Soudruh Švejk. Spisovatel Hašek se v Rusku přidal k bolševikům, podílel se na rudém teroru?

Na zdi oprýskaného baráku v ruském Irkutsku dodnes visí cedule s nápisem v azbuce: „Zde pobýval velký český spisovatel a bolševik Jaroslav Hašek.“

To slovo „bolševik“ křičí do světa jak burjatský šaman při bajkalském obřadu.

ČTĚTE TAKÉ: Ruský historik: Putinovy řeči o Ukrajině? Jako kdyby chtěli Britové zpět USA

Hašek je literární ikona, kterou proslavila postava Švejka, jedna z nejpůsobivějších obžalob tuposti a krutosti války. Jsou s ním spojeny furiantství, hravost, kumpánství, bohémství, rozvernost, lišáctví, sklon k troufalým mystifikacím, tuny anekdot, nezodpovědnost, výsměch patetickým frázím.

Jak to celé jde dohromady s bolševismem?

S radikálním učením, v jehož jménu barbarští hrdlořezové připravili o život miliony lidí? Se světonázorem, jehož nepopiratelnou vlastností je, že se bere k uzoufání vážně?

Odborníci na to mají rozdílné názory.

„Byl Hašek bolševik? Mezi bolševiky ano. Jinak řečeno – když se mu to hodilo,“ říká třeba historik Jiří Fidler pro CNN Prima NEWS. „Osobně ho považuji za naprostého konjunkturalistu. Kdykoliv, kdekoliv. V legiích, u bolševiků, po návratu do vlasti. Další věc je, že šlo o neuvěřitelně svérázného člověka. Pohlížet na něj normálníma očima nelze. U něj nenajdete logiku, zvlášť když se zrovna měl rozhodovat sám. Nezapadá do žádného logického konstruktu, který si vytvoříme.“

Velký znalec Haškova díla Pavel Gan odpovídá na stejnou otázku ještě jinak.

„Ve skutečnosti to nebyl žádný bolševik či komunista-marxista. Byl anarchista a sociální revolucionář. A tím zůstal po celý život,“ tvrdil prozaik v rozhovoru pro České literární centrum.

Nesporné je, že se Hašek na stranu bolševiků v letech 1918–20 opravdu postavil.

Zběhl z československých legií, v Rudé armádě působil jako vůdce oddílu Čuvašů, vykonával funkci zástupce vojenského velitele bugulmského okresu, byl členem irkutského městského sovětu.

Houževnatě pomáhal s armádní propagandou, snažil se verbovat legionáře do Rudé armády, ve službách bolševiků vyrazil na poněkud záhadnou misi do Mongolska.

Není náhoda, že na něj Češi vydali zatykač za velezradu.

Že na něj byl v Irkutsku spáchán atentát.

V Moskvě se navíc osobně seznámil s bezohledným předákem Jakovem Sverdlovem, který organizoval vyvraždění carské rodiny. S dalším architektem rudého teroru Lvem Trockým se dokonce přátelil, v Samaře nechával lidového komisaře přespávat pod svou střechou.

„Osobně jsem u Haška dospěl k tomu, že se u něj zaprvé nelze ničemu divit. A zadruhé, že nejde ani cokoliv předjímat,“ tvrdí Fidler.

Miliony zavražděných

K divení to celé ovšem dozajista je.

Vždyť Hašek měl masek jak karet při mariáši: Většinou se sveřepě stavěl proti všem autoritám, ve válečné vřavě byl ale překvapivě ukázněným vojákem, který dostal medaili za statečnost. Často uměl bavit celé hospody a plné sály, jenže taky býval jízlivý a zlý. Coby vyhlášený šprýmař roku 1911 uvažoval o sebevraždě. Neodmyslitelně k němu patřila pověst pijana, coby Leninův služebník se ovšem dočasně převtělil v důsledného abstinenta.

