Romští uprchlíci z Ukrajiny si z vlasti přinášejí různé zkušenosti. Někteří tam nechodili ani do základní školy. Zažívají xenofobní útoky včetně fyzického násilí a žhářství v osadách. Vztah k Romům – ukrajinským i českým – se projevuje i mezi ukrajinskými uprchlíky v Ostravě, říká aktivista indického původu Kumar Vishwanathan. Mluví i o hrozbě, že v Česku vzniknou tábory podobné těm v Sýrii, Keni či Ugandě.
Intenzivní práci s Romy se věnujete od roku 1997 a nyní jste téměř v denním kontaktu s romskými utečenci z Ukrajiny. Ruku na srdce, v Česku je moc nevítáme, svěřují se vám někdy, že se tu cítí být nezvanými hosty?
Cíleně se jich na to neptám, sami o tom nemluví. Pro mě to teď není prioritní problém, jsou na útěku z války a musejí dostat stejnou pomoc jako ukrajinská majorita.
Doma prý občas čelili i dost nevybíravým útokům. Ukrajinské vysílání Radia Svoboda upozornilo třeba na bojůvky nacionalistické organizace C14, která v dubnu 2018 vypálila romskou osadu na Lysé Hoře v Kyjevě. Podle stanice se policie k vyšetření případu postavila liknavě, načež romské stany hořely v Kyjevě i v dubnu 2020. Slyšel jste o těchto případech?
Ani na to se uprchlíků nevyptávám. V dlouhodobém kontextu samozřejmě sleduji postoje majority k Romům v různých zemích světa a o vypálených osadách a táborech na Ukrajině jsem něco slyšel. Také o xenofobii a vyhroceném nacionalismu, i když nic z toho jsem si nemohl ověřit osobně. Podle mě je Ukrajina teprve na počátku cesty, pokud jde o vzájemné soužití s romskou komunitou. A v tomto smyslu jsou Ukrajinci dvacet až třicet let pozadu ve srovnání s Českou republikou. Atmosféra na Ukrajině mi trochu připomíná devadesátá léta tady u nás, když neonacisté a skinheadi „čistili“ ulice od Romů a dalších lidí s jinou barvou pleti. Sám jsem to zažil v Olomouci.
Tam jste od roku 1991 učil fyziku v anglické sekci olomouckého gymnázia v Hejčíně, skinheadi tehdy působili i v tak poklidném univerzitním městě?
Bohužel, kvůli tmavé pleti jsem se jednou dostal do spárů olomouckých nácků. Zmlátili mě za bílého dne kousek od hlavního nádraží, všude přitom chodilo plno lidí, ale nikdo mi nepomohl. Napřed mě mlátil ten největší z nich, nakonec se přidal i takový mrňous, většinou to byly údery do hlavy. Pak už si toho moc nepamatuji, byl jsem napůl v bezvědomí a zkrvavený jsem se potácel po hlavním nádražím, zcela dezorientovaný v čase a prostoru.
Ohlásil jste rasistický útok policii?
Ohlásil, nikoho nechytili. Mám trochu pocit, že se o to ani nesnažili. I policie byla na počátku devadesátých let úplně jiná, než jakou máme dnes.
Ukrajinu tedy v tomto smyslu čeká ještě hodně práce?
Určitě. Česko za posledních třicet let ušlo obrovský kus cesty. V devadesátkách bylo běžné, že majitelé některých restaurací zakazovali Romům vstup do podniku, sám jsem tehdy podal několik žalob. A trvalo to dlouho, vzpomeňme ještě na rok 2008, kdy stovky příslušníků extrémní pravice zaútočily na romské sídliště v Janově. Vrcholem pak byl žhářský útok nácků ve Vítkově na jaře 2009. Až po tomhle hrůzném příběhu si společnost plně uvědomila, že tahle cesta vede do pekel. A neonacismus následně ztratil veškerou podporu. Někteří Ukrajinci z majority ale dnes do Česka přicházejí s představami o Romech, jaké tu byly právě v devadesátých letech.
Co tím myslíte?
Dostávám třeba stížnosti od Romů z ostravské čtvrti Muglinov, kde žije velká romská komunita, a teď tam dostala přechodný azyl i početná skupina běženců z ukrajinské majority. Romové vyprávějí, že se k nim ukrajinské uprchlice chovají povýšeně až agresivně. V obchodech třeba naše romské ženy automaticky předbíhají, strkají do nich, padají tam vulgární nadávky. Lidé z komunity už mi dokonce říkali, že jim dochází trpělivost a budou konflikty muset řešit. „Naši chlapi je brzy zbijou,“ slyšel jsem od nich. Nic takového nelze připustit, jen dokresluji, o čem jsem mluvil. Ukrajinci sem někdy přenášejí i svoje mezietnické konflikty, které už máme v Česku vyřešené. Musíme proto o těchto věcech víc komunikovat i se samotnou ukrajinskou majoritou. Vysvětlovat, že my jsme už o něco dál...
