Kvůli podezření z terorismu v řadách al-Káidy byl zadržován neuvěřitelných 14 let, Spojené státy ho ale za celá ta léta nedokázaly z ničeho obvinit. Zato ho vyšetřovatelé a dozorci mučili, vyhrožovali mu zmizením či utopením nebo byl sexuálně zneužíván. Čtyřiapadesátiletý mauritánský inženýr Mohamedou Ould Slahi ale jako jediný z vězňů dokázal přímo na americké vojenské základně Guantánamo napsat knihu, která posléze výrazně přispěla k jeho propuštění. Slahi ji nazval Deník z Guantánama a nyní z ní bude číst i českým čtenářům.
Když se řekne Guantánamo, která bolestná zkušenost se mu vybaví jako první? Musí to být celá série temných vzpomínek na prožité útrapy v detenčním zařízení na Kubě, kde věznitelé permanentně porušovali zákony Spojených států. Mohamedou Ould Slahi tam byl bez práva na soudní řízení zadržován od 4. srpna 2002 do 17. října 2016. Více než 14 let, konkrétně 5 184 dnů.
Nemohl pohřbít matku
„Vadí mi, že jsem byl násilím odvlečen od rodiny v Mauritánii. A že mě uvěznili tisíce kilometrů daleko od domova v místě, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšel. Vadí mi, že jsem přišel o tolik let, které jsem mohl strávit s nejbližšími, protože během té dlouholeté vazby zemřela matka i můj starší bratr, takže jsem je od zatčení už nikdy neviděl. A nemohl jsem jim ani na pohřeb,“ vypráví Slahi.
ČTĚTE TAKÉ: V Německu přibývá extremistů, uvádí zpráva. K radikalizaci přispívá válka v Gaze i internet
Matka zemřela v roce 2013, tedy 11 let po jeho zadržení na Guantánamu. Kdyby se nestal objektem zájmu CIA a FBI, mohl se s ní těch 11 roků svobodně setkávat.
Rozhovor s někdejším vězněm z Guantánama vznikl ve spolupráci CNN Prima NEWS a pořadateli literárního festivalu Měsíc autorského čtení v Brně, kde Mohamedou Ould Slahi bude předčítat ze své knihy Deník z Guantánama.
Guantánamo. Americké detenční vězení na Kubě pro podezřelé z terorismu Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Autor deníku teď ovšem hledí především do budoucnosti, případně rekapituluje život po propuštění, který není v knize obsažen. Slahi už se několikrát veřejně vyjádřil, že necítí zášť vůči konkrétním věznitelům, o kterých píše. Příčí se mu ale systém, který způsobil tento justiční omyl.
Mučírna v motorovém člunu
V působivé knize Deník z Guantánama (Guantánamo Diary) popisuje nejrůznější metody mučení v detenčním zařízení Spojených států:
„Jeden z nich mě silně udeřil přes obličej a rychle mi přes oči nasadil brýle, zacpal uši a přes hlavu přetáhl menší pytel. Nepoznal jsem, kdo co dělá. Utáhli mi řetězy kolem kotníků a zápěstí; poté jsem začal krvácet. Vše, co jsem slyšel, byla nadávky: Zkur*to a zkur*ono.“
Uvedená citace je počátkem líčení takzvaného „výletu na moře“, kdy byl napřed zmlácen, odvlečen na člun a několik hodin mučen v Karibském moři: „Udeřili mě tak silně, že mi vyrazili dech a já se začal dusit; cítil jsem se, jako bych dýchal přes žebra. Málem jsem se udusil, aniž by o tom věděli.“ Když omdlel, probrali ho čpavkem. Nutili ho pít mořskou vodu se slovy: „Spolkni to, č*ráku.“
Napřed ji odmítal, ale lili mu ji pořád do úst, takže se znovu začal dusit. Proto se rychle podvolil a slanou tekutinu pil v množství podle rozkazu mučitelů: „Rychle jsem se zamyslel a vybral si raději hnusnou vodu než smrt.“
Takovýto „výlet“ měl vězně z Guantánama také dezorientovat, že je převážen na jiný ostrov a do jiné věznice. Na dně motorového člunu byl připoután řetězy. Ležel tam s pytlem přes hlavu a stále musel snášet nové rány.
Po propuštění do domácího vězení
Deník z Guantánama je drásavou zpovědí o justičním omylu i bezprecedentním porušování lidských práv a týrání vězňů. Kniha poprvé vyšla v roce 2015, když byl ještě Mohamedou Ould Slahi držen za ostnatými dráty na americké vojenské základně. Deník tedy nepopisuje autorovy osudy po jeho propuštění v říjnu 2016.
Američané ho z Kuby deportovali do rodné Mauritánie, kde ostnaté dráty vystřídalo domácí vězení. Někdejší vězeň se domnívá, že to byl plán amerických tajných služeb, na který přistoupila mauritánská diktatura. Slahi porovnává, že v USA je nemyslitelné, aby úřady odmítly vydat cestovní pas americkému občanovi. V Mauritánii ale Spojené státy zařídily, aby vězeň z Guantánama zůstal celá léta izolován.