Nebo vztah k Masarykovi – nejdřív jej velebil, pak proklínal; to když TGM zavelel ke stáhnutí legií z Ruska. I bolševiky Hašek ostatně zkraje veřejně kritizoval, v tisku i před kabaretním publikem, až následně přešel na jejich stranu.

„Haškovy pohnutky pro sympatie k levici přitom vůbec nejsou těžké k pochopení,“ mínil známý literární historik Radko Pytlík v rozhovoru pro Kulturní noviny. „Jeho otec patřil k nejhůře placené vrstvě inteligence. Zemřel, když bylo Haškovi třináct let. A rodina se tím pádem dostala na společenské dno. Jaroslav kvůli tomu do konce života trpěl depresí ze stísněných poměrů, snažil se z nich dostat literární a veřejnou aktivitou.“

Třeba do KSČ bonvivánský živel nikdy nevstoupil, přesto hodně indicií naznačuje, že ve své faustovské dohodě s rudým ďáblem zašel přece jen dál, než se dá pochopit.

Už jen tím, na čí straně v Rusku stál.

Bolševická revoluce se zvrhla v brutální krveprolití. Ve velkém se vraždilo, znásilňovalo, mučilo, nepřátelé se zaživa stahovali z kůže, vařili ve vroucí vodě, hořeli v tavících pecích, obyvatelstvo trpělo v naplánovaných hladomorech.

Mnohé z toho popisuje historik Andrej Zubov v brilantních Dějinách Ruska. Bělogvardějským důstojníkům byly podle něj v Haškově době běžně uřezávány pohlavní orgány a cpány do úst. Rudí nepřátelům do hrudí vyřezávali svatojiřské kříže, oči vypíchávali zápalkami. Je zdokumentován případ 26 českých legionářů, které bolševici nedaleko Ufy mučili bez přestání tři dny a tři noci, načež jim sekerou usekávali jednotlivé údy, než zajatci ve strašných mukách nezemřeli.

Aby bylo jasno – nešlo o zvrácené výjimky, tehdy to tak prostě chodilo.

Potvrzením budiž třeba Zubovova citace z šetření Rebergovy komise, která se zabývala nálezem mučírny tajné policie Čeky v Kyjevě.

„Celá cementová podlaha velké garáže byla zalita krví, která už kvůli horku netekla, ale stála do výše několika palců, a byla smíchána v děsivou masu s mozkem, lebečními kostmi, chumáči vlasů a jinými lidskými pozůstatky,“ stojí ve zprávě.

„Všechny stěny byly postříkané krví, vedle tisíců otvorů od kulek se na ně nalepily části mozku a kousky kůže z hlavy. Z prostředku garáže vedl do sousední místnosti žlab čtvrt metru široký a hluboký, asi deset metrů dlouhý. Po celé své délce byl až po okraj plný krve.“

„V zahradě téhož domu leželo 127 narychlo mělce zakopaných těl z posledního masakru. Zde nás obzvlášť zaujalo, že všechny mrtvoly měly roztříštěné lebky, mnohé úplně rozmačkané hlavy… Některá těla vůbec hlavy neměla. Nebyly však useknuté, nýbrž utržené…“

Jen při potlačování iževsko-votkinského povstání bolševici na podzim 1918 zavraždili 7 000 lidí. V Astrachani o pár měsíců později připravili bestiálním způsobem o život 4 000 osob, počátkem roku 1920 bylo rudými zlikvidováno až 130 tisíc kozáků (a to jen tehdy, dohromady šlo o neskutečných 500 tisíc). Ještě do Haškova návratu do Československa došlo k masakrům v krasnojarském internačním táboře (kolem 40 tisíc mrtvých) a v Nikolajevsku na Amuru (20 tisíc mrtvých).

„Celkový počet obětí rudého teroru z let 191822 se v dnešní historiografii odhaduje na minimálně dva miliony,“ píše Zubov.

Mohl o tomhle „náš milý“ Hašek nevědět?