O hodně dál?
V Ostravě teď třeba vidím pracovat nebývalé množství lidí z komunity, Romové jsou zaměstnáni snad na každé druhé stavbě ve městě. Společnost se uvolnila, mladší generace postupně poznaly svět a už necítí k Romům takovou nedůvěru. Nesmíme proto udělat žádné zbytečné kroky nazpět. Hodně Romů už také studuje střední i vysoké školy, jen naše ostravská neziskovka Vzájemné soužití finančně podporuje 37 stipendistů z řad Romů. Jsem optimista.
Je fakt, že Romové, kteří nyní přicházejí z Ukrajiny, jsou „někde jinde“. Převážně pocházejí z osad v Zakarpatské oblasti, kde nemají elektřinu, často ani pořádné toalety.
Těch teď přichází nejvíc. Osady v Zakarpatské oblasti jsou podobné těm, jaké známe z východního Slovenska. Všichni ale nepatří k nejchudším, mnozí karpatští Romové pracovali na Slovensku anebo dokonce v Česku, podobně jako majorita z tohoto ukrajinského regionu. Mnozí mluví jen maďarsky, což je dáno historickou příslušností regionu k Uhrám. Ale vždycky někdo mluví rusky, někdy i slovensky. Domluvíme se.
Na ukrajinské Wikipedii se uvádí, že v Zakarpatské oblasti žije asi 45 tisíc Romů ve 125 osadách. A v celé zemi 150 až 300 tisíc Romů. Jen třicet procent dětí prý dokončí základní školu, mnohé tam vůbec nechodí. Hodně Romů tak zůstává negramotných, to je v Česku dávno vymýcený jev. Wikipedie uvádí i četné příklady „romofobie“ po celé Ukrajině. Nepřipadají si pak běženci v Česku, že se propadli do jiné civilizace?
Kulturní šok to určitě je, v tomto smyslu je pro ně válka i něčím pozitivním, i když tak to asi nelze říct. Muži z těchto rodin jsou na frontě, všichni o ně mají obrovské obavy. Pobyt mimo osadu ale může mít pro některé utečence zásadní význam, může to být životní zlom. Proto je mým přáním, aby si z Česka odnesli co nejpozitivnější vzpomínky, ať nakonec skončí kdekoliv.
Do Česka podle humanitárních organizací přicházejí i Romové, které můžeme řadit k ukrajinské střední třídě. Někteří jsou i vysokoškolsky vzdělaní, jiní dlouhodobě pracovali ve Velké Británii, Německu či Spojených státech. Setkáváte se i s nimi?
Pochopitelně. Samotní Romové mi vysvětlili, že na Ukrajině je asi pět romských skupin, podobně jako my v Česku máme olašské Romy a třeba rumungry. Hned na počátku války jsem se shodou náhod dostal k romské rodině z města Kremenčuk v Poltavské oblasti na střední Ukrajině. Jsou to čtyři sestry s dětmi, muži bojují na frontě. Bylo strašně těžké rodinu někde ubytovat, i když děvčata studují lycea a jedna i vysokou školu. Nějaký čas dokonce musely bydlet v mé v kanceláři, v sídle Vzájemného soužití. Až pak našly místo v ostravském klášteře redemptoristů.
Mají už nějací ukrajinští Romové na Ostravsku práci?
Tato rodina z Kremenčuku má celkem 11 členů, a 7 z nich už našlo práci. Jsou fantastičtí, jedna z těch žen dokonce šéfovala kuchyni v jednom izraelském hotelu. Mým tajným snem je, aby si rodina otevřela v Ostravě restauraci s ukrajinskými a romskými specialitami.
I s židovskými jídly, nic takového v Ostravě není.
Teprve 11letý Vova z této rodiny dělá dokonce robotiku. Snažím se mu najít kroužek, něco mi už přislíbili na Vysoké škole báňské. Tohle je příklad rodiny, která se považuje za tradiční usedlé „ruské Romy“. Mluvím s nimi rusky, jsem sice Ind, ale vystudoval jsem v Moskvě přírodovědu a pak s českou manželkou odjel do Olomouce. Váňa ze stejné rodiny zase nádherně zpívá.
