Proinkluzivní neziskovky lživě vyhrožují ministerstvu školství zmražením fondů EU, pokud zruší inkluzi

V případě jejího vydání by rodiče získali zpět právo rozhodnout, jestli jejich dítě má nastoupit do vzdělávání v běžné základní škole, nebo ve speciální škole, jejíž osnovy a personální a materiální vybavení je uzpůsobeno vzdělávání dětí s poruchami učení a dalšími speciálními potřebami. Umístění dítěte do speciální školy by samozřejmě jako v minulosti bylo podmíněno nejen souhlasem rodičů, ale i doporučením odborníků z pedagogicko-psychologických poraden, vydaným na základě vyšetření dítěte. 30. 1. 2019 se uskuteční vypořádání připomínek k návrhu vyhlášky. Nevládní neziskové organizace, které svoji činnost financují z grantů a státních dotací určených na inkluzi, spustily mediální povyk ihned po zveřejnění návrhu novely. Napřed vyhrožovaly Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Jejich výhrůžky se podařilo vyvrátit rozborem a citacemi rozsudku, který se týkal zařazování Romů do dnes už neexistujících zvláštních škol. Nyní pro změnu vyhrožují ministerstvu zmražením veškerých evropských dotací do školství. A opět lživě a zcela mimo rámec evropského práva pro oblast školství a dotací z fondů EU.

Návrh novely vyhlášky vzdělávání žáků se speciálními potřebami předložilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) odborné veřejnosti k připomínkování koncem listopadu 2018. Většina učitelských odborných společností, jako Asociace speciálních pedagogů nebo Pedagogická komora, vyjádřila s návrhem souhlas. Kraje a obce, jako zřizovatelé škol, návrh rovněž v naprosté většině podpořily. Jejich právní útvary k návrhu vznesly pouze několik připomínek, v nichž žádají upřesnění v některých oblastech ne zcela jasných požadavků na personální, věcné a technické vybavení. Připomínky legislativně technického rázu, převážně návrhy na sladění terminologie s jinými zákony, zaslala i většina ostatních ministerstev a správních úřadů. Jde o zcela běžnou věc, která se děje při přípravě každého právního předpisu. Ani naprostá většina ostatních centrálních institucí se však nepostavila proti záměru zrušit povinnou inkluzi počesku. S výjimkou tří úřadů. Spolu s proinkluzivními neziskovkami, které fungují z dotačních peněz na inkluzi, napadla návrh novely z hlediska cíle, kterého má být dosaženo, veřejná ochránkyně lidských práv Anna Šabatová, Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), Ministerstvo spravedlnosti (MSp) a Ministerstvo zahraničních věcí (MZV).

V podstatě stejnými větami věcnou podstatu novely odmítli pro údajný rozpor s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku, který se týkal zařazování Romů do dnes již neexistujících zvláštních škol. Pedagogické komoře se podařilo prokázat nesmyslnost výtky směřující k novele vyhlášky rozborem a citáty právě toho rozsudku, na který se ombudsmanka odvolávala. Analýzou vývoje případu a citáty rozsudku se podařilo prokázat, že ESLP nikdy ČR neodsoudil k provedení inkluze v podobě, jak ji v Parlamentu přes odpor odborné veřejnosti a rodičů prosadila bývalá ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD). Tedy v podobě, kterou se nyní navrhovaná vyhláška snaží odbourat. Kromě toho, že se dotyčný rozsudek týkal dávno neexistující právní úpravy, která byla nahrazena dnešní školským zákonem, se jako klíčová ukázala citace části rozsudku ESLP, týkající se organizace školství. Velký senát ESLP v bodě 205 rozsudku konstatoval, že „volba mezi jednotnými školami pro všechny, specializovanými zařízeními a integrovanými zařízeními se specializovanými odděleními vyžaduje nesnadné hledání rovnováhy mezi navzájem protichůdnými zájmy. Pokud jde o tvorbu a úpravu učebních plánů, jedná se v převážné míře o otázku účelnosti, o níž Soudu nepřísluší rozhodovat“.

