Ráno chci koukat do zdi a pít kafe. To se mi ale už několik let nepovedlo... Zdroj: Pixabay
Dnes je to takovej malej update od nás. Stále tu žijeme jako 2+1. Siréna, starý pán a dočasný spolubydlící Pupík. A já jsem se rozhodla vás zasvětit do našich krásných rán. Dnes to bylo obzvláště povedené.
Nikdy jsem nepochopila, jak může někdo ráno vyskočit z postele a být šťastný. Moje představa ideálního rána by se skládala z půl hodinky koukání do zdi, kdy se člověk snaží nějak začít existovat, po čemž by následovala další půlhodinka s půllitrem kávy, kdy se na něj nemluví.
Smraďošáci mají ovšem o ránu úplně jiné představy a jelikož já jsem tady jenom sluha, moje reálná rána jsou naprosto odlišná od rán v mých představách.
Pupík je ranní veselitel. V šest ráno ho něco osvítí, vyleze z pod postele a číhá, až otevřu oko. Poté následuje deset minut ukazování břicha, trhání rukávu mýho županu, podávání rukou a veselého rozhrabání mého lůžka. Po mně se chce, abych mu asistovala a veselila se s ním. Sice mám většinou ještě polokoma a bez čoček ho nevidím, ale protože jsou tohle jeho šťastný chvíle a pořád má jinak ještě pocit, že ho chce celej svět zabít, strašně se snažim.
Starý pán se s tím nemaže vůbec. Vstává ještě dřív než Pupík a šouravě se odchází vypustit do kuchyně. Trpí při tom podivnou představou, že chodí na podložku, ovšem realitou zůstává, že tam umístí pouze přední tlapky a to, co celou noc držel, spokojeně nechá rozlít po celé kuchyni. Nikdy si nepořizujte kachličky se spárama do kuchyně, prosím vás. Je to peklo. Před šestou ranní se tak u nás každý den hraje hra „Chyťte ho někdo“, po čemž následuje „Sluhové, kde mám snídani“.
No a tady někde si já nandavám kontaktní čočky, snažím se najít tepláky a Pupík mezitím čůrá v předsíni, aby se šel poté schovat pod postel. Jak dostat Pupíka ven už jsme celkem vychytali. Člověk se musí hodně ohnout, strčit hlavu pod postel a houknout. Pupík v tu chvíli vybíhá na druhou stranu, háže záda a ukáže břicho, po čemž následuje mé rychlé oběhnutí postele, chycení Pupíka a přenos ke dveřím, kde se chlapec zajistí dvěma vodítky.
Kromě odstávajícícho pravého ouška od roušky jsem včera zjistila, že výsledek našich příjemných procházek s Pupíkem je, že mám pravou ruku delší než levou. Budu to muset začít hlídat a střídat.
Po příchodu domů dostanou smraďoši snídani a já konečně usedám ke své vysněné ranní kávě.
Tady někde už by to mělo začít bejt normální. Ovšem smradoši se rozhodli, že to dneska vyšperkujou a po mém příchodu z balkonové ranní cigarety mě oblažili hrou „Sleduj bobečky a uvidíš, kam dojdeš“. Došla jsem k peklu. Smraďoši stáli vedle umatlané podlahy, která dávala tušit, že po vyprázdnění se v tom ještě vyváleli.
Tohle si pořídim do kuchyně. Tohle a spoustu voňavých svíček Zdroj: Pixabay
Pořád ještě jsem si nedopila ranní kávu a už tu máme mytí podlahy a velké koupání smraďošáků. Snažila jsem se u toho o přednášku, že zítra už vážně zkusíme být civilizovaní, nebo je prodám, ovšem Alfons už vůbec nic neslyší a Pupík měl moc práce sledovat, jestli ho nechci umlátit sprchovou hadicí.
A to už jsme zase u objednávky zásoby voňavých vosků a filozofické otázky, kde se proboha v mém životě dostalo mezi mé hlavní činnosti řešení vyprazdňování někoho jiného.
Krásné středeční ráno vám přejou Minaříkovic.