Možná jsou z okruhu Romů, kteří byli spojeni s tvorbou legendárního sovětského filmu Cikáni jdou nebe. Znáte ten film?
No to nevím, ale film samozřejmě znám (smích).
Kolik ukrajinských Romů v této chvíli pobývá v České republice?
Jen zařízením ve Vyšních Lhotách tady pod Beskydami jich prošlo 2 500, i když tam v jednu chvíli nebývá více než 200 až 250 Romů. Někteří se vrátili domů, jiní jsou v Německu, další jsou asi pořád v České republice. Odhaduji, že jich u nás pobývá tak kolem sedmi tisíc.
Zeptám se přímo, nejsme my Češi vzhledem k Romům tak trochu rasisty? S ukrajinskou majoritou nemáme problém, Romové trčí na nádražích a v uprchlických táborech. Sám vlastně nevím, zda bych si vzal ukrajinské Romy pod vlastní střechu...
Pro mě je zásadní jiná věc. Nebezpečné je, když taková schémata vstoupí do praktické politiky. Když se politikové začnou veřejně vyhraňovat vůči takzvaně nepřizpůsobivým Romům, tak mám pokaždé pocit, že se rozsvítila i jakási kontrolka. Že je něco hodně špatně. Že politici problém nezvládají, a tak se uchylují k nějakým špinavým pololžím, které mají odvést pozornost.
Mluvíte o konkrétních projevech politiků?
Třeba o těch, které má na svědomí moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák (ANO). V Ostravě bylo už v březnu ubytováno několik skupin ukrajinských Romů, a to na náklady Správy uprchlických zařízení, tedy ministerstva vnitra. Dokud za Romy platil stát, bylo to hejtmanovi jedno, vlastně mu ten stav vyhovoval. Od 1. dubna ale za uprchlíky musí platit ubytování kraje, a Vondrák tenhle úkol nedokázal anebo nechtěl zdárně vyřešit. A tak se problému zbavil docela ošklivým způsobem, všechny Romy hodil do jednoho pytle a prohlásil, že ničí ubytovny, kradou a neváží si pomoci. Kriminalizací celé komunity romských uprchlíků pak nesmírně ublížil i všem slušným Romům. Třeba právě rodině z Kremenčuku, o které jsem mluvil.
Není to v něčem podobné, jako když velká česká města vytlačují nepohodlné a údajně nepřizpůsobivé tuzemské Romy ze svých katastrů, a ti končí „na hrbech“ nějakých malých městeček v pohraničí?
Sri Kumar Vishwanathan (58)
Pedagog, sociální pracovník a aktivista indického původu, který se romské menšině na Ostravsku věnuje od roku 1997. Založil neziskovou organizaci Vzájemné soužití, kterou dodnes řídí. Byl jedním z hlavních iniciátorů ostravského projektu Vesnička soužití. Ministerstvo zahraničí ČR mu udělilo Cenu Jana Masaryka Gratias agit. Obdržel Čestnou medaili Policie ČR i Cenu Františka Kriegla, kterou uděluje Nadace Charty 77.
Je to obdobný princip, místo integrace se volí izolace. Proto pořád dávám za příklad ostravskou Vesničku soužití, kde spolu žije minorita i majorita.
Kde tedy skončí ukrajinští Romové?
Vy se teď s neziskovkou Vzájemné soužití snažíte pracovat s ukrajinskými Romy v již zmíněných Vyšních Lhotách, kde v bývalém uprchlickém táboře vzniklo středisko dočasného ubytování. Jak se tam žije?
I když jsou kolem tábora ostnaté dráty, tohle je pořád relativně pěkné bydlení. Jak už jsem říkal, nezdržuje se tam více než 250 Romů, mají pravidelnou stravu a tamní děti snad i trochu programu. Dvakrát týdně tam třeba vozím zahraniční studenty, které na Ostravské univerzitě učím takzvaný „kurz kritické sociální práce“, jsou to Španělé, Portugalci, Korejci i jedna Ukrajinka. A to, jak si studenti spontánně hrají s dětmi, mi dělá velkou radost, protože ti malí Romové je úplně milují. Španělští studenti teď dokonce on-line vybrali na svých alma mater 2 tisíce eur. Koupili jsme léky, míče, kuželky, boty a spodní prádlo. Mým snem je ale založit v táboře sbor a ukázat ho lidem po celé republice. Zpívají neskutečně krásně.