Mnoho z toho se k němu jistě nedoneslo.

Mnoho jiného bezesporu ano.

„Hrubému násilí se v Rusku nikdy nepodvolil,“ ubezpečoval jeho velký zastánce Pytlík. „Měl to o to lehčí, že nemusel: jádrem jeho tamní práce bylo nadále psaní a osvěta.“

Arcilotr všech lotrů

Jenže ani k Haškovu návratu z Ruska nedošlo před Vánoci 1920 ze stesku po domově, ale na základě zadání Kominterny. Byl sem vyslán jako bolševický tajný emisar, který měl v Československu nachystat revoluci.

„V Moskvě jej na tuto úlohu nějakou dobu připravovali, přes hranice se dostal na falešný pas,“ popisuje Fidler. „Jak to dopadlo? Na všechno se vykašlal a upil se. Jakmile ho bolševici někam poslali a ztratili nad ním kontrolu, absolutně se jim vymknul. Tak jako obvykle všem.“

I tak představoval návrat excentrického flamendra pro Prahu šok. Mnozí přátelé se od něj odvrátili, například básník Karel Toman ho plísnil coby zrádce národa, odmítal mu podat ruku. Na Václavském náměstí se satirik dočkal dokonce i fyzické inzultace od skupiny podnapilých legionářů.

Nejen oni měli za to, že se na východě pošpinil nesmytelnými hříchy. Šuškalo se, že byl v chaosu občanské války zodpovědný za smrt mnoha krajanů. Že mohl za zastřelení bugulmského právníka Nikolaje Skalona. Za popravení jisté knížecí rodiny, z níž přežila jen mladičká dívka, kterou si s sebou přivezl do Prahy jako otrokyni.

A skutečně – když se Lidové noviny vydaly před deseti roky po Haškových stopách na východ, bugulmský odborník na církevní dějiny Vladimir Salnikov o českém bouřlivákovi tvrdil: „Z titulu své funkce se musel aktivně podílet na rudém teroru.“

Takže se do těch hrůz skutečně namočil?

Sám Hašek se věren své pověsti velkého mystifikátora nesnažil vyvracet ani ta nejfantastičtější nařčení.

„Každý republikán má právo, aby mluvil největší blbosti. Jsem povděčen, že se vlastně od těch lidí dovím, co jsem všechno v Rusku páchal. Důvěrné řečeno, považoval jsem se až do svého návratu za většího lotra. Za krvežíznivého arcilotra všech lotrů,“ tvrdil.

Minimálně to s tou otrokyní se dá zpětně označit za nesmysl, jeho druhá manželka Šura nebyla žádnou kněžnou, nýbrž sirotkem a obyčejnou nevzdělanou vesničankou. Problémové v jejím případě bylo nanejvýš to, že před sňatkem s ní již byl jednou ženatý…

Jenže zatímco tenhle bod obžaloby zní zpětně neškodně, u ostatních to taková limonáda není. Haškova role v dávném pekelném představení zůstává i nadále tajemná.

Místo popravy do chlívku

„Zda v Rusku nechával popravovat lidi? To už dneska těžko dokážeme. Jisté ale je, že rozhodně byl v pozici, kdy mohl dát popravovat,“ říká Fidler. „Z Čechů se dostal v bolševické hierarchii nejvýš. Jeden čas byl dokonce politrukem armádního uskupení, bojujícího na Dálném východě. A v té době politruk znamenal skoro víc než velitel.“

Přidržme se faktů – žádné ukrutnosti se Haškovi nikdy neprokázaly. Po jeho návratu se vlastně naopak ukázalo, že se minimálně v několika případech zachoval šlechetně – přihlásilo se hned několik legionářů, kterým údajně pomohl k útěku z bolševického zajetí.

Pytlík popisuje též případ, kdy soudruzi sice vyslali Haška do Bugulmy s úkolem zastřelit nejbohatšího tamního statkáře, starostu a popa, on je ovšem nechal žít. Když následně přijela revize, schoval je do kozího chlívku.