Věcně vyvrátit se podařilo i námitky ministerstev zahraničí, spravedlnosti a práce a sociálních věcí, která svůj nesouhlas odůvodňovala údajným rozporem s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením nebo Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin. Obě úmluvy sice signatáře zavazují k začleňování zdravotně postižených nebo Romů do společnosti a do vzdělávání. Současně však v případě národnostních menšin výslovně zakazují asimilační praktiky. V případě zdravotně postižených pak přikazují vytvořit pro ně nejlepší možná opatření, která by jim vzdělávání usnadnila. Což v praxi znamená i výstavbu a provozování speciálních škol nebo alespoň speciálních tříd, které jsou materiálně i personálně vybaveny tak, aby postiženým umožnily překonat jejich handicap a usnadnily jim vzdělávání. V mnoha odborných studiích mezinárodních organizací je ČR dávána za vzor právě pro špičkové výsledky ve vzdělávání postižených a národnostních menšin. I organizace jako OSN oceňují, že ČR se jako jedné z mála zemí světa podařilo zcela odbourat negramotnost. Čímž se nemohou chlubit ani ekonomicky nejvyspělejší země jako USA, Británie nebo Francie, kde se negramotnost pohybuje od 3 do 10%. Sama Rada Evropy ve své studii týkající se vzdělávání příslušníků národnostních menšin konstatovala, že v zemích jako Francie nebo Španělsko existují oblasti, v nichž kočovní Romové nikdy nechodili do školy.

Když se nepravdivou argumentaci neziskovek a s nimi spolupracujících státních úředníků podařilo vyvrátit v případě rozsudků ESLP, vytáhli stoupenci inkluze po novém roce jiný těžký kalibr zahraničního původu. Nyní vyhrožují ministerstvu, že pokud by vyhláška v navržené podobě byla vydána, šlo by údajně o porušení práva EU. České republice by podle fám šířených proinkluzivními neziskovkami a dalšími společnostmi, živícími se inkluzí, hrozilo zastavení čerpání veškerých financí z fondu EU. Tato hrozba zní opravdu odstrašivě. Ministr školství Robert Plaga (ANO) již oznámil, že finální rozhodnutí ve věci vyhlášky učiní až po jednání s Evropskou komisí. I zde je proto na místě provedení rozboru evropského práva v oblasti vzdělávání.

Evropská unie nemá žádné acquis communautaire pro školství. Neexistuje jediná směrnice nebo nařízení Rady a Evropského parlamentu, kterou by členské státy nutily zavést inkluzi v podobě, v jaké byla zavedena u nás. Jejich vydání totiž vylučuje primární právo. Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie ve verzi Lisabonské smlouvy totiž v článku 165 odst. 4 výslovně vylučují harmonizaci právních a správních předpisů členských států v oblasti školství. Podle bývalého článku 149 Smlouvy o zřízení Evropských společenství, který byl převzat do Lisabonské smlouvy jako článek 165, mohou Rada a Evropský parlament přijímat právní předpisy týkající se výhradně přeshraniční spolupráce členských států v oblasti vzdělávání. Komunitární právo v návaznosti na toto ustanovení řeší pouze otázky související s pobytem žáků na školách v jiném členském státě EU, jehož není občanem. A rovněž právní záležitosti, týkající se možností pedagogů vyučovat v jiném než mateřském členském státě. Jde zejména o problematiku uznávání kvalifikací a diplomů. V současnosti je to aktuální převážně v jazykové oblasti, pro niž EU stvořila právní předpis nazvaný Společný evropský referenční rámec. V něm jsou popsány jednotlivé úrovně znalosti cizího jazyka. Pro každou úroveň od A1, což jsou začátečníci, až po C3, což je úroveň rodilého mluvčího, jsou stanoveny dorozumívací dovednosti, které má adept v příslušném jazyce ovládat. Na základě referenčního rámce jsou po celé Evropě prováděny jazykové zkoušky. Doklady o jejich absolvování mají společnou stupnici. Takže diplom může být uznáván po celé Evropě.

Kromě něj EU vydala právní předpisy pouze pro oblast vzájemného uznávání kvalifikací a pro provádění případných rozdílových zkoušek u regulovaných profesí, to jest advokátů, lékařů nebo veterinářů. Žádný evropský předpis však nestanoví, jak má být organizována v členských státech základní či střední škola. Nebo co má být obsahem výuky. V každé zemi je také školství uspořádáno zcela jinak. V některých státech s federálním uspořádáním, například v Německu, se školství vzájemně liší i v jednotlivých spolkových zemích.

V oblasti školství EU podle Lisabonské smlouvy plní pouze tzv. doplňkovou a podpůrnou funkci. Prostřednictvím svých orgánů usnadňuje výměnu informací a poznatků o školství v členských státech. Z rozpočtu EU financuje aktivity zaměřené na spolupráci škol z různých členských států. Nebo na výměnné pobyty studentů a učitelů mezi školami z různých zemí. Evropské předpisy pro tuto oblast mají povahu metodik na psaní projektů a účetních předpisů na vyúčtování nákladů k proplacení z unijního rozpočtu. Nic víc.