Mohamedou Ould Slahi po propuštění z Guantánama v říjnu 2016. Bez soudu tam byl držen 14 let. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Asi nejhorší formou exiluje je, když se stanete vyhnancem ve své rodné zemi. A já takový exil musel prožívat pět let, když mě režim uvrhl do domácího vězení. Nikam jsem nesměl a bez pasu jsem neměl šanci opustit zemi,“ vypráví někdejší vězeň v rozhovoru pro CNN Prima NEWS, který vznikl ve spolupráci s organizátory festivalu Měsíc autorského čtení.
Slahi bude ze svého guantánamského deníku číst 15. července v brněnském Divadle Husa na provázku, tématem literárního setkání je exil.
Trest prodloužený na 20 let
„Být vyhnancem ve vlastní zemi, to je možná ten nejosamělejší pocit ze všech. Vlastně o vás nikdo neví, se žádnými jinými lidmi v podobné situaci se nemůžete stýkat a jen čekáte, co bude dál,“ říká Slahi.
Cestovní pas získal až pět let po propuštění z Guantánama, takže se celý justiční omyl prodloužil na nelidských 20 let. Cestovní doklady mu mauritánské úřady vydaly až koncem roku 2021, záhy pak dostal povolení usadit se v Nizozemí. Chvíli ovšem trvalo, než si zvykl, že je konečně svobodný.
„Od příjezdu do krásné země jménem Nizozemsko jsem cítil nesmírnou vřelost ze strany místní komunity i od jiných emigrantů. Přijali mě s otevřenou náručí, a pokud existuje něco jako nirvána pro exulanty, našel jsem ji v této zemi. Tady jsem se znova narodil a dostal druhou šanci,“ vypráví před návštěvou České republiky.
Špatná káva jako omamná vůně svobody
Na první den v holandském exilu prý nikdy nezapomene: „Přivítal mě zápach špatné kávy z automatu na chodbě, ale dodnes je to pro mě omamná vůně svobody.“ Hned po šálku ho nizozemští průvodci Harmen a Marie zavedli do jeho prvního bytu.
„V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi splnil sen, a celé tělo zalila vlna svobody. Harmen a Marie mi pomohli přihlásit se k wifi. Heslo bylo příhodné: Leuk dat je er bent. Tedy: Rádi tě tu vidíme. Když odešli, sebral jsem odvahu, vyšel ven a zamířil do supermarketu Jumbo. Cesta vedla kolem policejní stanice, ale místo strachu ve mně ta budova najednou vzbuzovala pocit bezpečí. Už nepředstavovala teror, nýbrž ochranu.“
Po dvaceti letech konečně bez dozorců, vyšetřovatelů, policistů anebo agentů v zádech. Vlastně zůstával pod nepřetržitým dohledem neuvěřitelných 7 300 dnů. Druhou noc v exilu nemohl usnout
„Chtěl jsem si tedy otevřít bankovní účet on-line, k tomu jsem však potřeboval telefonní číslo, ale když jsem se ho snažil získat, zjistil jsem, že v Holandsku k tomu potřebuji bankovní účet. Tento paradox už mě ale nijak nefrustroval, to byl jen malinký problém vyvážený obrovskou svobodou. A ke svobodě patří i občasný boj s byrokracií.“
Proti Guantánamu se protestuje dodnes
Mohamedou Ould Slahi nebyl zdaleka jediným „preventivním vězněm“ detenčního centra na Kubě, které v listopadu 2001 nechal zřídit americký prezident George Bush v rámci boje proti terorismu po útocích z 11. září 2001.
Brutální podmínky ve věznici popsala už v roce 2004 zpráva Mezinárodního Červeného kříže. Americká administrativa totiž ve jménu boje proti terorismu obcházela na Guantánamu mezinárodní právo i Ženevské úmluvy, které stanovují pravidla pro zacházení se zajatci. Vyšetřovatelé zadržené mučili na mnoho způsobů, ale i když zrušení vězení slíbil již prezident Barack Obama, zůstává funkční dodnes.
V lednu 2002 zde bylo vězněno přes 700 osob, v lednu 2025 posledních 15 zadržovaných podezřelých z terorismu. Administrativa Donalda Trumpa ale nyní Guantánamo proměňuje v detenční centrum pro migranty, takže se proti jeho existenci stále protestuje, například letos 7. května v New Yorku.
Protesty proti existence americké věznice na Guantánamu na Kubě, které se letos v květnu odehrály v New Yorku. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
S al-Káidou se cvičil proti komunistům
Mohamedou Ould Slahi se narodil v roce 1970 a patřil k nejlepším středoškolákům v rodné západoafrické Mauritánii. Po maturitě získal stipendium v Německu a z univerzity v Duisburgu odešel s diplomem elektrotechnického inženýra.