„Ve své nejlepší povídce Velitelem města Bugulmy Hašek popsal události, ze kterých vyplývá, že i v Rudé armádě odmítal vykonávat jakékoli násilí,“ ubezpečoval Pytlík.

Populární „haškolog“ s oblibou vyprávěl ještě jednu vypovídající historku.

Těsně po Haškově návratu do Čech se měl spisovatel v pražské hospodě U Knoflíčků potkat s legionářským hrdinou Rudolfem Medkem. Ti dva se na znamení smíření obejmuli, Medek údajně pronesl: „Kdybych tě, Jaroušku, jako legionářský důstojník v Rusku potkal, dal bych tě zastřelit.“

Hašek odvětil: „Vidíš, Rudolfku, to já, kdybych tě v Rusku dostal do rukou, tak bych tě jako stranický tajemník 5. armády musel pustit – i kdyby mě za to zavřeli…“

Třeba by zabil Stalina

Je to 12 let, co jsme v irkutské hospodě Švejk seděli s bodrým padesátníkem Toljou. Dnes už by to setkání vzhledem k válce na Ukrajině asi tak srdečné nebylo, tenkrát jsme se ale pod bachratě neforemnými imitacemi Ladových kreseb bavili o ledačems.

O legionářích, které měl Tolja za vraždící bandity.

O carském pokladu, jenž prý Češi dozajista ukradli.

Ale i o „Gáškovi“, jehož zavalitý Rus miloval skoro stejně vroucně jako „Chelenu“ Vondráčkovou.

Pro postoj jeho krajanů to bylo příznačné.

Rusové mají pro někdejšího anarchistického tuláka tradičně velikou slabost, stejně i pro jeho nejznámější figuru. Vždyť v Čeljabinsku stojí Haškova knihovna, v Ufě a dalších městech po něm pojmenovali ulice, Švejk má po celé zemi několik soch, u jedné z nich v Bugulmě sídlí i Haškovo muzeum.

Rusové si dobrého vojáka a jeho duchovního otce nepochybně oblíbili i proto, že Hašek coby „bolševik“ sovětskému režimu ideologicky pasoval do předepsaných šablon.

Ty uvozovky jsou nicméně na místě.

Už jen proto, že na komunistickou nálepku jsme si u Haška zvykli zejména zásluhou totalitní propagandy – sovětská vojenská zpravodajská služba GRU její šíření výslovně přikazovala dokonce i českému ministrovi informací Václavu Kopeckému.

Je to celé jeden velký paradox. Vždyť podle všeho stačilo málo a Stalin Haška naopak zahrnul mezi nejnebezpečnější nepřátele sovětského režimu. Alespoň podle paní Šury, která to o svém manželovi říkala spisovateli Gustavu Janouchovi. Pokud by prý v Rusku zůstal, popravě by se nevyhnul.

„Bolševici začali proti Jaroslavčíkovi tajně sbírat materiály,“ tvrdila. „Naštěstí se to dozvěděl. Proto chtěl pryč. Nechtěl se dostat před válečný soud.“

Třeba to tak bylo.

Třeba ne.

Jisté je, že spousta Haškových nejbližších soudruhů z časů občanské války skutečně zemřela ve strašlivém víru následných stalinských čistek. Proto nelze zcela vyloučit, že by stejně nedopadnul i on.

„Kdo ví,“ krčí rameny Fidler. „Pokud by zůstal, mohl by být režimem za několik let opravdu popraven. Nebo by se naopak stal lidovým komisařem a popravoval by všechny kolem sebe. Možná by nakonec nechal popravit i Stalina. Reálně to je ale tak, že když nepočítáme padlé v boji, tak zemřel dávno před svými zbylými ruskými soudruhy. Jen to nebylo po střele do týla, nýbrž kvůli alkoholu.“