Knihovník prezidenta T. G. Masaryka a profesor Masarykovy univerzity v Brně Jan Uher (1891–1942) patří mezi 612 obětí, které nacisté uvrhli pod gilotinu anebo do oprátky v berlínské věznici Plötzensee. V den 80. výročí exekuce navštívil popravčí místnost profesorův pravnuk a historik Jan B. Uhlíř. Berlín nyní poprvé od roku 1945 chystá velkou výstavu o českých odbojářích odsouzených k smrti v někdejším hlavním městě Třetí říše.
Historik Jan B. Uhlíř si ve čtvrtek 27. října připomněl vznik Československa na recepci české ambasády v Berlíně a také opětovně navštívil někdejší věznici Plötzensee. S nadsázkou lze říci, že v bývalém nacistickém kriminále „žije“ už dva a půl roku. Právě tak dlouho trvalo jeho bádání, díky kterému nyní známe jména 612 protinacistických odbojářů z Čech a Moravy, které nacisté zavraždili v německém hlavním městě. Nejčastěji gilotinou, v některých případech s pomocí oprátky.
Gilotina v Plötzensee
Pod gilotinou v Plötzensee zahynul také Uhlířův pradědeček Jan Uher, moravský intelektuál, knihovník prezidenta T. G. Masaryka, univerzitní pedagog a po okupaci v březnu 1939 též odvážný odbojář. „Závěrečné potvrzení trestní věznice v Berlíně-Plötzensee o popravě Jana Uhra bylo vydáno 28. října 1942,“ vypráví historik nad dochovaným potvrzením o vykonání trestu smrti. Dokument našel v pradědečkově soudním spise. „Pod gilotinu v Plötzensee musel už 27. října, nacisté však smrt úředně potvrdili až o den později,“ ukazuje na datum v pravém horním rohu dokumentu: „Berlin-Plötzensee, den 28. 10. 1942.“
Datum je to symbolické. Jan Uher po vzniku Československa v roce 1918 zahájil studia na pražské Univerzitě Karlově a již v roce 1919 bychom ho našli na Pražském hradě, kde pracoval jako knihovník pro prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka. „Vznik samostatné republiky 28. října 1918 považovala generace mého pradědečka za vrchol národního snažení mnoha generací. A když byla republika v březnu 1939 okupována nacisty, tihle lidé byli skutečně odhodláni za její osvobození i padnout,“ míní Jan B. Uhlíř.
Smrt za Masarykovy ideály
Podle Uhlíře k odvaze jeho předka pomohl i post Masarykova knihovníka. „Je to pouze můj odhad, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou si ze setkání s Masarykem v hradní knihovně odnesl i celoživotní pocit, že pokud je republika v ohrožení, musí se za ni bojovat. Pokud by to pradědeček neudělal, považoval by to za zradu Masarykových ideálů a nemohl by se podívat do tváře ani sám sobě,“ přemítá pravnuk muže, kterého sťali nacisté právě před osmdesáti lety.
Jan Uher spoluzaložil v Brně na jaře roku 1939 odbojovou organizaci Zemský národní výbor, která se posléze sloučila s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa. „Současně udržoval úzký styk s Politickým ústředím a byl činný i v odboji Obce sokolské. Mimochodem, zhruba třetina popravených v Plötzensee patřila k sokolskému odboji,“ vypráví historik Uhlíř, který je i předním funkcionářem Sokola, ve věznici proto položil věnec i za Českou sokolskou obec.
Účet za popravu
Uher byl zatčen v listopadu 1939, následovalo zdlouhavé vyšetřování a soud. Pod gilotinu byl nacisty nahnán až po téměř dvou letech v říjnu 1942, a to i s dalšími třemi odsouzenými k trestu smrti. Na vyhlášce o výkonu popravy jsou kromě Jana Uhra uvedena jména: Josef Jaroš, Antonín František Slavík a Jaroslav Skryj. „Byli dnes popraveni. V Berlíně den 27. října 1942,“ oznámila vyhláška.
Uher všechny tři spolutrpitele dobře znal. „Byli to nejen blízcí spolupracovníci z odboje, ale také předváleční přátelé ze zednářské lóže. A byla to zřejmě i jediná zednářská odbojová skupina, o které víme, neboť vznikla čistě na základě předchozích vztahů z lóže. Absolutně si věřili, nad účastí v odboji vůbec nezaváhali,“ říká Uhlíř o hrdinech kolem pradědy.