Inkluzi žádný z nich nenařizuje. A protože neexistuje žádný evropský předpis, který by členským státům nařizoval zavedení inkluze, nemůže ČR zrušením povinné inkluze formou vyhlášky nijak porušit evropské právo. Ani Evropská komise ani Evropský soudní dvůr nemůže v tomto případě najít žádné ustanovení komunitárního práva, jehož porušení by se ČR zrušením povinné inkluze dopustila. Postih nebo pokuta od EU tedy v tomto případě nehrozí.

Jediné, co ČR může v případě zrušení povinné inkluze hrozit, je, že bude muset vrátit do rozpočtu EU peníze, které byly z fondů EU použity na projekty spojené s inkluzí. V době úřadování bývalé ministryně školství Kateřiny Valachové vypsalo MŠMT z prostředků Evropského sociálního fondu (ESF), který spravuje společně s MPSV, granty na podporu projektů inkluze ve školách. Peníze byly paradoxně čerpány v rámci operačního programu Výzkum a vývoj, i když o žádnou vědu ani výzkum nešlo.

Od roku 2010 bylo v rámci několika dotačních programů vypsaných Ministerstvem školství utraceno za projekty spojené s inkluzí 2,1 miliardy korun, které byly proplaceny Evropským sociálním fondem. Část peněz skončila přímo ve školách, které se v počátcích záměru provést inkluzi podílely na zkušebním provozu. Příjemci naprosté většiny inkluzních peněz však byly a jsou nevládní neziskové organizace, které se toto problematikou zabývají. Více než polovina programů měla už v dotační výzvě k podávání projektů uvedeno, že peníze jsou určené pro NGO.

Výsledkem zavedení inkluze je naprostý rozvrat základního školství. Řadě špičkových speciálních škol, vytvořených v minulosti pro vzdělávání postižených a dětí s problémy učení a chování, hrozí zánik. Tyto naše školy jsou přitom obdivovány na celém světě. Výukové metodiky, které v nich byly vytvořeny, jsou překládány a přejímány do řady zemí v Evropě a ve světě, jak už jsem nejen já psala mnohokrát.

Státní rozpočet a rozpočty obcí a krajů na inkluzi po jejím zákonném zavedení v roce 2016 utratily dalších 5,5 miliardy korun. S katastrofálními výsledky. Inkluze způsobila zhoršení kvality vzdělávání zdravých dětí i dětí postižených a s poruchami učení a chování. Kvůli inkluzi ze školství odešly tisíce kantorů, což zhoršuje už tak jejich kritický nedostatek.

Pokud by měla být inkluze povedena tak, aby byly vzdělávací potřeby inkludovaných dětí zajištěny alespoň na stejné úrovni, jakou měly ve speciálních školách, musel by na to stát vynaložit dalších 50 až 100 miliard korun. Které ovšem v rozpočtu nemá a reálně nikdy mít nebude. Pokud by se ministryně financí náhodou ukázala být nezvykle štědrá a peníze v tomto rozsahu pro školství navíc našla, tak by stejně bylo účelnější použít je na lepší platy učitelů. Proto, aby ze školství neodcházeli a školství během několika let nezkolabovalo. Mnohem lepší využití než na inkluzi si u peněz lze představit i v případě nákupu náhrady mnohde zastaralého vybavení.

Podle pravidel pro čerpání prostředků z fondů EU, jak jsou zakotvena v Dohodě o partnerství mezi ČR a EU, by stát měl ze svého rozpočtu projekty, které v minulosti financovaly fondy EU, nadále financovat nejméně 5 let. Jde o pravidlo udržitelnosti, které je zakotveno už ve Víceletém fiskálním rámci pro léta 2014 až 2020. Bez státních dotací projekty inkluze realizované nevládkami nemohou existovat. To není žádná věda, která si na sebe může vydělat prodejem patentu. Stát tak fakticky stojí před rozhodnutím, jestli Bruselu vrátit 2 miliardy z fondů EU, nebo ze státního rozpočtu na stejné projekty dalších 5 let utratit nejméně další 2 miliardy. Reálně však mnohem více. Protože ke dvěma miliardám z fondů EU bylo na stejnou věc z českých veřejných rozpočtů vynaloženo dalších pět miliard. Reálný je tedy výběr mezi vrácením dvou miliard do rozpočtu EU nebo pokračováním v projektu, který by měl státní rozpočet a rozpočty obcí a krajů stát mezi 12 až 15 miliardami.

