Válka na Ukrajině (14.9.2022 10:00)
Rusko v posledních dnech čelí drtivému ukrajinskému protiútoku na východní i jižní frontě. Mezitím roste ale také napětí v jižní části postsovětského prostoru, kde se otevírají staré historické rány. Gruzie debatuje o referendu, zda má vstoupit do války proti Rusku. Opět se rozhořely spory mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Naposledy vypukly také přestřelky na hranici mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem. Logicky se tak nabízí otázka, do jaké míry ztratila Ruská federace kvůli vojenských neúspěchům na Ukrajině svůj vliv v okolních zemích.
Ukrajinské síly od začátku září dobyly podle prezidenta Volodymyra Zelenského zpět území větší než 8 000 kilometrů čtverečních. O totálním selhání ruské invaze na Ukrajinu čím dál častěji referují západní analytici, ale i ruští představitelé, kteří byli donedávna vůči Kremlu bezmezně loajální.
Že Rusko v posledních dnech či týdnech výrazně ztratilo svůj vliv a prestiž, může ukazovat i současná situace v dalších postsovětských zemích. Jedna z gruzínských vládních stran v úterý přislíbila uspořádat referendum o tom, zda má země vstoupit do války proti Rusku, a otevřít tak jakousi druhou frontu. Ve středu na to upozornil ruský deník Kommersant.
„Ať lidé rozhodnou o tom, zda chtějí v Gruzii otevřít druhou frontu proti Rusku. Úřady budou jednat v souladu s přáním lidu,“ prohlásil šéf strany Gruzínský sen Irakli Kobachidze.
Smyslem referenda je podle něj získat odpověď od gruzínských občanů, zda „souhlasí s prohlášeními ukrajinských politiků o nutnosti zapojit Gruzii do války, nebo jestli jsou zastánci postoje úřadů své země“. Samotný Kobachidze a jeho strana totiž další válečný konflikt s Ruskem nechtějí riskovat.
Gruzie s Ruskem válčila už v roce 2008. Okolnosti vzniku konfliktu v lecčem připomínaly současnou válku na Ukrajině. Předmětem sporu v tomto případě byly gruzínské autonomní republiky Jižní Osetie a Abcházie. Obě sporná území si Rusko dlouhodobě nárokuje, přičemž argumentuje stejným způsobem jako v případě samozvané Doněcké či Luhanské lidové republiky na Ukrajině.
Zničený gruzínský tank (12. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Rusové v gruzínské vesničce Upper Nikozi (11. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Ruský tank v Jižní Osetii (12. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Ruský konvoj při invazi do Gruzie (12. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Ruské mírové jednotky ve válce v Gruzii (11. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Zničený gruzínský tank (12. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Rusové v gruzínské vesničce Upper Nikozi (11. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Ruský tank v Jižní Osetii (12. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Ruský konvoj při invazi do Gruzie (12. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Ruské mírové jednotky ve válce v Gruzii (11. 8. 2008) Zdroj: Profimedia.cz
Konflikt mezi gruzínskými armádními silami a jihoosetskými jednotkami nakonec vyústil v ruskou invazi do Gruzie. Rusové dodnes Jižní Osetii i Abcházii okupují. Ukrajinští představitelé Gruzii vybízejí k tomu, aby nyní využila vojensky oslabeného Ruska a podnikla konkrétní kroky k osvobození Abcházie i Jižní Osetie.
Využil Ázerbájdžán spícího ruského medvěda?
Ztráta ruského vlivu by mohla souviset i s obnovením bojů mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Ostré střety mezi oběma zeměmi propukly v noci na úterý. Arménie ve středu aktualizovala počet svých padlých vojáků na 105, Ázerbájdžán zatím informoval o 50 mrtvých armádních příslušnících.
Země se z rozpoutání konfliktu viní navzájem. O rozsáhlém ostřelování svého území však první informovala Arménie. Hlavním předmětem desítky let trvajícího napětí a několika válek mezi oběma státy je sporné území Náhorní Karabach. Současné boje se však odehrávají i v dalších oblastech.
Arménská posádka v tanku Zdroj: Profimedia.cz
Arménský voják. Zdroj: Getty Images
Náhorní Karabach Zdroj: AP
Náhorní Karabach Zdroj: AP
Arménská posádka v tanku Zdroj: Profimedia.cz
Arménský voják. Zdroj: Getty Images
Náhorní Karabach Zdroj: AP
Náhorní Karabach Zdroj: AP
Poslední rozsáhlejší konflikt v Náhorním Karabachu skončil na podzim roku 2020, kdy Arménie, Ázerbájdžán a Rusko podepsaly dohodu o příměří. De facto nezávislá Republika Arcach podporovaná Arménií (částečně i Ruskem), válku prohrála.
Ázerbájdžán (podporovaný Tureckem) tak mohl obsadit několik arcašských měst a mnoho vesnic na jihu a severu země. Kolem 70 tisíc Arménů tehdy muselo opustit své domovy. Mnoho z nich po sobě nechtělo Ázerbájdžáncům nic nechat, a tak svá obydlí zapálili. I když Arménie válku prohrála, díky Rusku si tehdy udržela kontrolu alespoň nad částí zmíněné enklávy v ázerbájdžánském území.
Arménsko-ázerbájdžánské spory sahají do sovětských dob. Ázerbájdžán vyhlásil 30. srpna 1991 nezávislost na rozpadajícím se SSSR. Arméni z Náhorního Karabachu však nechtěli být součástí nového státu, a tak vyhlásili vlastní nezávislost. V následující válce, která skončila v roce 1994, vyhráli Arméni s podporou Rusů.
I když nyní nelze s naprostou jistotou říct, kdo aktuální boje vyprovokoval, někteří západní politici viní Ázerbájdžán. Ten teoreticky mohl využít zaneprázdněnosti Ruska, a pokusit se tak vojenskou cestou získat ještě větší kus Náhorního Karabachu. Už v pátek by měl o nejnovější eskalaci arménsko-ázerbájdžánského konfliktu jednat ruský prezident Vladimir Putin se svým tureckým protějškem Recepem Tayyipem Erdoganem.
Sporná hranice mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem
Další konflikt vypukl v noci na středu na hranici mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem. Pohraniční stráže obou zemí se navzájem viní z palby z minometů a dalších zbraní. Ohlášeny byly dosud nejméně dvě oběti a několik zraněných.
K podobným přestřelkám mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem dochází poměrně často. Zatím poslední výraznější konflikt propukl v dubnu, vyžádal si šest mrtvých a desítky zraněných. Oba státy vidí problém ve společné hranici (dlouhé přes 980 kilometrů), její přesnou polohu vnímají odlišně.
Kyrgyzstán i Tádžikistán jsou paradoxně strategickými spojenci Ruska. Právě Moskva se v minulosti konflikty na zmíněné hranici snažila uklidňovat a přivést obě strany k dohodě. Vzhledem k situaci na Ukrajině je však možné, že Kreml nyní na řešení kyrgyzsko-tádžických sporů nemá mnoho času.