Třetí říše byla zrůdným režimem i v nepatrných detailech. Popravy odbojářů byly zpoplatněné a účty museli platit příbuzní. Dopis požadující náhradu za setnutí hlavy Jana Uhra byl odeslán z Berlína manželce oběti, Miladě Uhrové do Brna. Částka byla šokující. S německou precizností bylo vypočítáno, že manželka dluží Třetí říši přesně 1 935 říšských marek a 2 feniky. „Aktuálně se uvádí, že jedna tehdejší marka měla zhruba takovou kupní sílu jako dnešní čtyři eura,“ informuje historik. Milada Uhrová tak dostala nařízeno zaplatit za popravu asi 200 tisíc dnešních českých korun.
Spisy jen pro StB
I na tyto brutální okolnosti myslel badatel, když nyní v Plötzensee pokládal věnce a kytice: „Nejde samozřejmě jen o pradědečka, především celý výzkum věnovaný obětem z této věznice cítím jako obrovskou satisfakci. Pro neprávem zapomenuté válečné oběti a pro jejich dosud žijící příbuzné.“ O bádání Jana B. Uhlíře nad soudními spisy z nacistické éry informuje CNN Prima NEWS v nepravidelném seriálu už dva roky.
Historik postupně zpracoval všechny spisy Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof), které se týkaly popravených z Protektorátu Čechy a Morava. Nacisté jich poslali na smrt 612. Soudní spisy sice po válce doputovaly složitou cestou do Prahy (částečně i přes Moskvu), avšak byly uloženy ve Studijním ústavu ministerstva vnitra, kde měla k tajnému fondu přístup jen Státní bezpečnost (StB), případně členové ústředního výboru KSČ.
Po revoluci v roce 1989 byl sice fond odtajněn a dnes je součástí Archivu bezpečnostních složek, historikové ho zatím zkoumali spíš namátkově. Popravení z Berlína se tak až na pár výjimek (v Plötzensee třeba zahynul i Julius Fučík) stali anonymní součástí odboje. Na rozdíl například od Čechů zastřelených během heydrichiády v Praze či odbojářů, kteří zemřeli v koncentračních táborech. Uhlíř nyní berlínským obětem vrátil jména, tváře i jejich hrdinské příběhy.
Nezájem historiků
Iniciátorem pátrání byl Památník německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand), který českého historika vyzval, aby osudy obětí důkladně zpracoval. „Že jsem byl osloven zrovna já, to svědčí také o tristním stavu ve státem placených vědeckých institucích. Alespoň pokud jde o bádání v éře Protektorátu Čechy a Morava, kterým se prakticky nikdo nezabývá. Německá strana se tak musela obrátit na mě jakožto soukromého historika, protože ve státních institucích nenašla pro tento úkol erudovaného partnera,“ podivuje se Uhlíř.
Výsledky výzkumu může nyní veřejnost částečně spatřit přímo v památníku ve věznici Plötzensee. „A na české ambasádě v Berlíně bylo právě potvrzeno, že Památník německého odboje uspořádá příští rok výstavu věnovanou těmto popraveným. Něco takového se v Berlíně neodehrálo od konce války,“ zdůrazňuje Uhlíř. Výsledky bádání historik zpracovává i do historické monografie. „Cílem je, aby se zapomenuté oběti konečně staly součástí historického vědomí společnosti.“
Zklamání. Pořád se válčí
A jak by připravovanou výstavu vnímal nacisty popravený pradědeček Jan Uher? A co by řekl na stav dnešní Evropy, ve které se válčí podobně jako za první či druhé světové války? „Netroufám si to úplně odhadovat, ale byl by zřejmě zklamán. Ani dalších osmdesát let nám nestačilo k tomu, aby byl svět zásadně lepší než v době, kdy byl dědeček popraven. Válčí se nejen na Ukrajině, která čelí ruské invazi, ale i mnohde jinde ve světě, takže nastupujícím generacím nejsme schopni předat planetu v lepším stavu, než jakou jsme ji zažili my.“
Generace jeho pradědečka, která aktivně prošla první světovou válkou a byla v říjnu 1918 nadšená vznikem svobodného Československa, je prý nenahraditelná. „Protože byla ochotna položit život za vlast,“ říká badatel. A právě tato generace se po nacistické okupaci spontánně přidávala k odboji. „Jenže za komunismu přišel morální sešup, společně se všeobecným úpadkem společnosti. Třeba v době normalizace většina našich rodičů nebyla ochotna v nějakém boji za demokracii riskovat ani ztrátu zaměstnání. Raději mlčeli a drželi krok.“
Uhlíř nicméně realitu nevidí jen pesimisticky. „Popisovaný „morální sešup“ se podle badatele zastavuje. „Z nejhoršího jsme venku. Třeba v Sokole kolem sebe najednou potkávám spoustu lidí, kteří by byli ochotni bránit Českou republiku i se zbraní v ruce,“ říká historik a zároveň činovník v Sokole. Jsou prý dokonce podobně odhodlaní jako pradědeček Uher.