Pokud na problém pohlížíme z hlediska hospodárnosti, je volba jasná. Lepší je vrátit dvě miliardy do ESF a peníze, které by stát musel vynaložit na inkluzi v rámci udržitelnosti, dát na jiné potřebné věci ve školství. Vrácení dvou miliard do Bruselu nepředstavuje žádnou katastrofu. Reálně by je nemusel nikam posílat ze státního rozpočtu, který s tímto výdajem nepočítá. O příslušnou částku by se ČR jen snížil objem peněz, které může na jiné projety vyčerpat do konce programového období 2014 až 2020. Což není žádná katastrofa. Je to řešitelné tím, že by stát už nevypisoval pro nevládky žádné podobné výzvy. Což by nebyla žádná škoda. Jiných příjemců by se to nemuselo vůbec dotknout.

Urputná snaha o udržení inkluze v chodu je pochopitelná u neziskovek, které z ní žijí. Z pohledu státu a školství jde však o hloupost. Srovnat ji lze se situací, jako by se nějaké skupině jednostopých motorových fanatiků podařilo získat z peněz EU grant na vývoj metod ježdění aut po dvou kolech. A stát by po utracení peněz stanovil vyhlášku, že všechna auta musí začít jezdit po dvou kolech. Po dvou letech by se zjistilo, že to vedlo k nárůstu nehodovosti, počtu mrtvých a zraněných na silnicích. A k velkým materiálním ztrátám. Asi každý by v takové situaci byl pro to, peníze utracené na jednostopářský grant Bruselu vrátit a začít zase s auty jezdit normálně po čtyřech kolech. Bylo by to levnější a bezpečnější.

Nevládní neziskové organizace a jejich představitelé, které z inkluze žijí, ministerstvu vyhrožují, že nám nehrozí jen vracení peněz, které oni spotřebovali, ale že nám Brusel zmrazí veškeré čerpání z fondů EU. Toto tvrzení je zcela lživé. Zastavení proplácení peněz ze všech fondů je podle Dohody o partnerství možné jen v jediném případě. A to když EU zjistí, že ČR nezavedla kontrolní a hodnotící mechanismy pro dotace, k jejichž zavedení se zavázala. ČR se to již v minulosti jednou stalo. A to v programovacím období 2007 až 2013. Při inventuře Komise zjistila, že Ministerstvo pro místní rozvoj, které je národním koordinátorem pro fondy EU, ani do konce období nezprovoznilo jeden z kontrolních výborů. Peníze nebyly propláceny rok, než byl výbor ustanoven a než zahájil činnost. Pak mělo posílání peněz z Bruselu jen zpoždění. Ale na celkový objem peněz, které z rozpočtu EU přišly, to vliv nemělo. Stihli jsme utratit téměř všechno, co jsme mohli.

Myslím, že školám, dětem i učitelům, kteří se vskutku na inkluzi nijak neobohatili, ba naopak, "sežralo" totiž i část peněz na nadtarifní složky platu, může být dost jedno, že paní Laurenčíková a pan Šimáček budou muset ve společné domácnosti provést nějaké "škrty". Ať se projednou škrtá jinde než ve školách.

Není možné celý systém dotací zastavit, jak neziskovky vyhrožují. Dohoda o partnerství zná možnosti zastavení proplácení dotací z jednotlivých fondů nebo operačních programů. Taková možnost je v prováděcích nařízeních Rady a Komise zakotvena pro případy selhání kontrolních mechanismů u jednotlivých správců nebo v jednotlivých kapitolách. Kvůli vracení peněz z několika špatných projektů však ještě nikdy nedošlo k zastavení celého operačního programu, natož celého fondu.

Už dříve ČR vracela peníze z některých projektů. Jako příklad lze uvést dotace na stavby a rekonstrukce hotelů a penzionů. V několika případech bylo následnou kontrolou zjištěno, že objekt není celých 5 let po zkolaudování používán jako hotel. Tedy pro původní dotovaný účel. Známý je příklad budovy na Tachovsku, která byla na hotel rekonstruována z fondů EU. Jeho majitel po dvou letech umřel a dědicové hotel prodali. Nový majitel v něm otevřel nevěstinec, což je zařízení poněkud jiného druhu. Stát v tomto případě dotaci musel vrátit a vymáhal ji po novém majiteli. Ani v tomto případě však nedošlo ke zmražení celého operačního programu. Natož všech peněz pro ČR z fondů EU.

I bez toho, aby stát z neziskovek vymáhal peníze zpět, což by většinu z nich přivedlo k bankrotu, by pro něj bylo lepší 2 miliardy Bruselu vrátit. A ušetřit si škody, které inkluze ve školství páchá. Tedy Evropskou unií a státem dotovaný - inu, bordel.

Jana Kunšteková