Při vyšetřování na Guantánamu nikdy nezapíral, že v roce 1991 odcestoval do Afghánistánu, aby pomohl tamním mudžahedínům v boji proti komunistické vládě Muhammada Nadžíbulláha, který patřil k nejbližším spojencům někdejší sovětské okupační moci. Mudžahedíny v té době vojensky podporovaly a cvičily Spojené státy i Spojené království. Slahi podstoupil výcvik v táboře al-Káidy, a ještě v roce 1991 také tomuto hnutí přísahal věrnost.
Když Rusové Afghánistán v roce 1989 opustili a v dubnu 1992 padla i Nadžíbulláhova vláda, země se naplno propadla do vleklé občanské války. Slahi u výslechů vypovídal, že hned po pádu Nadžíbulláha přerušil veškeré kontakty s al-Káidou a vrátil se do Německa. A také zdůrazňoval, že do té doby bojoval na stejné straně fronty jako Spojené státy.
Americké tajné služby ho nicméně začaly podezřívat z náboru dobrovolníků pro al-Káidu i z dalších aktivit hodnocených jako podpora terorismu. Po teroristických útocích al-Káidy v roce 2001 v USA mu přitížilo, že jeho bratranec al-Walid patřil k duchovním poradcům Usáma bin Ládina. A také fakt, že ve svém německém bytě v roce 1999 ubytoval na jednu noc i dva budoucí únosce letadel z 11. září.
Slahi ale oponoval, že šlo pouze o akt pohostinnosti, o který byl požádán známými. A o budoucích záměrech nocležníků nemohl podle svých slov nic tušit.
Z deníku:
„My víme, že jsi zločinec.“
„Co jsem udělal?“
„Řekni mi to a snížíme ti trest na třicet let, po kterých budeš mít šanci vrátit se do života. Jinak už nikdy denní světlo neuvidíš. Když nebudeš spolupracovat, šoupnem tě do díry a vymažem tvý jméno ze seznamu vězňů.“
Byl jsem vyděšený, protože jsem věděl, že sice takové rozhodnutí nemůže udělat sám, zato má plnou podporu na vysoké vládní úrovni.
Guantánamo, obávaná věznice pro podezřelé z terorismu Zdroj: U.S. Navy
I když Mohamedou Ould Slahi jakoukoli spolupráci s teroristy odmítal, přesto byl americkými agenty ve spolupráci s mauritánskými bezpečnostními službami v listopadu 2001 odvlečen do Jordánska a v dubnu následujícího roku na základnu Guantánamo. Během čtrnáctileté vazby však Spojené státy nenašly žádný důkaz, který by mohl vést k obvinění zadrženého.
Mohamedou Ould Slahi před cestou do Brna připomíná, že se rád podívá do rodiště asi nejslavnějšího evropského exulanta z konce 20. století. „Když Milan Kundera odešel do emigrace ve Francii, československé úřady ho zbavily občanství. Já jsem zase dlouhá léta nemohl získat mauritánský pas, všechny autoritářské režimy si jsou něčím podobné.“
Z deníku:
Mnozí zde přicházejí o rozum, zejména mladší vězni, a to hlavně kvůli podmínkám ve vězení. Když píšu tato slova, podstupují mnozí z nich hladovku a jsou odhodláni pokračovat, ať už se stane cokoliv. Mám velký strach o bratry, na něž se jen bezmocně dívám, jak prakticky umírají.
Kniha, která nemohla vyjít 10 let
Jak už bylo řečeno, Deník z Guantánama poprvé vyšel ještě v době zadržování autora na Kubě. Knihu přitom Mohamedou Ould Slahi napsal již v roce 2005, tedy tři roky po zatčení. Ve vazbě samozřejmě nemohl svobodně tvořit, ale své právní zástupkyni Nancy Hollanderové předával oficiální „dopisy“, ze kterých nakonec vznikla kniha. Každou stránku předanou právničce však Spojené státy považovaly za přísně tajný dokument, který musel být nejdříve postoupen vládě USA.
K první odtajněné verzi deníku se úřady dopracovaly až v roce 2012, když na 466 stranách rukopisu začernily 2 500 míst. V knižní podobě pak mohl takto zcenzurovaný deník vyjít teprve v roce 2015 a okamžitě se stal světovým bestsellerem, jenž notně přispěl k propuštění jeho autora, který Guantánamo opustil v říjnu 2016. O rok později vyšla i plná textová verze deníku, v češtině je ale zatím k dispozici jen cenzorským perem řádně proškrtaná verze vydaná v roce 2015 nakladatelstvím JOTA.
Z deníku:
Zpočátku byla vláda USA se svými tajnými operacemi spokojená, protože se domnívala, že se jí na Guantánamu podařilo shromáždit všechny démony světa, pročež obešla americké zákony i mezinárodní smlouvy, aby mohla rozpoutat svoji pomstu. Po vší namáhavé práci si však uvědomila, že posbírala jen hromadu civilistů.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: V Česku se objevil pavouk připomínající tarantuli. Kousnutí je velmi bolestivé, útočí skokem
