Že to s pravdou a průkaznými skutečnostmi nebere moc vážně, to bylo a je velmi zřetelné z opakovaných lživých údajů, které uváděl v průběhu kandidatury na ústavního soudce. Takže rozhovor uzavírám slovy, kterými se tady ve Vídni za podobných situací běžně charakterizuje otevřený konec: „Schau ma mal!“ – „Uvidíme!“